Kraje musí zajišťovat sociální péči, jinak se jí lze domáhat zásahovou žalobou

Babička, které bylo více než 80 let a matka, která má sama zdravotní postižení, nebyly schopny další péče o 25 letého autistu, a proto žádaly o chlapcovo zařazení do ústavní péče. Po dobu téměř 4 let Středočeský kraj službu nezajistil, a to i přesto, že pro něj taková povinnost vyplývá ze zákona o sociálních službách.

Ve věci chlapce pak byla podána žaloba Krajskému soudu v Praze, který shledal, že se Středočeský kraj dopustil nezákonného zásahu. Toto rozhodnutí však následně bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, který se nadále žalobou nezabýval a odmítl ji, a to z důvodů nepříslušnosti správních soudů k rozhodování v takových věcech. Krajský úřad totiž dle soudu není správním orgánem podle soudního řádu správního, tudíž nemůže být žalovaným, zároveň právní řád podle vyjádření nepřiznává osobní nárok na poskytnutí konkrétní služby sociální péče.

Ústavní soud v čele se soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou však jednoznačně rozhodl ve prospěch chlapce s těžkou poruchou autistického spektra.

Ve svém nálezu musel Ústavní soud nejdříve rozhodnout právní otázku týkající se příslušnosti soudů. „Krajský soud v téhle věci velmi správně rozhodl tak, že tím, že kraj byl nečinný, se dopustil nezákonného zásahu vůči rodině stěžovatele a stěžovateli,“ řekla pro Českou televizi Kateřina Šimáčková. K rozhodování o poskytování sociálních služeb tak jsou příslušné správní soudy a žaloba proti nezákonnému zásahu je adekvátní obranou proti nečinnosti krajských úřadů.

Při svém rozhodování nadále Ústavní soud přihlížel k interpretaci Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterou provádí zákon o sociálních službách. Kateřina Šimáčková zdůrazňuje, že rodiny v podobné situací nemůže kraj nechat na holičkách a musí poskytnou vhodnou sociální službu, která umožní určitou míru sociálního začlenění i důstojný život postiženým.

Z nálezu tak vyplývá, že je na jednotlivých krajích, aby samy připravily možnosti pro poskytování sociálních služeb. „Samo to rozhodnutí by mělo vést k určité aktivitě,“ doufá Kateřina Šimáčková.