Zásahy do náboženských svobod muslimů se míjí účinkem, říká Daniel Bartoň

Na jedné straně jsou Evropané vyděšení teroristickými útoky i přílivem uprchlíků z islámských zemí a volající po omezení náboženských symbolů, jako je zahalování tváří muslimských žen. Na druhé straně jsou lidská práva a náboženská svoboda. A také možnost dialogu, kterým se dá předejít konfliktům s těmi, jejichž práva mohou úřady omezit, upozorňuje advokát Daniel Bartoň, který se náboženské svobodě věnuje. "Muslimky zakrývají tvář kvůli mužům, nebývá problém s odhalením tváře jiné ženě. Konfliktu je možné předejít tím, že kontrolu muslimky provede žena," vysvětluje.

HN: V březnu řešil evropský soudní dvůr náboženské symboly na pracovišti. Co stojí v rozsudcích?

Řeší se v nich hlavně přiměřenost jednotlivých omezení různým kontextům. Jedním může být zdravotní sestra pracující v nemocnici, kde jsou předepsané tradiční uniformy a kde se klade důraz na uniformitu, hygienu a zdravotní nezávadnost. Druhým třeba programátoři nebo skladníci, kteří nepřichází do styku se zákazníky. Soudní dvůr uznává právo podnikatelů nastavit svou "oděvní politiku" a přijímat pouze zaměstnance splňující určité profesní požadavky. Musí se to ale zavádět rozumným a přiměřeným způsobem. Při posouzení této otázky může hrát roli například to, zda zaměstnanec reprezentuje zaměstnavatele.

HN: Podle míry reprezentace se tedy liší i přístup?

Existují asi dva základní přístupy k reprezentaci zaměstnavatele. První je spíše francouzský, který se zakládá na představě neutrality jako něčeho, co je na hony vzdálené náboženskému a filozofickému přesvědčení. Podle Francouzů se náboženství projevovat na veřejnosti nemá. Typickým případem jsou veřejní zaměstnanci. Kdo reprezentuje zdánlivě neutrální stát, musí se chovat neutrálním způsobem, měl by se zdržet symbolů, které ho mohou identifikovat s nějakou skupinou a u ostatních vyvolat obavu, že k určité skupině patří a bude jednat podjatě.

Druhý přístup je vidět třeba u britské policie. Ta svým členům umožňuje nošení náboženských symbolů. Není proto problém potkat policistky v hidžábech nebo policisty v turbanech. Vychází se z toho, že policie je neutrální, a proto tam kdokoliv může pracovat a nosit symboly charakteristické pro svoji identitu. Takový přístup podle mě pomáhá v práci s národnostními a kulturními menšinami.

HN: Jakým způsobem?

Pokud je policista zjevně muslim nebo indický sikh, má ve "své" komunitě jinou autoritu než běžný britský policista. Pro plnění úkolu může být podobně důležité pohlaví. Těžko se například žena z uzavřeného kulturního prostředí svěří se znásilněním neznámému policistovi. Jako žena policistka zase těžko získáte respekt u náboženských představitelů z komunit, které ženy v rolích policistek neznají. Jde o otázku strategie. Proč jít do konfliktu, když jsme schopni se zažitými vzorci pracovat?

HN: Jak vnímáte uprchlickou krizi z pohledu mezinárodního práva? Budou státy vytvářet nové zákony, které povedou k omezení náboženské svobody?

Riziko tady je, ale je možné ho snížit. Je to na každém z nás a na našich činech. Měli bychom se ptát, nakolik je vhodné přistupovat k černobílé regulaci a soudním sporům, když jsou společenské náklady tak vysoké. Krásným příkladem je zákaz zahalování obličeje ve Francii. Přispěl k drastickému rozdělení společnosti, k řadě projevů nenávisti. Má přesně opačné účinky, než měl mít. Konzervativní muslimky se ještě více oddělují od společnosti a zůstávají kvůli náboženskému přesvědčení doma nebo v prostředí, kde mohou být zahalené, místo toho, aby se začlenily do společnosti.

HN: Jak nahlížíte na rozpory v otázce "vícečetného" manželství?

České právo v případě polygamie zpravidla uplatňuje výhradu veřejného pořádku. Je nutné ale poctivě zkoumat okolnosti každého případu. Automatickým uplatněním výhrady by se mohlo stát, že bychom upřeli status rodinného příslušníka druhé manželce nějakého disidenta, která by zůstala v jiné zemi a musela by čelit mučení. S těmito principy se musí zacházet opatrně. Je třeba dívat se na konkrétní lidské osudy, ne se snažit aplikovat obecné pravdy. Ostatně polygamie se vyskytovala i v naší kultuře − stačí se podívat do Starého zákona.

HN: Zmínil jste zákaz zahalování obličeje ve Francii. Letos se vyjádřil soud k nošení šátku ve škole v případě studentky střední zdravotní školy v Praze. Její žalobu shodil ze stolu.

Podle mě v daném případě nebyly přesvědčivé důvody, proč by mělo dojít k tak zásadnímu zásahu do náboženské svobody i při teoretické výuce na střední zdravotnické škole. Neobstojí argumentace založená na ohrožení zdraví, ta se při teoretické výuce neuplatní. Nelze použít ani odkaz na rozpor s českou morálkou. V Čechách máme již po staletí řádové sestry, které ve školním i zdravotnickém prostředí šátky nosí, a nikdy s tím problémy nebyly.

HN: Bylo by vhodné, aby se případ studentky dostal u soudů co nejdále? Bude takový rozsudek rozhodující pro vnímání náboženských symbolů ve společnosti?

Aby bylo rozhodnutí závazné pro všechny, musel by se případ dostat alespoň před Ústavní soud, který by rozhodl, že byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že obě strany vnímají případ jako klíčový pro další možné spory, je skončení této věci u Ústavního soudu nebo u Evropského soudu pro lidská práva velmi pravděpodobné.

HN: Může být rozsudek rozhodující pro lepší vnímání rozdílů ve společnosti?

Snaha dosáhnout precedentního rozhodnutí může mít řadu negativních důsledků, neboť v průběhu dlouhotrvajícího soudního sporu často dochází k radikalizaci postojů obou stran. Je pak svým způsobem v podstatě jedno, kdo vyhraje. Jedna strana se vždy bude cítit ukřivděna. Pochybení v postupech jednotlivých soudních instancí se dají najít vždy, málokdy bude rozhodnutí takové, aby ho obě strany uznaly za správné a spravedlivé. I právně korektní rozhodnutí proto může mít společensky horší dopady, než kdyby k soudnímu sporu vůbec nedošlo.