Eliška Wágnerová: České republice chybí legislativci, kteří umí psát zákony

"Poté, co jsem se na základní škole v Kladně zamilovala do madame Curie, měla jsem v plánu být vědkyní chemičkou a chemie byla mou láskou. Chtěla jsem na chemickou průmyslovku, a tam mě nevzali, a to bez jakéhokoliv pozvání k pohovoru. Trvala jsem na tom, abychom na školu s otcem jeli, ale ředitelka se k nám nechovala pěkně," vzpomíná Eliška Wagnerová na padesátá léta, kdy se "o příští život její rodiny v Kladně začal starat Klement Gottwald".

Proč Vás na "vysněnou" střední školu nevzali?

Někdo škole připomenul, že bratr mého otce, který byl právníkem, byl původně sociálním demokratem, který odmítl vstoupit do KSČ, tak ho v padesátých letech zatkli a byl v Jáchymově. To byl rodinný škraloup a důvod nepřijetí. Na druhou stranu ředitel základní školy, do které jsem chodila, napsal do novin článek, ve kterém vytýkal, že by nemělo docházet k vyřazování žáků, navíc bez přijímaček, kteří mají samé jedničky. Ve článku psal vlastně o mně, jen mě nejmenoval, a to i přes to, že sám byl komunistou.

Na jakou školu jste tedy šla?

Moc na výběr jsem neměla, nakonec jsem skončila na hutní průmyslovce. Chemii jsme tam měli pouze rok a chemik mě chodil předvádět do jiných tříd jako cvičenou opičku. Ukazoval mě jako exemplář toho, jak člověk může umět chemii. Pochopila jsem ale záhy, že technický směr není můj obor. Začaly mě zajímat humanitní vědy.

Proto jste šla studovat práva?

Nevěděla jsem, co bych měla studovat. Na průmyslovce jsme neměli například dějepis, zeměpis a podobně. Ale nakonec jsem si vybrala dvě školy - filozofickou fakultu a právnickou. Vybraný obor na filozofické fakultě ale neotevřeli. Přihlášku jsem podávala na přelomu roku 1968 a 1969, v té době byly přijímací zkoušky na právnickou fakultu písemné. A byly anonymní.

A chyběly Vám znalosti z dějepisu a jiných humanitních předmětů?

Dodávalo se maturitní vysvědčení, které pro mě bylo velmi nevýhodné, protože se hodnotily známky z předmětů, které jsem nemohla vykázat. Musela jsem se předměty doučit a hodně bodovat u otázek osvědčujících obecné studijní předpoklady. A přijímačky jsem udělala.

Studia Vás bavila?

Musím říct, že jsem do školy moc nechodila. Jak už to bývá, zejména někteří přednášející mi přišli naprosto nudní. Takže ke zkouškám jsem se většinou učila ze skript a knih. Na semináře jsem ale samozřejmě chodit musela.

A už při studiích jste věděla, jakému právnickému povolání se chcete věnovat?

Ano. Seznámila jsem se s budoucím manželem, už měl po studiích a na počátku byl ještě advokátním koncipientem, posléze advokátem. Chodila jsem s ním po soudech a sledovala praxi. Pochopila jsem, že advokacie, jakkoliv samozřejmě byla také reglementovaná, byla nejsvobodnějším právním povoláním. A pořád jsem měla tu naivní představu, že někomu mohu pomáhat.

Ale koncipientku jste v Praze již nedělala.

Samozřejmě jsem chtěla v Praze, kde jsem již žila, i pracovat, ale Praha mě nechtěla. V té době, v roce 1974, už advokacie budovala novou normalizační image. Poté, co začaly normalizační čistky po roce 1969 a vyhazovali prokurátory a soudce, tak je advokacie nabírala a tím dávala najevo postoj. Ne vždy se to vyplatilo, ale to je věc jiná. V roce 1974 si potřebovali vylepšovat image a do Prahy brali lidi z prominentních rodin nebo z okruhu lidí, jejichž zázemí by ideologicky advokacii pomohlo. Musíte si také uvědomit, že v té době byl v advokacii numerus clausus a advokátů byla hrstka. V Praze ne více než asi 150 advokátů a ve středních Čechách zhruba polovina.

Kam jste tedy šla?

Nastoupila jsem na pozici firemního právníka v investorské organizaci, která stavěla vysoké školy. Pořád jsem ale hledala, kde mají pro koncipienty místo, a to bylo v severních Čechách, v Lounech. Tam mě vzali, tak jsem začala dojíždět. Po roce jsem se díky Dáše Burešové, která pracovala ve stejné advokátní poradně jako manžel, dostala znovu do Kladna, protože tam byl šéfem poradny její známý. V Kladně jsem dál pokračovala jako koncipientka a začala jako advokátka.

EXILOVÉ ZKUŠENOSTI

Kdy jste se rozhodla pro exil?

Bylo to dlouhé rozhodování. Profesní spokojenost hrála důležitou roli. V některých věcech člověk pomáhal, ale i na první pohled apolitické záležitosti se mohly ukázat nakonec jako velmi politické.

Máte nějaký příklad?

Přišel za mnou pán, který chtěl rozvod. Dorazil s partnerkou, se kterou již několik let žil. Zkoušel se rozvést už dvakrát, a nikdy ho nerozvedli. Jeho manželka s tím nesouhlasila, a protože byla jakousi stranickou činovnicí a rozvod nechtěla, soudy je nerozvedly. Zkusili jsme to znovu, soud je ale opět nerozvedl ani po odvolání. V Lounech jsem zase hájila odsouzeného, který měl ve vězení konflikt s bachařem. Bylo to slovo proti slovu a oni absolutně věřili všemu, co říkal bachař a nepřisuzovali význam tomu, co říkal můj klient, ačkoliv jsme nabízeli svědky z řad dalších odsouzených. Zkoušela jsem prostě bojovat a snažila se, aby byl proces fér. Během přestávky však za mnou přišel prokurátor a říkal, že pokud tak budu postupovat dál, dlouho hájit nebudu.

Taková praxe byla jak v Lounech, tak v Praze?

Je pravda, že v Praze byly poměry o hodně uvolněnější. Pražské soudy dávaly za typově shodné trestné činy nižší tresty, než byly ukládány v severních Čechách či na severní Moravě. V nadsázce se říkávalo, že za co dají člověku v Praze podmínku, za to v Ostravě nebo v Ústí pachatele pověsí.

Proč to tak bylo?

Přece jen je Praha velkoměstem. Ta menší města jsou vždy příliš zatížena tím, že se lidé moc znají a že si příliš vidí do talíře. V té ponuré době, kdy se většina společnosti snažila nedostat se do konfliktu s mocí, se to odráželo i u soudů.

Takže systém Vás postupně zviklal k odchodu?

V zásadě se dá říct, že ano. Rozhodně mě práce nenaplňovala, protože to, co jsem očekávala, se nedostavilo. Samozřejmě byly i další motivy. Jde o těžké rozhodnutí, které nemá zpravidla jednoduché odůvodnění. V té době jsem také měla problémy v manželství a o to byl odchod snazší.

Nelitujete zpětně exilu?

Nelituji, otevřelo mi to úplně jiné obzory. Dostala jsem se k věcem, ke kterým bych se v Čechách nedostala. Objevila jsem pro sebe základní práva, politologii, žurnalistiku. Měla jsem možnost číst a číst. Jak v němčině, tak exilové publikace a časopisy v češtině. Člověk se dozvídal o řadě věcí z různých úhlů pohledu. Opravdu jsem žila exulantským životem, vedli jsme veřejné debaty, seznámila jsem se s lidmi, se kterými bych se jinak neměla šanci poznat. S Pavlem Tigridem, s Anastázem Opaskem, s redaktory ze Svobodné Evropy.

Věnovala jste se právu i v Německu?

V Německu jsem získala povolení jako Rechtskundige für Tschechoslowakisches Recht. Pak jsem mohla inzerovat nabídku právních porad a pomáhat těm, kteří potřebovali poradit s československým právem. Pomáhala jsem s běžnými záležitostmi jako s alimenty, rozvody, ale také s azylem a obracely se na mě i instituce, ba i zahraniční, s otázkami ohledně československého práva.

Takže mnichovská zkušenost formovala Váš budoucí politický názor?

Celý pobyt v Německu mě samozřejmě formoval. Sledovala jsem i německou politiku. Padnul kancléř Schmidt a nastoupil kancléř Kohl, jazýček na vahách bylo FDP. Výrazní liberálové. Kdybych byla občankou, sama bych je volila. V Německu jsem i v sobě objevila svobodymilovného liberála. Do Kanady jsem jela už s formovaným ideovým názorem.

Jak na Kanadu vzpomínáte?

Posledního června 1989 jsem přiletěla do Kanady a tam jsem si vzala druhého manžela. Dá se říct, že to byla jediná moje velká dovolená. Vybočila jsem z aktivit, kterým jsem se do té doby věnovala. Abych se manželovi nevěšela na krk, tak jsem chvíli pracovala jako laborantka v zubní laboratoři. Moc mi to nešlo, protože je tam třeba i jistého výtvarného talentu, respektive smyslu pro perspektivu. Byla to práce, ke které talent nemám. Ale asi po roce jsem odešla.

SAMETOVÁ REVOLUCE, ÚSTAVNÍ SOUD

Pamatujete si, co jste dělala 17. listopadu?

Byla jsem sama s naším psem, manžel byl ve státě New York v Birminghamu, kde bydlel Ota Ulč a vyzvedával u něj moje knihy. Šlo o spousty krabic od banánů. Z Mnichova jsem stěhovala jen knihy, bylo jich opravdu moc, což by běžnou poštou bylo velmi drahé. Tak jsem je přes známé v Mnichově posílala americkou armádní poštou, bylo ale potřeba je zaslat na americkou adresu, proto to manžel domluvil s Ulčem. Každý jsme revoluci sledovali zvlášť.

Kdy jste jeli zpátky do Čech?

Manžel se vrátil do Ottawy a hned trval na tom, že do Čech pojedeme. Vymlouvala jsem mu to, říkala jsem, že ještě není konec. Na Československém velvyslanectví pro nás získal vízum a do republiky jsme přijeli na začátku prosince. Nic nebylo rozhodnuto a StB stála v ulicích i na letišti.

Co jste od návratu očekávali?

Byla jsem v exilu sedm let, moc jsem neočekávala. Sama bych do Československa v tu chvíli nejela, ale manžel, který byl pryč od roku 1968, chtěl jet domů stůj co stůj. Když se otevřela troška možnosti, jeli jsme.

Jak jste polistopadové Československo vnímala?

Bylo to pro mě jakési sebepoznání. Celou dobu jsem tvrdila, že se mi nestýská, ale když jsme přilétali, tak jsme se rozbrečeli a já byla tak šťastná, že jsme doma. Přiznala jsem si, že jsem stesk potlačovala. Šlo i o jakýsi terapeutický a sebepoznávací účinek. Byť to bylo sedm let, viděla jsem rozdíly, bylo mi hrozně smutno z toho, jak se žije v Československu ve srovnání s Německem a Kanadou. Vše bylo šedivé, zašlé, lidé nemluvili, anebo jen velmi tiše, také nebyl sníh. Na ulicích bylo hrozné ticho. To byl rozdíl oproti tomu, když jsme jezdili na demonstrace a chodili do Občanského fóra, kde jsme se seznámili s Milanem Kňažkem, Václavem Malým a setkali se i s Karlem Krylem, který byl dobrý známý mého muže a já ho znala ze Svobodné Evropy. Konec konců jsme se přes něj i seznámili s manželem.

Kdy jste se rozhodli, že se z Kanady vrátíte do Československa?

Když jsme odlétali do Kanady, byl prezidentem Václav Havel. A to už byla jistota, že směřujeme správným směrem.

Co jste dělala po návratu do Čech?

Do Kanady dorazil doktor Kessler, tehdy soudce federálního Ústavního soudu, se kterým jsem se potkala v české hospodě, kde jsem vypomáhala. V Německu jsem se s fenoménem ústavního soudnictví seznámila. Tak jsem se ucházela o místo asistentky soudce Ústavního soudu. Zdeněk Kessler, tehdy již předseda českého Ústavního soudu, mě jako asistentku přijal.

Ústavní právo vás tedy lákalo?

Přesně tak a zvlášť základní práva. Za komunismu mě nelákalo, to nebylo ústavní právo. Tehdy šlo o takovou šlehačku na dortu, ale nekonzumovatelnou. O základní práva jsem se začala zajímat z různých perspektiv. V Německu jsem shodou okolností přečetla knihu Boženy Komárkové Původ a význam lidských práv. Ta mě velmi oslovila. V Brně jsem pak autorku ještě stihla navštívit. To už byla stařičká dáma. Darovala mi podepsané samizdatové vydání této publikace. Když jsem skončila na Ústavním soudu, tak jsem knihu předala dál, Kateřině Šimáčkové, kterou považuji za skutečně moc dobrou soudkyni.

Jak jste si užívala pozici ústavní soudkyně?

Strašně moc. Ta práce pro mě byla splněným snem.

Co ústava jako taková, je dostatečná?

Tvrdím, že ten, kdo to s ní myslí dobře a je jí věrný, v ní najde vždy odpověď na své otázky. Ten, kdo jí tak věrný není, hledá mezery. Ústava je lidské dílo a vždy bude mít nějaké mezery a vady. Němci vytvořili doktrínu, že ústava nezná mezery a vždy musí obsahovat odpověď. To se mi líbí, sama jsem si našla vždy odpověď na všechno. V Poslanecké sněmovně je nyní například návrh novely o vysílání vojáků do zahraničí. Materie je v ústavě upravená, ale novela zachází do podrobností. Můj názor, že ústava je interpretovatelná, je jim prostě málo.

Ani v souvislosti s nedávnou vládní krizí není třeba novely?

Vůbec ne, pro mě to bylo od počátku zcela jasné. I Pavel Rychetský řekl, že prezident nemá ani milimetr pro úvahu, zda vyhoví návrhu premiéra na odvolání ministra. Věděla jsem, že by o tom měli jasno i na Ústavním soudu.

Nikdy jste se nechtěla vrátit do Prahy?

Ne, opravdu ne. A nyní, když tam jezdím, tak mohu zodpovědně říct, že už bych bydlet v Praze nechtěla. Tehdy byla její anonymita výhodná. Dnes už to žádná výhoda není. Vím, že když v Brně zajdu na některé ze svých oblíbených míst, potkám tam lidi, které potkat chci. Líbí se mi tady. Brno je krásné město, má překrásné okolí.

Co Váš celkový postoj k uprchlickým kvótám?

Osobně si myslím, že nějaké dva až tři tisíce uprchlíků bychom krásně zvládli. Nota bene bychom si mohli vybrat, máme právo si je bezpečnostně prověřit, a brali bychom jen ty, kteří pro nás budou přijatelní. Kvóty jako řešení samozřejmě dobré nejsou. V tom, co už bylo přijato, by ale mohli Češi projevit více solidarity a ctít základní smlouvy. Ono bez solidarity a respektu ke smlouvám v unii nelze fungovat.

Je postoj k uprchlíkům definován i volbami?

Určitě s volbami souvisí. Samozřejmě si bohužel většina národa myslí, že sem uprchlíci absolutně nepatří, což s nimi opravdu nesdílím. Ano, tvrdím, že je třeba oddělovat politické uprchlíky od ekonomických migrantů. Složitá věc, ale tajné služby mají dostatek prostředků k prověřování.

Myslíte si, že existuje šance na referendum, po kterém by Česká republika vystoupila z unie?

K tomu bychom buď museli přijmout obecný ústavní zákon o referendu, nebo samostatný ústavní zákon o referendu k setrvání v EU. Zda bude ten či onen ústavní zákon přijat, záleží na tom, jak bude po volbách vypadat poslanecká sněmovna. Protože by šlo o ústavní zákon, musely by s ním souhlasit kvalifikované většiny v obou komorách. Myslím si, že alespoň v současném Senátu by takový zákon neprošel. Avšak nerada bych se pletla.

Jak vnímáte výroky o zrušení Senátu? Třeba z úst Andreje Babiše.

Není sám, Václav Klaus Senát také nikdy nemiloval. Senát si totiž nese tu zátěž, že vznikl později než ostatní instituce. Zároveň byl designovaný jako odkladiště pro federální politiky, což není populární. Tím, že vznikl s velkým odstupem, je možné, aby jeho nepřátelé tvrdili, že bez Senátu jsme to zvládli tehdy, proč ne i dnes. Ale jde o kvalitu. Senát si už zažil svou hvězdnou hodinu, když se rozpustila sněmovna a Senát držel kontinuitu. Podle mě Senát smysl má, ale jde o to, aby byl řádně naplňován.

Nyní není správně naplňován?

To neříkám, jen se tam poslední dobou šíří trend, že post obsazují starostové a prosazují spíše komunální politiku, ale podle mě by Senát měl mít celostní pohled. Také si myslím, že složení v počátcích Senátu bylo trochu lepší. Měli by tam prostě kandidovat lidé, kteří ve svých oborech něčeho dosáhli a přinesli by do Senátu meritorní znalosti. Na druhou stranu je politická kultura v Senátu mnohem lepší než ve sněmovně.

Takže o kandidatuře do Poslanecké sněmovny jste nikdy nepřemýšlela?

Ne, do Poslanecké sněmovny by mě nikdo nedostal. Jde o příliš politicky žhavou půdu a to není nic pro mě.

PREZIDENTSKÉ VOLBY

Neporušuje podle Vás Miloš Zeman někdy svým chováním slib prezidenta republiky?

Ano, porušuje. I když je to ale nechutné a odsouzeníhodné, nedosahuje jeho chování intenzity pro podání ústavní žaloby. Bála bych se toho, kdyby se začalo s ústavní žalobou kvůli sprostotě politiků. Ústavní soud nemůže soudit mravy, s tím se musí opravdu opatrně.

Proč prezident v některých situacích "lže"?

I přes to, že říká, jakou má sloní paměť, tak ji nemá. Už se mu leccos plete. Věk se na něm podepisuje jako na každém z nás. Proti věku není léku, tak prosté to je.

Jak nahlížíte na oznámené prezidentské kandidáty?

Pořádně je neznám. Zdá se, že se formuje velká většina pro pana Drahoše. Je to jistě chytrý a slušný pán, jen neznám jeho politické názory a osobnostní profil. Budu ho tedy pozorovat po celou dobu kampaně. U prezidenta musí být jak velká dávka pokory, tak velká dávka rozhodnosti. Zvlášť nyní.

Co pan Horáček?

U pana Horáčka mi ani nevadí jeho minulost. Nemyslím si, že sázky na dostizích jsou něčím nemravným. Jen asi chytil příležitost za pačesy hned v počátcích. Dokonce se angažoval ve veřejném životě v roce 1989, kdy s Michaelem Kocábem vyjednávali jako prostředníci mezi Adamcem a Občanským fórem. Je vidět, že je to takový homo politikus. Zaznamenala jsem, že psal po určitou dobu články do novin. Úplně ho nezamazávám.

A co ostatní kandidáti?

Ještě se třeba najde někdo jiný. Ti, co v současnosti hlásají, že budou kandidovat, nemají rozum. Peníze, které do kampaně dávají, byť jich není moc, vyhazují oknem. Například lékař Hilšer nemá podle mého reálné šance.

Vy jste nikdy o prezidentské kandidatuře nepřemýšlela?

Ne. Vyzývalo mě hodně lidí, a to i těch, kterých si opravdu velmi vážím. Všechny tyto výzvy byly pro mě veliká pocta a všem za ně děkuji. Ale člověk musí znát své limity. Navíc, když dojde k volbě, bude mi sedmdesát. Člověk je rychleji unavený. Jako předsedkyně Nejvyššího soudu jsem si zažila situaci, kdy nejste pánem svého času, přizpůsobujete se programu, který se na vás hrne. A to bylo opravdu vyčerpávající.

Myslíte, že hnutí ANO přijde se svým kandidátem?

Je to možné, to by byl zřejmě Martin Stropnický.

A měl by šanci?

Má politickou zkušenost, má diplomatickou zkušenost, což je průprava pro formální část funkce, kterou já například nemám. Je to herec a celá řada lidí ho měla jako herce ráda. Asi by nějaké šance měl. Kdyby se panu Babišovi, který to se společností umí tak dobře, podařilo přesvědčit voliče k podpoře jeho prezidentského kandidáta, tak má šance poměrně velké.

A mohlo by se to stát?

To si netroufnu tvrdit. V jednu chvíli se zdálo, že Andrej Babiš je dost napojený na Miloše Zemana, ale myslím, že to napojení bude fungovat do doby, než se po volbách zformuje vláda, kterou ještě bude jmenovat tento prezident. Potom už nebude důvod. Pro Andreje Babiše by nebylo výhodné, kdyby teď představil kandidáta a po volbách by měl sestavovat vládu, kterou bude jmenovat prezidentský protikandidát.

Sama jste sympatizovala se zelenými, shodujete se s nimi i nadále?

V základních liniích ano, někde se rozcházíme.

Budete je volit znovu?

Dosud jsem je volila a budu znovu, ale je mrzuté, že hlas vyhazuji. I můj manžel, který nikdy nevolil lidovce, nyní říká, že bude snad volit koalici lidovců se STAN. Kdyby totiž i oni vypadli, o vládu se podělí pár stran, kdy všechny kromě ANO budou zanedbatelné. To by z vypadnutí KDU se STAN profitovalo nejvíc. Žel, náš volební systém preferuje, dle mě přespříliš, velké strany. Matěj Stropnický se ostatně také snažil o volební koalici, ale nepodařilo se to.

LEGISLATIVA

Jak vnímáte rozdíl mezi Českou republikou a západními zeměmi - jsme zaostalí?

Myslím si, že máme zákonů mnohem více než západní země. U nás se už po delší dobu začala úprava odvíjet směrem, že se vše v zákoně upravuje příliš dopodrobna. Zákony ale musí obsahovat jen zásadní věci, mají nastavovat určité obecně vyjádřené limity pro vydávání podzákonných předpisů. Ale ono obecné vyjádření limitů se nedaří zpracovávat. A resorty rvou vše do zákona. Pak projdou věci, které jsou mnohdy na úrovni technické normy, a to do zákonů nepatří.

Češi tedy neumí psát zákony?

Neumíme. Je to dáno i tím, že starší legislativci, tedy i předlistopadoví, co to uměli, někam odešli. Jde přitom jen o techniku, politické zadání dávají politici. Třeba ministerstvo spravedlnosti se totálně vylidnilo a je tam samá mládež. Naučit se psát zákony trvá. Jde o samostatnou profesi právnického povolání.

Jak vnímáte ministerstvo spravedlnosti pod vedením Roberta Pelikána i v souvislosti se změnou exekutorských tarifů?

Se změnou tarifů souhlasím. Podle mě jde o právnicky nejméně náročné povolání. Je náročné na manažerskou činnost, ne na právničinu. Tarify byly postavené opravdu vysoko. V řadě věcí jsem se s Pelikánem shodla, v jiných nikoliv. Připadá mi, že se mu nepodařilo prosadit tolik, kolik chtěl. Někdo v souvislosti s jeho zákony prohlásil, že jejich zařazení málo protlačoval. V tom vidím systémový nedostatek. I já odmítám chodit do sněmovny a lobbovat o zařazení na program jednání návrh zákona, který jsem pro Senát připravila.

Jak by tedy mělo projednávání postupovat?

Návrhy by měly být zařazovány do programu schůze tak, jak přicházejí, s výjimkou patrně některých vládních předloh, které vláda označí za potřebné k vládnutí. Jinak je to zoufalé. Každý poslanec má zákonodárnou iniciativu, a proto se vyskytuje množství návrhů, často i zcela nereálných. Poslanci také tíhnou více ke svým předlohám zákonů než k senátním.

Můžete uvést nějaký příklad?

Třeba to, co udělali nyní se zákonem o registru smluv - ten jsme jako Senát vraceli s pozměňovacími návrhy. Sněmovna ho vůbec nezařadila na pořad své schůze, dali ho takzvaně k ledu, protože se jim senátní pozměňovací návrhy nelíbily. Nechali si vypracovat vládní návrh, který chtějí protlačit ještě do voleb a tím Senát staví úplně na vedlejší kolej. Zcela se tak "vyblokovává" ústavní příkaz, že vůli Poslanecké sněmovny lze po vrácení věci Senátem prosadit jen hlasováním absolutní většinou poslanců. Bylo by to téměř na kompetenční žalobu. Sněmovna znemožňuje vykonávat funkci Senátu v rozporu s ústavou i se svým jednacím řádem, avšak o tom by musel hlasovat celý Senát. To si myslím, že je zcela nerealistické, už kvůli stranické kolegialitě ve vedení komor.

Těchto legislativních nedostatků jste si byla vědoma i při kandidatuře do Senátu?

Člověk věděl, že se v legislativním procesu dějí různé nešvary. Při pohledu zblízka to občas předčí všechny představy. Prostě strom života je zelený a teorie šedá.

Co říkáte na okleštěný stykový zákon?

Ten tu měl být už dávno, ale přijat nebyl. Byly přijaty jednací řády komor a nyní se přijímá stykový zákon, který už není s to stanovit nějaké společné principy, neboť komory si do jednání nenechají mluvit. Ale díky takzvanému člunku zákon podle mě význam má. Při přijímání zákonů podle článku 40 Ústavy dříve vše probíhalo v jednom kole, nyní by to mělo být tak, že Senát dostane návrh ústavního zákona, vrátí ho pozměněný sněmovně, ta nad tím může hloubat, znovu poupravit. Povede se dialog obou komor. Tvrdím, že u ústavních zákonů je velmi důležité, aby se našla co nejširší shoda, ta autentická. Jen tak mohou být ústavní zákony uznávány i širokou veřejností.

Co je Vaším dlouhodobým plánem?

Dosloužit v Senátu a už znovu nekandidovat. Dojíždění do Prahy je namáhavé. V Brně nám teď opravují nádraží, u autobusu člověk nikdy neví, jestli dorazí včas, to mě opravdu obtěžuje. Asi ještě něco dělat budu. Mám pozastavené členství v České advokátní komoře, třeba se k advokacii vrátím.