Český parlament často přetvoří dobrou evropskou směrnici na špatný zákon a svede to na Unii

Karel Šimka už třináct let působí na Nejvyšším správním soudu a za svou práci získal koncem ledna cenu Právník roku. Specialista na daňové právo o svém pracovišti říká, že je to mercedes mezi českými soudy. Odmítá ale myšlenku, že by na podzim v jeho čele vystřídal současného předsedu Josefa Baxu, který ho do týmu původně přivedl.

HN: Po patnácti letech končí v čele Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Máte obavy o budoucnost?

Ano. Obávám se, co bude dál. Baxa má vlastnost, kterou potřebujete při zakládání instituce − je osvícený autokrat. Prosadil spoustu věcí, někdy navzdory demokratické většině, jak personálně, tak ve způsobu rozhodování věcí. Dělal dobré personální kroky s minimem chyb. Vytvořil na Nejvyšším správním soudu prostředí, kde se lidé mají rádi a neválčí spolu. Jsou zde sice názorové rozdíly, ale to je dobře, protože máme atmosféru, která podporuje otevřenost a konkurenci.

HN: Máte představu, kdo by mohl být novým předsedou, až Baxa v září skončí?

To je mimořádně těžká otázka. Zákon jasně stanoví, že to musí být někdo z členů Nejvyššího správního soudu. Zároveň je situace komplikovaná v tom, že končí jak předseda, tak místopředseda.

Zajímavé je také ptát se, co od nového předsedy chceme. Myslím, že teď nepotřebujeme dalšího osvíceného autokrata, který by vtiskával soudu svou pečeť. Spíš více demokracie a konsenzu, aby se udrželo to dosažené. Mezi našimi soudci určitě někoho najdete, ale nechci tady sypat nějaká jména.

HN: Vy nechcete být předsedou?

Raději bych instituci zakládal, než abych ji konsenzuálně spravoval.

HN: Takže ani místopředsedou?

Záviselo by to na okolnostech, ale upřímně řečeno, spíše ne. Cítím se více jako volný hráč.

HN: V rozhovorech často mluvíte o "škodlivé státní regulaci".

Vidíte i zákony, které společnosti a jednotlivci pomáhají?

Zákony, které se schvalují, mají samozřejmě nějaký bohulibý cíl. Chtějí dát jednotlivci více bezpečí, více jistoty a ulehčit mu. Nejsem třeba proti rozumné úpravě spotřebitelského práva, která zaručuje spotřebiteli potřebnou množinu informací, kterou má dostat. Vadí mi ale, když vás stát chrání proti vaší vůli. Když si nemůžete vybrat něco méně bezpečného či rizikovějšího i s vědomím, že to je rizikovější, protože vám to zákon zakáže.

HN: Například?

Třeba u cestovních kanceláří, kdy člověk nemůže nikam vyjet s kanceláří, která není pojištěná. To pochází z evropské regulace. A pak jsem také proti regulacím, které betonují monopol nebo významné postavení určitých subjektů na trhu.

HN: Zmínil jste evropskou regulaci. Není ale problém v tom, že Česko si občas k evropským směrnicím přidává samo něco navíc?

To je obrovský nešvar, který se při transpozici evropského práva děje, u nás speciálně. Parlamentem projde poměrně jednoduše novela, o které se bude tvrdit, že je to požadavek evropského práva. A když se do ní dostanou další paragrafy pro vnitrostátní potřebu, často si toho nikdo nevšimne. Potom se všechno svede na unii. To bývají situace, kdy může být původně dobrá věc z Evropské unie zneužita vnitrostátní zájmovou skupinou. Oslabuje to popularitu a legitimitu unie. Je snadné svést na ni leccos špatného, co jsme si přitom sami vnitrostátně vytvořili.

HN: Jako člen kárného senátu Nejvyššího správního soudu jste nedávno řešil kárnou žalobu kvůli vyjadřování soudců v médiích…

Kolegové řešili případ soudce Miloše Zbránka, který napsal z mého pohledu nevkusný sled článků, kde útočil na migranty, ombudsmanku a tak dále. Podle mě má právo si to myslet, má právo to i projevovat, ale mělo by to mít nějaký standard slušnosti.

Chápu, že kárný senát řekl, že to překročilo meze, a dal mu důtku. Zároveň senát uvedl, že Zbránek tyto názory může mít, že nejsou nijak extrémní.

HN: Od některých soudců občas zaznívá názor, že by se soudci veřejně projevovat neměli…

Názory na mediální angažmá soudců jsou ve velkém rozptylu, jsou lidé, kteří nevidí problém, vyjadřuje-li se soudce, třeba i silně, na Facebooku nebo Twitteru, a pak ti, kteří říkají, že soudce má být jako sfinga. Celá ta škála názorů je legitimní a nemyslím si, že by do ní mělo být jakkoli zasahováno, vyjma třeba výše zmíněného případu, kde už to vyjadřování bylo nevkusné.

Soudce musí být obezřetný v situaci, kdy se vyjadřuje ke kauze, kterou bude soudit. Ale vezměme příklad z mé praxe − mám na starosti kárnou žalobu na soudkyni Helenu Královou kvůli odposlechům, která veřejnost hodně zajímá. Já o té kauze musím nějak informovat, a to tak, aby lidé věděli, co a proč se v ní děje. Zároveň myslím, že by bylo chybou, kdybych novinářům řekl − přečtěte si rozsudek, já vám o tom nic neřeknu.

HN: Dobře, ale myslíte si, že o té kauze musíte informovat před tím, než ji rozhodnete?

Měli bychom říct, že to budeme soudit, kdy to budeme soudit a nějaké základní informace o tom, co bude předmětem. Samozřejmě nemůžeme říci, co si o tom případu myslíme. Podívejte se na to ale z jiné stránky. Co je pro vás bezpečnější: když víte, jaký názor má soudce třeba na Romy, a bude pak soudit kauzu, ve které budou Romové hrát nějakou roli, takže budete moci namítnout v extrémním případě jeho podjatost? Anebo když to nevíte a on nakonec ten případ odsoudí v šedé zóně zákona přesně podle toho, jaký má předsudek? Soudce v šedých zónách zákona, tedy ve věcech hodnotových či pocitových, nakonec rozhoduje podle toho, čemu věří, jakou má rodinnou zkušenost, vztah k minulosti a podobně. Proto si myslím, že je dobré, když to o tom soudci víte.