Důvěra v Čínu

Když jsem kdysi po necelých dvou letech studia opouštěl Peking, odjížděl jsem s pocitem, že jsem z tamních reálií noc nepochopil. Tato pochybnost se mně jako déjà-vu vrací i teď, kdykoliv se vracím z Číny. Obdivuji proto ty, kdo tam přijedou na několik dnů a pozorováním z amerického hotelu se dopracují k sebevědomí neotřesitelných znalců tamních poměrů. K tomu prý nepotřebují ani znalost čínštiny, protože tam samozřejmě všichni mluví a rozumějí anglicky.

Je notoricky známo, že Číňané, dříve než s někým vstoupí do obchodního vztahu, si svého budoucího obchodního partnera a obsah závazku dlouho a pečlivě vyhodnocují ze všech stran. A i po uzavření smlouvy jsou velmi obezřetní a opatrní. Jestliže tedy s CEFC šlo vše jako po másle, mělo to být někomu, kdo zná čínské reálie nápadné. Smlouva v čínském právním a společenském prostředí plné zcela jinou funkci než třeba v prostředí americkém. V čínském prostředí je tradičně velmi obtížné domáhat se svých nároků v občanskoprávním řízení, protože Konfucius učil, že přiznání práva soudem je v rozporu s přirozeným pořádkem věcí. Je proto nutné nejprve hledat smír nebo zvolit veřejnoprávní prostředky. Proto je potřeba své smluvní partnery dokonale znát.

Důvěra v Čínu nebude otřesena. Společnost CEFC po nezdárném šéfovi převezme někdo jiný, třeba i stát. Nebude to tedy český scénář nesolidních firem, nad nimiž se po podivných machinacích zavřela voda. To si Číňané u vědomí rizika konfuciánské ztráty tváře nemohou dovolit. Nikdo nám ovšem nezaručí, že se noví investoři nezačnou svých akvizic v Česku zbavovat. Naše pracovní místa a politické zájmy jsou totiž pod jejich rozlišovací schopností ve vztahu k území, jehož počet obyvatel nedosahuje ani poloviny populace čínského hlavního města.