Právník skialpinista aneb Od osmitisícovek k paragrafům a zase zpátky...

"Jedno bez druhého bych dělat nemohl," srovnává Svoboda pobyt v horách a právo. Časově skloubit se oba tyto životy dají, ale občas je to podle něj náročné. Na hory ale nedá dopustit. "Utřídíte si tam myšlenky, pomáhá to soustředění," vysvětluje Svoboda.

Jak jste se dostal k extrémním sportům, co bylo první - právo, nebo sporty?

První byly sporty, pak právo a pak něco, čemu říkáte extrémní sporty. Do druhého ročníku na vysoké škole jsem hrál hokej, pak jsem s ním skončil a věnoval se jen studiu. Ještě jsem také lyžoval. A právě během studia na vysoké škole, kdy jsem byl rok v Innsbrucku na Erasmu a pak tam pokračoval v celém bakalářském programu, jsem se začal víc věnovat skialpinismu. Postupem času, ale až když jsem začal pracovat, jsem se začal víc věnovat i strmému lyžování. To je lezení lehčích horolezeckých cest a jejich následné sjíždění na lyžích.

Co přesně to obnáší?

Skialpinismus má hodně forem. Jeho základní podoba je chození po horách - představte si to jako lehký pohyb po horách, kdy v létě chodíte po značených chodnících třeba v Krkonoších. V zimě je to stejné, akorát nechodíte po značených cestách, ale těžšími terény. A pak ty hory na lyžích sjíždíte. To je základní typ skialpinismu, který dělá spousta lidí třeba v Rakousku a je to masový sport.

Dalším typem je extrémní skialpinismus. Při něm nechodíte nahoru jednoduchými terény, ale dáte si lyže na batoh a nahoru lezete. Například po sněhovoledové stěně.

Proč jste si vůbec vybral právo? S tím, co teď děláte, bych vás tipovala spíš na horského průvodce...

Právo bylo racionální rozhodnutí. Chtěl jsem studovat něco, díky čemuž se budu moci normálně živit. Také jsem byl vždycky humanitní typ, bavila mě historie a humanitní předměty na gymnáziu. Právo mi z humanitních oborů přišlo nejpraktičtější a nejuniverzálnější. Zároveň mě lákalo to, že v byznysu a v obchodním právu se věci točí rychle a na vás jsou kladené velké požadavky, takže se toho můžete hodně naučit.

Baví mě pracovat hlavou, zároveň ale potřebuji mít něco, co s tím není vůbec nijak spojené. A tím se staly hory. Jedno bez druhého bych dělat nemohl. V horách jde někdy o život. A já nejsem ten typ, který by měl rád, když mu jde o život denně. Takže bych to nemohl dělat na plný úvazek.

Ani jste o tom nikdy nepřemýšlel?

Když jsme se vraceli z Hedvábné stezky, tak jsem hodně zvažoval, jestli se nemám vydat na dráhu horského vůdce. Jenže kdyby se to stalo mým povoláním, tak by to reálně znamenalo, že bych chodil na stejná místa s lidmi, s nimiž bych tam normálně nešel, neznal bych je. Je za tím obrovská zodpovědnost za ně. Přitom velká část zážitků z hor je právě o tom, že tam jste s blízkými lidmi, tím se ten prožitek z přírody násobí. Když do hor chodím jen pro zábavu, dělám to, co chci, a nejsem na nikoho vázán. Je to absolutní volnost. Můžu chodit do nových terénů, které jsou pro mě výzvou, a nemusím se starat, jestli by to pro mého klienta bylo nebo nebylo nebezpečné.

Jak se vám tahle záliba v horách kombinuje s prací? Byl jste často pryč, při natáčení pro Českou televizi dokonce osm měsíců.

Samozřejmě je těžké to skloubit, ale jde to. Ze začátku jsem vedl v podstatě dva paralelní životy. Sportu jsem věnoval hodně času, ale v práci o tom skoro nikdo nevěděl, byla to čistě má osobní věc. Až když jsme v roce 2014 založili s Martinem Štouračem Beton Ski team, tak už to začalo s prací kolidovat. A to třeba tak, že jsem potřeboval týden neplaceného volna navíc, protože už mi nestačila dovolená. Tehdy jsem byl třetím rokem koncipient v advokátní kanceláři Kinstellar. Pracovní požadavky jsem stíhal plnit, zároveň jsem s tím ale chtěl skloubit i sport. Ten týden volna byl můj první nadstandardní požadavek a vedení Kinstellaru jsem vděčný, že mi vyhověli. Jinak se mi to do té doby dařilo zvládat v rámci dovolené. To jde, ale je to těžké logisticky - musíte do hor jezdit jen na víkendy a pak už vedle práce nemáte moc volného času.

Dobře, jedna věc je ale týden volna a druhá věc je osm měsíců dovolené...

Po advokátních zkouškách, podobně jako po dostudování vysoké školy si hodně lidí bere pár týdnů nebo měsíců volna a cestují. O něčem podobném jsem uvažoval i já. Původně to mělo být v menším rozsahu než osm měsíců. V Kinstellaru mi končila koncipientská smlouva a vedení mi nabídlo další spolupráci. Já jsem řekl, že bych rád pokračoval, ale že bych chtěl právě tohle intermezzo na osm měsíců. Nejdřív to vypadalo, že tím naše spolupráce končí, vysvětlili mi, že pro mě nemůžou takhle dlouho dopředu blokovat místo. Nicméně po tom, co jsem udělal advokátní zkoušky a měl jsem odjíždět na osmiměsíční cestu na Hedvábnou stezku, jsme se nakonec domluvili, že do firmy nastoupím zpět, až se vrátím.

A vrátil jste se tam...

Ano, pracoval jsem tam ještě rok a pak jsem odešel do advokátní kanceláře Vilímková Dudák a Partners a AK Marečková.

Nastoupil jste do dvou advokátních kanceláří zároveň, nebo tyhle kanceláře fungují společně?

Teď jsou ve fázi velmi úzké spolupráce. Celý tým AK Marečková se přesunul do prostor Vilímková Dudák a Partners a kanceláře se spojily v nabídce služeb. Právně to jedna entita není, ale směřuje to k tomu. AK Marečková je farmaceutický "butik", který se profiluje na trhu zhruba 15 let. Ale v poslední době byl z trhu znatelný tlak, že je potřeba poskytovat komplexní služby, nejen čistě farmaceutické. Proto AK Marečková hledala zázemí nějaké větší kanceláře, kde by své specializované služby mohla propojit s obecnějším právem - například obchodním, právem hospodářské soutěže nebo pracovním právem. A protože Jana Marečková má na trhu dobré renomé, nechtěli jsme se vzdát jejího jména. Takže proto dva brandy, ale jeden tým a jedna kancelář.

Vy tam vedete tým life sciences, co přesně děláte?

Našimi klienty jsou hlavně farmaceutické firmy, které se pohybují v hodně regulovaném odvětví. Poskytujeme jim tedy jak každodenní obchodněprávní poradenství, tak i to specifické, které se týká třeba regulace reklamy nebo veřejného zdravotního pojištění a podobně. To všechno vyžaduje velkou znalost byznysu, ve kterém se naši klienti pohybují. A tuhle znalost nemůžete mít, pokud s nimi nespolupracujete dlouhodobě a nevěnujete se v podstatě jen tomuto sektoru. Pracujeme také pro výrobce zdravotnických prostředků, výrobce doplňků stravy, kosmetiky nebo poskytovatele zdravotních služeb.

Jak jste se k tomuto odvětví práva dostal? To vás bavilo i ve škole?

Ve škole mě zajímalo hlavně soutěžní právo. Právo samotné je pro mě spíše řemeslo, které se musí něčím naplnit. Zajímalo mě, jak se ta teorie aplikuje do praxe. Hodně mě v tomhle ovlivnilo moje studium na Management Center Innsbruck v Rakousku, kde jsem studoval kombinovaný program management a právo. Většina vyučujících byla z praxe, takže do výkladu práva samotného tam silně vstupovalo byznysové pozadí, respektive bylo to hlavně o něm. I proto jsem se pak vydal na stáž do Evropské komise na Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, kde jsem se začal soutěžnímu právu více věnovat a na tato témata jsem pak psal i bakalářskou a diplomovou práci.

Po nástupu do Kinstellaru jsem se stal i členem soutěžního týmu. Později se tam začali jednotliví právníci stále více profilovat v rámci jednotlivých odvětví a já se tak stal členem life sciences týmu, který byl zaměřen hlavně na poradenství pro farmaceutické klienty. Na mnoha případech jsem tam pracoval s Jitkou Logesovou, Tomášem Čihulou a Lenkou Kušnier a získal jsem tak určitý vhled do farmaceutického byznysu. Mám také hodně kamarádů, kteří jsou lékaři, takže ten systém můžu trochu vidět i z druhé strany. Zkrátka mi dávalo smysl zaměřit se na jedno odvětví a k tomuhle jsem měl nejblíž a zajímá mě.

Pomáhá vám pobyt v horách něčím i v práci?

V horách mám většinou úplně jiný režim. Přepnu a vůbec tam o práci nepřemýšlím. Někdy, když se vrátím, mám úplně vyčištěnou hlavu a napadají mě věci, které by mě třeba normálně nenapadly. Ale hlavně mě to určitým způsobem osobnostně rozvíjí a dobíjí. Zní to jako klišé, ale díky horám si srovnáte věci, které jsou důležité a které ne. A to v práci hodně pomůže.

Nedávno jsem byl v Tatrách a lyžoval jednu obtížnou linii, asi nejtěžší, co jsem zatím absolvoval. Další den jsem se vrátil do práce, vstoupil do toho, co jsem opustil na konci týdne, a viděl, že jsem tomu přikládal mnohem větší důležitost, než to mělo. Právě tím, že od problému takto odstoupíte, jste pak schopní ho vyřešit mnohem rychleji.

Takže vám to přináší nějaký nadhled...

Utřídí to myšlenky, jsem díky tomu schopný se víc soustředit.

Vaše výpravy jsou často i poměrně nebezpečné. Nemají s tím vaši zaměstnavatelé problém?

Je to samozřejmě risk i na jejich straně, ale při mém nástupu snad věděli, co jsem zač.

Nevadilo jim to?

Já si myslím, že pokud nenabíráte vyloženě nějakého juniora, tak do značné míry musíte toho člověka brát takového, jaký je.

Je nějaká situace, kdy se vám právo a právní vzdělání hodilo na vašich cestách?

Když mého parťáka Martina zatkli na kazašských hranicích na letišti. Pokoušel jsem se argumentovat principy právních řádů civilizovaných zemí, jako třeba že u nás by bylo nepřípustné vyslýchat člověka v řeči, o které prohlašuje, že jí nerozumí. Bylo mi ale vysvětleno, že já rozumím rusky, takže jsem pro ně překladatel. A že mám Martinovi přečíst protokol a podepsat ho. Tohle říkám humorně, ale tehdy to legrace nebyla. Nevím, jestli nám tehdy právo vyloženě pomohlo. Ale právo je stejně hlavně o logickém myšlení, je to staletím vyprecizovaný selský rozum. A selský rozum vám při cestování pomůže v hodně situacích.

Jak si udržujete fyzičku?

Chodím běhat, o víkendech na skialpy a v létě lézt.

Kde se vidíte za pět let?

Uvažoval jsem i o další větší cestě, která by byla dřív než za pět let. Otázkou je, co by bylo po ní. Ale to, co děláme v advokátní kanceláři Vilímková Dudák Partners a AK Marečková, mě baví a může mít určitý přesah. Takže se vidím za pět let tam, ideálně s nějakým větším týmem.

Tu cestu byste zase točil?

Ano, pokud by nám takový projekt v České televizi schválili.

A kam byste se vydal?

Do Jižní Ameriky.