Zásada nemo tenetur se ipsum accusare (dále též "nemo tenetur"), představuje zákaz nucení k sebeobviňování, který se v trestním řízení projevuje v různých procesních situacích. Porušení tohoto principu ve vztahu k obviněnému pak zpravidla znamená absolutní neúčinnost získaného důkazu (§ 89 odst. 3 tr. řádu).1 Rozsah uplatnění zásady nemo tenetur pak určuje míru součinnosti, k jaké je obviněný ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení povinen. Uplatnění tohoto principu však není pojímáno absolutně. Úkony, k nimž je obviněný povinen poskytnout součinnost, lze v zásadě označit jako pasivní, tj. ty úkony, při nichž je povinen pouze něco strpět. Naopak zákaz nucení k sebeobviňování se uplatní zejména u jednání, která spočívají v určité aktivní činnosti.2 Je tedy nezbytné rozlišovat případy, kdy je pachatel pouze nucen něco strpět (pati), či něco konat (facere).
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 95 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později