Klasický systém politických stran letos skončil, říká soudce Nejvyššího správního soudu Šimka

Na téma kvalita vládnutí hovořil na konferenci Kam kráčíš, Česko soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Uvedl, že pro demokracii v České republice je nebezpečné usilovat o změnu volebního systému nebo o rozšíření prvků přímé demokracie. Naopak je podle něj potřeba posílit důvěryhodnost veřejných institucí, vést skutečné politické debaty, třeba o tom, jaká míra transparence veřejné správy je žádoucí.

HN: Ve svém příspěvku na konferenci uvádíte, že u nás skončil klasický systém politických stran, který tu vznikl v devadesátých letech. Nové struktury s nástupem k moci avizují jednak snahu o změnu volebního systému, jednak útok na některé ústavní instituce, jako je třeba Senát. Může to ovlivnit úroveň české demokracie?

Chceme demokracii jako vládu zástupců zvolených lidem, nebo je pro nás důležitější omezená vláda, tedy systém brzd a rovnovah se silnou ochranou základních práv a svobod jednotlivce? Na Západě je vláda většiny jen jednou součástí celého systému. Tou druhou jsou silné záruky proti tomu, aby většina mohla rozhodovat úplně o všem: třeba ústavní soudy nebo vícekomorové parlamenty.

Jestli má něco skončit, domýšlejme důsledky a souvislosti. Chceme opravdu tyto dnes fungující prvky našeho systému odbourat? Dát zvolené většině větší práva rozhodovat o životě jednotlivých lidí? Já toho zastáncem rozhodně nejsem.

HN: Je tady něco, čemu můžeme říkat reálné nebezpečí ohrožení demokracie?

Kolem dvaceti procent voličů volilo strany, které chtějí zavést více prvků přímé demokracie. Pro jednu z nich to bylo dokonce klíčové téma.

Například v podobě různých referend nebo takzvané odvolatelnosti politiků.

Zatím platí, že ústavní činitelé jsou zvoleni či jmenováni do funkcí na dobu, kterou předepisuje ústava, tedy na volební nebo funkční období. A nelze je jen tak předčasně odvolat. To je prvkem systému brzd a rovnovah.

Popřeme-li jej a umožníme-li ve větší míře odvolatelnost, ať už politiků, úředníků či soudců, máme úplně jinou situaci. Většina voličů však volila strany, které se k přímé demokracii staví zdrženlivě. Stávající systém tedy ohrožen je, ale jak vše dopadne, se teprve ukáže v dalších letech.

HN: Co je špatného na přímé demokracii? Jsou země, kde má pevné místo v rozhodování, třeba Švýcarsko.

Samo o sobě nic. Ale budou lidé rozhodovat konsekventně, se schopností rozumně nahlédnout, o čem rozhodují? Politický systém řeší otázky složité, nejednoznačné, často vzájemně různě provázané. Problémy je navíc nutno řešit v reálném čase, reagovat na vývoj a občas korigovat předchozí rozhodnutí.

HN: Letos zákonodárci přijali zákony, které se jeví jako přínos pro úroveň demokracie: zákon o střetu zájmů nebo o financování volebních kampaní. Přesto si Česko v mezinárodním žebříčku úrovně demokratických institucí slabě pohoršila. Co se pokazilo?

Ty zákony jsou tak trochu zbraně pro minulou válku. Pro systém, kde existují strany, které se spolu nějak střetávají, ale žádná není schopna jej v podstatné míře ovládnout. Takové zákony mohou chránit před nebezpečím běžné korupce. Právě to jsme doposud vnímali jako palčivé. Neumíme ale zatím zákonnými prostředky čelit vzestupu nestandardních politických aktérů kumulujících ekonomickou a z ní pramenící mediální a politickou moc a pohybujících se mimo klasické pravolevé štěpení. Takový aktér si může prosadit ochranu svých zájmů zcela legálně a transparentně − schválením či zachováním zákonů, jež mu přinášejí výhody.

HN: Bude to mít dopad i na volbu prezidenta? To je přímá demokracie. Zároveň je prezident institucí, která se vymanila z vazeb na klasický politický systém.

Zavedení přímé volby lze zpětně vidět jako jeden z projevů úpadku politického systému, jenž možná končí letošními volbami. Vznikla nová linie politického konfliktu, zčásti odlišná od konfliktních linií v systému politických stran. Prezident stranám nic moc nedluží a jako kandidát se musí profilovat jako výrazná osobnost.

Oboje se pak projevuje v jeho střetech s ostatními aktéry, zejména s vládou a parlamentem.

Dříve to nepřímo volení prezidenti mohli dělat jen omezeně, ač také byli politicky těžké váhy. Lidový mandát vede prezidenta k odvážnějšímu chování, zejména má-li v povaze touhu posilovat svou moc. To v parlamentní formě vlády dělá potíže.

Rozhovor se soudcem Nejvyššího správního soudu Karlem Šimkem

Přehrát video

HN: Jak se změnila kvalita vládnutí se zákony přijatými v posledních letech, jako jsou elektronická evidence tržeb nebo kontrolní hlášení? Stát nabral stovky úředníků, což také souvisí se zvýšeným dohledem ze strany státu. Roste efektivita úřadů a kvalita řízení?

Podle mého neroste. Soustředili jsme se na to, vybrat víc daní za stávajících zákonů. A prý k tomu je třeba více dozoru, softwaru a lidí.

Není to ale celé špatně? Nejsou důležitější jednodušší podmínky pro podnikání? Aby třetinu práce podnikatele nepožrala administrativa? Aby místo toho vytvořil více bohatství? Průšvih je, že to nemá jednoduché řešení. Zřídíte-li nějaký úřad, on si už vždy odůvodní, že jeho existence je nutná. Žádný se dobrovolně nezruší. Silný mandát by musely mít strany, které debyrokratizaci opravdu chtějí, a nesměly by podlehnout takové té unavovací taktice úředníků známé z "Jistě, pane ministře".

Za řeč by stálo moratorium na přijímání státních zaměstnanců. Jenže vždy se najde někdo, kdo si prosadí výjimky, třeba právě kvůli výběru daní. Nebo kvůli bezpečnostním hrozbám. Chce to trvalou a silnou vůli k osekávání moci státu, a tu zde nevidím.

HN: Řešením by mohla být elektronizace státní správy. Aby si každý mohl úřední záležitosti vyřídit po internetu z domova. Proč se o tom stále mluví, ale nic se neděje?

Nevíme přesně, kudy dál. Měli jsme dobrý náběh mezi lety 2007 a 2011. To vznikla spousta užitečných věcí, za které jsme dnes rádi, třeba CzechPoint. Nyní jsme ale polevili. Na další etapě elektronizace se musí domluvit 17 ministerstev a spousta dalších úřadů, což nebude jednoduché. A má to i rizika − bude-li systém celostátně jednotný, což je žádoucí, ten, kdo jej bude spravovat, získá přístup ke spoustě informací.

HN: Z laického pohledu, nemůže premiér na jednání vlády bouchnout do stolu a oznámit ministrům, že mají měsíc na to, aby najeli na systém, který jeho úřad vybral?

Vy byste chtěl, aby se stát řídil jako firma. Když to premiér udělá, tak aby se to mohlo provést, někdo musí ten systém vybrat. To by možná šlo, jen by se asi musel změnit kompetenční zákon, aby Úřad vlády mohl dělat věci v oblasti elektronizace veřejné správy. Pak bychom museli vypsat výběrové řízení na dodavatele systému, anebo přibrat stovky programátorů s platem kolem sto tisíc. A ještě předtím určit parametry systému, i to bude trvat rok či dva. Podívejte se, jak dlouho trvá a jak složitě se vytváří výběrové řízení na nové mýto na dálnicích.

Západní systém má nevýhody v tom, že je byrokratický a složitý. Že bouchnout do stolu v podstatě není možné. Bouchnout si můžete, ale většinou to je pouhý začátek dlouhého procesu, který skončí až ve chvíli, kdy ten, kdo bouchnul, už ve své funkci není.

HN: Delší dobu už se mluví o reformě soudního systému, sám to ve svém příspěvku zmiňujete. Do jaké míry justice ovlivňuje úroveň demokracie v Česku?

Při pohledu na složení naší justice zjistíte, že převážná většina soudců do ní přišla po roce 1989. Samozřejmě jsou tam i lidé z období před Listopadem, ale těch je menšina. Soudcovská místa jsou obsazená, soudy soudí, a pokud se podíváte na srovnání s ostatními zeměmi Evropy, jsme tak na konci první třetiny žebříčku výkonnosti soudů. Rozhodně nejsme na chvostu. Přesto u nás panuje pocit, že justice nerozhoduje tak, jak má. Co jí vlastně lidé vyčítají? Hlavně pomalost a nekvalitu.

Nechceme ale něco tak trochu nemožného? Auto, které má pět set koní a přitom spotřebu dva litry na sto kilometrů? Rychlost a zároveň kvalita totiž vyžadují – a zdaleka ne jen v justici – obrovský "přebytek výkonu" dané instituce, a tedy velké náklady na ni. Rád bych slyšel, co zásadního je třeba a je i možné na naší justici při zachování její podstaty reformovat. Někteří soudci, já k nim nepatřím, si myslí, že by se justice měla sama spravovat. Podle mě zrovna toto kvalitu ani rychlost soudního rozhodování neřeší.

HN: Sám uvádíte, co je dnes vadou na kráse justice, cituji vás: Roste složitost a komplexnost některých sporů, zejména takových, jejichž stranami jsou vysoce inteligentní lidé bojující o velké majetkové či jiné hodnoty. Jinými slovy, není stále snazší se vyhnout spravedlnosti a obcházet zákony s tím, jak roste počet těchto lidí a jejich možnosti?

V určité míře to tak samozřejmě je, protože v právním státu jsou velmi silně zaručena práva lidí, včetně procesních. To má zaručit kvalitu rozhodování. Trpí tím ale rychlost. Podívejme se na kauzu Davida Ratha: on naprosto perfektně využívá všech možností obrany v rámci systému.

A systém tomu docela dobře čelí tím, že soudce, který rozhoduje, odvádí perfektní práci. I při jeho kvalitní práci to však trvá roky.

Všichni soudci myslím dělají svou práci podle svého přesvědčení a nevyčítal bych Vrchnímu soudu v Praze, že rozhodl tak, jak rozhodl v odvolacím řízení.

(Vrchní soud v kauze Rath označil použité odposlechy za nezákonné z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění, pozn. red.)

Byl to jeho právní názor, který byl nějak odůvodněn, a Nejvyšší soud se s tím nakonec neztotožnil. To všechno však trvá roky. Ve správním soudnictví se setkáváme se spory o složité stavby. Není to tak, že by soudci nepracovali. Jen je třeba zkoumat celou řadu aspektů a ty věci nemůžete odbýt dvěma slovy.