Paní doktorko, chtěla jste vždy pracovat v advokacii?

Vlastně ano, asi tak od dvanácti let, kdy jsem začala číst detektivky a zamilovala si Perryho Masona. Když jsem pak rok po maturitě strávila jako zapisovatelka trestního senátu, mé přesvědčení o tom, že chci být advokát, ještě zesílilo... I když mě zklamalo, že u nás nemáme zavedený křížový výslech.

Přichází do advokacie hodně žen?

Nezkoumám statistiky, kolik je každoročně mezi novými advokáty žen a kolik mužů. Zkouším ale koncipienty na advokátních zkouškách a pokaždé je mezi zkoušenými řada dívek, i když musím přiznat, že jich je méně než mužů.

Může to být podle vás dáno určitými stereotypy, že je advokacie spíše mužskou profesí a například notariát, soudcovská práce či práce podnikových právníků více ženské povolání?

Tenhle stereotyp možná plyne z nějakého obecného přesvědčení, že muži jsou dravější a dokážou za své klienty více bojovat. Já se s takovým názorem rozhodně neztotožňuji, jde o stejný předsudek, jako kdybych tvrdila, že advokátky jsou pečlivější než advokáti. Pokud o něco jde, dokážou advokátky určitě bojovat stejně urputně jako jejich mužští kolegové. Tím ale nechci říct, že by přístup žen a mužů k advokacii byl totožný, to určitě ne.

Kde vidíte rozdíly?

Ženy obecně ve všech profesích, advokacii nevyjímaje, uplatňují zcela přirozeně vyšší míru empatie než muži. V advokacii to může být někdy přínosné, třeba při jednání o smlouvě může advokátka vycítit, že požadavky jejího klienta jsou takzvaně za hranu, a pokud by na nich trval, mohlo by dojít ke krachu celého jednání. Někdy je tomu přesně naopak, v advokacii stejně jako třeba v medicíně si musíte držet určitý odstup od svých klientů, nemůžete se s nimi ztotožnit a nechat se ovládnout jejich problémy a osudy. Pak byste totiž každou prohru vnímal jako osobní tragédii a to by vás za nějaký čas logicky zlikvidovalo. Já jsem si tento odstup nedokázala udržet u rodinných sporů, které se točí kolem dětí, proto se k zastupování v takových sporech nechám přemluvit jen výjimečně.

V čem je pro ženy profesní dráha v advokacii výhodná?

Takhle bych to nerozdělovala. Advokacie je přitažlivá pro ženy i pro muže. Advokacie je především o nezávislosti, každý advokát se sám rozhoduje, zda určitého klienta nebo určitou kauzu převezme. I když je to trochu modifikované ve velkých advokátních kancelářích, pořád jde o povolání s vysokou mírou nezávislosti.

Umožňuje tedy advokacie v porovnání s jinými profesemi věnovat se rodině dostatečně?

To je spíš otázka pro sociology. Můžu jen říct, že mně osobně to umožněno bylo, moje děti jsou dnes dospělé a, doufám, dobře vychované. Myslím, že spíš než na tom, zda je konkrétní právnička advokátkou, soudkyní nebo notářkou, záleží spojení profese a rodinného života na tom, zda je její partner ochoten umožnit jí vedle výchovy dětí a starosti o rodinu i kariéru, nebo dokonce zda sám tyto rodinné starosti převezme. Pak je jen na ní, pro jaký způsob výkonu advokacie se rozhodne...

Jak to bylo u vás? Ve vedení kanceláře Rödl & Partner jste vlastně od začátku se svým manželem, Petrem Novotným.

Jsme manželé i kolegové téměř třicet let a v době, kdy jsme měli malé děti, jsem jednoduše neměla šéfa, který by nechápal, že musím odejít z kanceláře tak, abych stihla školku, nebo že musím zůstat doma, když bylo některé nemocné - prostě kdybych to neudělala já, musel by to udělat on.

Má taková spolupráce nevýhody?

Nevýhodou asi je, že si takzvaně nosíme práci domů a naopak: někdy se nevyhneme řešení rodinných problémů v kanceláři. A to teď máme v kanceláři jako koncipienta už i našeho syna Davida.

Když už jste zmínila syna, co je pro jeho generaci příznačné?

Obecně chtějí asi více než my dělit svůj čas mezi práci a zábavu, později i rodinu. Až na výjimky nevnímají svou práci jako jediný způsob seberealizace. Mají možná ze školy menší znalosti, než jsme měli my, asi nedokážou z hlavy recitovat Nerudu, ale jsou velmi dobře jazykově vybavení a zcestovalí. Potřebují mít pocit, že jejich práce je důležitá, pak jsou velmi kreativní a činorodí. Na rozdíl od naší generace jsou mnohem ochotnější měnit pracovní místo, chtějí toho hodně zažít i v profesním životě. Mně se s mladými kolegy pracuje moc dobře a doufám, že je to oboustranné.

A jsou požadavky nově nastupující generace právniček odlišné od požadavků jejich kolegů, mužů?

Neřekla bych. Je pravdou, že děvčata mají dnes děti později než moje generace, takže nastupující koncipientky nepředpokládají, že by si pořídily miminko během koncipientské praxe. Nehledají tedy nějaké sociální výhody a řeknou si o stejný plat jako jejich kolegové, muži.

Takže odkládají založení rodiny?

Advokacie je celkem dobře honorované povolání, a pokud se žena chce věnovat své profesi, nemusí být současně hospodyní na plný úvazek a může si dovolit paní na výpomoc. Když jsem jako členka kontrolní rady chodila na kontroly k advokátům, zjistila jsem, že celá řada advokátek mezi třicítkou a čtyřicítkou má děti v předškolním nebo školním věku a přitom se věnuje i své profesi. Naše kancelář spolupracuje s několika advokátkami, které se starají o malé děti, pracují z domova a do kanceláře chodí jen na jednání s klienty - a to jim vždycky některá z kolegyň nebo sekretářka ráda miminko pohlídá.

Mají české "pobočky" mezinárodních kanceláří možnost rozhodovat o vlastním přístupu k diverzitě či podmínkám pro ženy na mateřské?

Nevím, jak to mají ostatní mezinárodní kanceláře, ale u nás si personální otázky řešíme zcela samostatně. Nemáme na to žádné směrnice, ani centrální, ani lokální. Při výběrovém řízení se nikdo z nás neřídí tím, zda je uchazeč žena nebo muž, ale jen tím, co umí, jaký má přístup k práci, jak si vede v týmu, jak je ochotný se dále vzdělávat. Já sama jsem přijala několik koncipientek, u kterých jsem věděla, že jsou těhotné a půjdou na mateřskou. Šlo o dívky, které u nás pracovaly již jako studentky, a mně by přišlo macešské, kdybychom se k nim otočili zády.

Monika Novotná

Monika Novotná

Ekvity partnerka advokátní kanceláře Rödl & Partner působí v advokacii od ukončení svého studia v roce 1989. Od začátku v 90. letech se aktivně věnuje problematice daňového práva v teoretické i praktické rovině. Vedle své advokátní činnosti totiž působí i jako externí vyučující na katedře finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy a věnuje se široce i další přednáškové činnosti. Letos v únoru získala ocenění Právník roku v kategorii Finanční právo. "Ve své praxi se neomezuje jen na využití svých znalostí při zastupování klientů, ale naopak se snaží podílet i na řešení obecných problémů finančního a zejména daňového práva, a to ruku v ruce i s auditory a daňovými poradci," stálo tehdy ve zdůvodnění k ocenění.

V nově zvoleném představenstvu České advokátní komory jste jednou ze dvou zvolených žen. Je to podle vás nízké zastoupení?

Tak bych to určitě neřekla, řada žen je v jiných orgánech komory, kontrolní radě, kárné komisi, ve zkušební komisi i v sekcích, které jsou odborně zaměřeny. Proč nekandidovaly do představenstva, to nevím, možná proto, že jde o činnost více časově náročnou, možná mají pocit, že představenstvo je více o řízení a nemají ambice se na takovém řízení podílet. Je to asi stejné, jako byste se ptal, proč je méně žen v politice.

Měla by se podporovat angažovanost žen v advokacii?

Každá žena musí sama zvolit, kam chce profesně směřovat, a při tom především zvážit, zda ji zvolený obor bude bavit a zda má na to, aby v něm byla úspěšná. Někdy to nezáleží jen na ní, ale, jak jsem o tom již mluvila, i na jejím partnerovi.

Jak nahlížíte na umělou snahu prosazovat ženy do určitých pozic? Mělo by tomu tak být i v Komoře?

Jednoznačně ne. S pozitivní diskriminací nesouhlasím. Nesouhlasím s tím, aby někdo nemohl vykonávat svou profesi proto, že je žena, a stejně tak nesouhlasím s tím, aby se na určitou pozici nedostal muž schopnější než uchazečka jen proto, že je mužem. Každý takový zásah do přirozeného uplatnění obou pohlaví by vedl jen k dalším a dalším nespravedlnostem. Pokud bychom vnímali pozitivní diskriminaci žen jako legitimní, pak bychom za chvíli mohli řešit povinné kvóty podle náboženství, sexuální orientace nebo barvy pleti. O tom, jaké kdo bude mít povolání a na jaké bude pozici, musí rozhodovat výhradně schopnosti a vůle určité osoby věnovat se dané profesi s takovým nasazením, jaké konkrétní pozice vyžaduje. Všechno ostatní by směřovalo k tomu, aby se méně schopným z nějakých důvodů dávala přednost před schopnějšími.

Co budete považovat za úspěch svého působení v Komoře?

Víte, mám pocit, že se mění pohled na povinnosti advokáta. To, co bylo dříve zcela samozřejmě vnímáno skutečně jako povinnost, typicky povinnost mlčenlivosti, se najednou hodnotí jako - více či méně oprávněná - výsada advokáta, že on nemusí podávat svědectví a vydávat policii dokumenty o svých klientech. Jde o legislativní zásahy, jde o interpretaci stávajících předpisů a jde i o mediální obraz advokacie jako takové. Pokud se podaří uhájit postavení advokáta jako jediného ochránce práv a zájmů klienta, a pokud takto bude advokáta vnímat i veřejnost, bude to úspěch.

Velmi často se zmiňuje i prolomení advokátní mlčenlivosti...

Nejde ani tak o přímou snahu prolomit povinnost advokáta mlčet o všem, co se týká jeho klienta, jako spíš o nepochopení tohoto institutu. Z poslední doby jde třeba o návrh novely daňového řádu, kdy ministerstvo navrhovalo, aby byl advokát povinen na výzvu správce daně vydat informace, které o klientovi získal při plnění povinností podle předpisů proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Předkladatel přitom vycházel z toho, že advokát přece tyto informace má, takže jejich předání pro něj neznamená žádnou práci navíc, a pracovníci finančních úřadů jsou také vázáni povinností mlčenlivosti, takže vlastně není žádný problém. Vidím to jako bagatelizaci této povinnosti, a přitom jde o pilíř advokátní ochrany klienta. Kdo bude klienta chránit, když to bude advokátovi znemožněno?

Letos jste získala ocenění Právník roku v oblasti finančního práva. Byl to prostor pro evaluaci Vaší kariéry?

Jsem za to ocenění velmi vděčná, považuji to za jeden ze svých největších úspěchů. Kariérní postup to ale neznamenalo a ani nemohlo. Již předtím jsem byla v rámci kanceláře na pozici equity partnera, což je u nás nejvyšší partnerský stupeň.

Aktuální vydání Právního rádce se věnuje významným právničkám v Česku. Které to jsou podle Vás?

To je opravdu složitá otázka a asi bych na ni odpovídala hodně dlouho, pokud bych chtěla jmenovat všechny ty, kterých si vážím. Když to vezmu podle profesí, tak bych jmenovala Danielu Zemanovou za soudní stav, Helenu Divišovou za notáře, Marii Brejchovou za podnikové právníky, Danielu Kovářovou za advokátky, Alenu Schillerovou za státní správu a, ať se nám to líbí, nebo ne, Lenku Bradáčovou za státní zástupce. A přidala bych i svoji kolegyni Lenku Krupičkovou, která by se měla v nejbližší době stát soudkyní Nejvyššího správního soudu a o které ještě určitě uslyšíme - v tom dobrém slova smyslu.

Související