Zásada nemo tenetur se ipsum accusare (dále též "nemo tenetur"), představuje zákaz nucení k sebeobviňování, který se v trestním řízení projevuje v různých procesních situacích. Porušení tohoto principu ve vztahu k obviněnému pak zpravidla znamená absolutní neúčinnost získaného důkazu (§ 89 odst. 3 tr. řádu).1 Rozsah uplatnění zásady nemo tenetur pak určuje míru součinnosti, k jaké je obviněný ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení povinen. Uplatnění tohoto principu však není pojímáno absolutně. Úkony, k nimž je obviněný povinen poskytnout součinnost, lze v zásadě označit jako pasivní, tj. ty úkony, při nichž je povinen pouze něco strpět. Naopak zákaz nucení k sebeobviňování se uplatní zejména u jednání, která spočívají v určité aktivní činnosti.2 Je tedy nezbytné rozlišovat případy, kdy je pachatel pouze nucen něco strpět (pati), či něco konat (facere).
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 95 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je zamčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.



