V dnešní době totální hypertrofie právního řádu již nejsou ani samotní právníci s to se orientovat v platných právních předpisech. Respektive může být spíše také problém, které předpisy jsou ještě platné a které již nejsou součástí platného právního řádu. Může být chvályhodným počinem chtít provést např. "velký právní úklid" a výslovně derogovat již obsolentní předpisy. Nejdříve bychom ale především měli být schopni vyjmenovat, jaké všechny platné, i když neúčinné předpisy jsou součástí našeho právního řádu. K tomu je však potřeba znát i historické souvislosti a orientovat se v systému vyhlašování a publikace právních předpisů na našem území v dlouhodobějším právněhistorickém horizontu. Musíme nejprve vědět, v jakých sbírkách vůbec hledat ony starší předpisy, které mohou ještě být dnes součástí platného právního řádu, a na jakých principech vyhlašování, resp. publikace fungovaly.

I budoucí publikační norma - zákon o sbírce zákonů a tvorbě právních předpisů - počítá s tím, že elektronická verze Sbírky zákonů má zahrnovat databázi informací o platných právních předpisech vyhlášených v "předcházející obdobné sbírce".1 Kontinuita a recepce právních předpisů by tak stále měly být nesporným principem našeho právního řádu.

Způsoby publikace předpisů

Institut vyhlašování předpisů má sloužit k seznámení s právem a k tomu je vždy nutno volit náležité prostředky.2 Na našem území fungoval historicky princip tzv. materiální publikace, kdy adresát normy se musel skutečně setkat s pramenem práva a sbírky do této doby plnily víceméně pouze evidenční funkci. Oproti tomu tzv. formální publikace znamená vyhlašování předpisů zákonem stanoveným způsobem. Příslušný akt je publikován v konkrétní listinné (elektronické) sbírce předpisů, která je k tomu účelu výslovně určena zákonem. Vylučuje se tak jakýkoliv jiný způsob vyhlášení.

Materiální publikace v našem prostředí zahrnovala fakticky všechny způsoby zveřejnění. Publikaci právních předpisů neprováděl zákonodárce, ale z jeho pověření ji prováděly politické úřady, které tak činily formou místně obvyklou pro dané země. Platilo, že co jako zákon potřebuje vědět soudce i ostatní, může být platně vyhlášeno jen politickými úřady, u soudů samotných stačilo seznámení skrze apelační cirkuláře.3 Právem bylo vše, co bylo vyhlášeno patřičnými způsoby mezi obyvateli podle daných zvyklostí. Takovými způsoby vyhlášení mohly být např. cirkulace po vrchnostech, cirkulace po nižších úřadech, po místních představených, po domácích, vyvěšení na deskách úřadů, vyvěšení na dveřích kostela po přečtení za přítomnosti faráře, rychtáře a učitele, ústní vyhlášení při úředních rocích, před svědky na radnici menších měst za přítomnosti faráře, purkmistra a syndika, v hlavních městech předčítání na radnici v určitý den v měsíci, z kazatelny v kostele katolickém i nekatolickém, vybubnování, prostřednictvím apelačních soudů nižším soudům a dání do tisku či veřejného obchodu.

Již v textu prvního moderního zákoníku na našem území, ABGB z roku 1811, byl v úvodních ustanoveních zakotven princip publikační. Občanské zákony měly být nejen podle všeobecných zásad spravedlnosti v jazyku jim srozumitelném vyhlášeny a řádnou sbírkou ve stálé paměti zachovány.4 Výslovně bylo kodifikováno pravidlo, pokud je zákon náležitě vyhlášen, nemůže se nikdo omlouvat, že mu zákon znám nebyl.5

Sbírky předpisů vycházející před rokem 1848 plnily pouze funkci evidenční a fungoval stále princip materiální publikace.6 Až s prvním publikačním patentem z roku 1849 nastal přechod k principu formální publikace, v němž platí dodnes uplatňovaná fikce (resp. nevyvratitelná domněnka), že adresát zná právo od okamžiku, kdy je náležitě publikováno. Patent vyhlásil tezi, že sbírka předpisů je jediným zdrojem a nutným nástrojem k vyhlášení, resp. platnosti právních předpisů. Zákoník říšský měl být výlučným pramenem práva. Všechny nové předpisy, které se měly stát součástí právního řádu, musely být vyhlášeny v rámci oficiálních sbírek předpisů.

Autenticita textu byla obecně vlastnost předpisu být prostředkem závazné publikace, kdy soudy a další úřady musely vykládat právo jako podklad pro svá rozhodnutí výkladem na základě originálního (původního) jazykového znění.

Počátek společného zákonodárství a první souborné sbírky předpisů

O společném zákonodárství pro české země a rakouské země, kdy byly vydávány jednotné obecné právní předpisy pro celé území monarchie, můžeme hovořit přibližně od poloviny 18. století. Ve stejné době tak muselo být poprvé řešeno také zaznamenávání těchto společných zákonných či jiných aktů. Do té doby byly materiálně zaznamenávány předpisy pouze pro jednotlivé země, které si držely vlastní zákonodárství, resp. i z centra vlády byly vydávány předpisy zvláště pro jednotlivé země.

Od doby společného zákonodárství vznikla tedy potřeba publikovat alespoň na soukromé úrovni pro potřeby praxe všechny akty přijaté ve společném zákonodárství. Stát v této době neměl prvotní potřebu shrnovat předpisy do oficiálních sbírek a aktivita v publikaci tak zůstávala na straně soukromých pořadatelů a vydavatelů.

Do sbírek byly zařazovány předpisy, které již byly vyhlášeny jiným způsobem. Jejich účel byl tedy deklaratorní. Můžeme s jistotou konstatovat, že některé předpisy se vůbec neobjevily v úředních sbírkách, i když byly součástí platného práva. Předpisy byly ve sbírkách otiskovány až s několikaletým zpožděním, a proto byly rozhodné knižní publikace vydávané tiskaři na základě licence udělené císařem.

Jako vůbec první souborná sbírka obecných předpisů přijatých v rámci společného zákonodárství vyšla ve Vídni roku 1786 až 1787 sbírka neformálně pojmenovaná jako tzv. Sbírka zákonů Marie Terezie (Theresianisches Gesetzbuch). Zpětně shrnovala předpisy vydané za vlády panovnice mezi roky 1740 a 1780. Vydavatelem byl Johann Georg Mosle z Vídně a pořadatelem se stal český právník ve vídeňských službách Josef Kropáček.

Druhou vydanou sbírkou z této éry se stala tzv. Sbírka zákonů Josefa II. (Handbuch der k.k. Gesetze). Obsahovala 18 svazků, byla vydávána mezi lety 1785 a 1790 pro celé období vlády Josefa II. a seřazena opět Kropáčkem.

Navazující na sbírku předchozího panovníka se stala následující sebraná jednorázová sbírka pořádaná opět Kropáčkem. Neformálně nazvaná jako Sammlung der Leopoldinischen Gesetze 1790-1792 shrnovala předpisy vydané za vlády Leopolda II.

Všechny tyto první souborné sbírky vycházely pouze v němčině. Je třeba opět zdůraznit, že jejich funkce byla pouze materiální publikací již dříve jinak vydaných předpisů, kdy souborně a zpětně shrnovaly vydané předpisy za vlády jednotlivých panovníků. Vedle těchto obecných sbírek vycházela soukromá uspořádání v různých specifických oblastech práva.

První úřední periodické sbírky předpisů

První sbírka předpisů, kterou je možno označit jako sbírku úřední či poloúřední, byla od roku 1786 vydávána za vlády Josefa II. Neoficiálně byla nazývána Justizgesetzsammlung - tzv. Sbírka zákonů soudních (se zkratkou "J. G. S." a v češtině "Sb. z. s.") a byly v ní publikovány předpisy pouze v německém jazyce. Územní platnost publikovaných předpisů byla stanovena v každém konkrétním předpise. Jako první v řadě vyšel "nultý" svazek, který shrnoval předpisy za roky 1780 až 1784. Předpisy publikované ve sbírce zákonů soudních pro konkrétní úřady měly platit i pro další úřady - i když byly vydány pro jednu zemi, platí i pro další země.

Jako druhá úřední sbírka z centrálních oficiálních sbírek předpisů bývá zařazována tzv. Sbírka zákonů politických (Politische Gesetzsammlung nebo Politische Gesetze und Verordnungen) se zkratkou "P. G. S." a v češtině "Sb. z. pol." Tato sbírka vycházela opět pouze v německém jazyce. První souborný svazek sbírky zákonů politických byl vydaný roku 1793. Sbírka byla výslovně vydávána pod dozorem a z pověření státu (císaře) a z tohoto důvodu tak může být řazena do skupiny úředních sbírek. Poslední ročník (1848) vyšel souhrnně až roku 1851. Posledním uveřejněným předpisem byl symbolicky nejvyšší patent, kdy se císař vzdával trůnu ve prospěch svého nástupce.7

Jako třetí sbírku řazenou mezi úřední můžeme zařadit tzv. Sbírku zákonů provinciálních (Provinzialgesetzsammlung). Vycházela v samostatných verzích pro různé korunní země monarchie. V rámci českého státu vycházela pod českým zemským guberniem v Praze sbírka samostatně pro Čechy (resp. Království české) pod názvem Provinzial-Gesetzsammlung des Konigreichs Bohmen für das Jahr... Další verze byla vydávána pro Moravu se Slezskem moravskoslezským guberniem v Brně pod názvem Sammlung der politischen Gesetze und Verordnungen für Mähren und Schlesien.

Obdobně jako předchozí dvě sbírky nebyla zřízena žádnou speciální publikační normou a není možno tak přesně definovat její účel, funkci a rozsah. Sbírka byla výslovně vydávána z příkazu "nejvyšších míst" a pod dozorem gubernia, a tak může být také řazena mezi úřední sbírky. Podle svého názvu měla obsahovat předpisy platné pro území jednotlivých zemí. První ročník vyšel pro rok 1819 a poslední ročník zahrnoval předpisy vydané roku 1848. Každý ročník měl vlastní publikační čísla, předpisy nebyly podepsány a obsahovaly jak názvy, tak označení druhu předpisu, autora i datum vydání. Sbírka obsahovala již klasické formální legislativně-technické náležitosti typické pro pozdější úřední sbírky.

Zařazení předpisů do úředních sbírek předpisů vydávaných před rokem 1848 neznamenalo jeho vyhlášení. Ve sbírce byly publikovány předpisy, které byly již jinak materiálně vyhlášeny. Zařazení do sbírky bylo tak jen deklaratorním aktem.8

Zavedení formální publikace a založení Obecného říšského zákoníku

Revoluce v systému publikace právních předpisů přišla symbolicky právě po revolučních událostech roku 1848. V návaznosti na březnovou ústavu vyšel vzápětí první publikační patent z března 1849.9 Zaváděl jediný zákonný způsob vyhlášení na principu formální publikace. Pouze způsob zveřejňování zákonů a nařízení skrze zvláštní oficiální zákonnou sbírku měl být "jediný zákonem předepsaný způsob prohlašování".10 Důvodem pro takovou zásadní systémovou změnu byla nejednotnost a neurčitost dosavadní úpravy v oblasti vyhlašování obecných právních předpisů.

Nová sbírka byla pojmenována jako Obecný zákoník říšský a věstník vládní (Allgemeines Reichs-Gesetz- und Regierungsblatt für das Kaiserthum Österreich) a měla obsahovat veškeré zákony říšské a zemské, patenty, císařská nařízení, všechny smlouvy s jinými státy, nařízení vydaná ministerstvy a jinými ústředními orgány. Vydání každého svazku (částky) zákoníku se mělo ohlašovat "vládními novinami vycházejícími ve Vídni" a ve veškerých novinách zemských vlád "ustanovených ku přijímání 'prohlašování úředních'".11

Zároveň byl v každé zemi korunní zřízen také zákoník zemský a věstník vládní, který měl vycházet v jednotlivých zemských jazycích s připojeným německým překladem.12

Jazykové znění právních předpisů a jejich autenticita byly výslovně nastaveny tak, že předpisy měly být vydávány ve všech "obyčejných jazycích zemských" a každý z těchto textů měl stejnou zákonnou platnost. Pokud byl text předpisu vydán v jiném znění než německém, měl k němu být připojen překlad do německého jazyka. Autentickými byly texty všech obyčejných jazyků a německý překlad byl oficiálním. V prováděcím nařízení byly pak specifikovány jednotlivé zemské jazyky, kde čeština zahrnovala výslovně i moravský a slovenský spisovný jazyk. Čeština tak plnila roli spisovného jazyka i pro moravskou, resp. slezskou zemi a také pro slovensky hovořící část Uher.13

V prováděcím předpise bylo také zmíněno, že dodatečně vyjde svazek doplňovací. Vedle toho byl také speciálně zřízen C. k. úřad redaktorský zákonníka říšského a vládního věstníka vedený ministerským radou u ministerstva práv (spravedlnosti). Redaktorský úřad vydával zákoník a měl pokaždé výslovně oznamovat vládním novinám, kdy bude vydána nová částka zákoníku.

Samotná první částka prvního ročníku říšského zákoníku vyšla až s půlročním zpožděním od zřízení sbírky, a to v říjnu 1849. Do konce kalendářního roku bylo v prvním svazku (za rok 1849) vydáno 48 předpisů. Prvním předpisem vydaným v rámci říšského zákoníku bylo vynesení ministerstva záležitostí právních (spravedlnosti) ze dne 2. října 1849.14

Posléze došlo také k dodatečnému vydání proklamovaného tzv. doplňovacího svazku (ročník 1848-49) - "Ergänzungs Band", který dodatečně vydal všechny zbylé předpisy vydané ode dne nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn, tedy od 2. prosince 1848 do konce října 1849. Prvním historicky nejstarším předpisem, publikovaným na základě principu formální publicity, se tak stal zpětně císařský patent ze dne 2. prosince 1848, o nástupu na trůn.15

Původní nastavený systém vyhlašování právních předpisů podle principů formální publikace zavedený prvním publikačním patentem z roku 1849 příliš dlouho nevydržel. Již na konci stejného roku proběhly první dílčí změny týkající se povinnosti vydávat předpisy v říšském zákoníku ve všech deseti zemských jazycích.16

Pokud nebylo výslovně nutno vydat předpis ihned ve všech jazycích, mohl být předpis (částka) nejdříve vyhlášen pouze v jednom zemském jazyce (či několika) a později byl vyhlášen i v jazycích zbývajících. Opatření bylo čistě praktického a technického rázu, kdy redaktorský úřad nebyl schopen zajistit všechny jazykové verze ve stejný moment. Překlad německý platil i zpětně na zákony a nařízení již v říšském zákoníku dříve vyšlé.

Změny v publikaci po roce 1852

Zásadní změna v publikaci předpisů přišla pak na počátku roku 1853. Nový publikační říšský patent z předchozího roku 1852 (tzv. druhá centrální publikační norma) nařizoval změny ve vydávání říšského zákoníku i zemských zákoníků.17 Nastala druhá etapa formálního vyhlašování právních předpisů.

Zákoník byl přejmenován na Reichs-Gesetz-Blatt für das Kaiserthum Österreich (Říšský zákoník pro císařství rakouské, kdy již tedy výslovně neplnil funkci vládního věstníku, ale pouze obecného zákoníku, i když žádné zákony nebyly stále přijímány ani vyhlašovány. Do zákoníku se měly přijímat a v něm vyhlašovat zákony a nařízení, státní smlouvy, ustanovení o systemizaci a organizaci úřadů a také podzákonná nařízení vydávaná ústředními správními úřady ("nejvyššími správními úřady říšskými"). Některé předpisy mohly být určeny pouze pro určitou zemi či jen její část.

Namísto dosavadních zemských zákoníků (věstníků vládních) nastoupil Věstník vlády zemské v každé zemi monarchie. V prvním díle měly vycházet překlady předpisů platných pro danou zemi vydané v obecném říšském zákoníku, a to v překladu do zemského jazyka. Ve druhém díle věstníků měly být oznamovány krátké anotace o vydání všech předpisů v obecném říšském zákoníku.

Obecný zákoník říšský a vládní věstníky zemské měly výslovně sloužit k zavazujícímu vyhlašování zákonů a nařízení. Pojmenování u zákonů bylo spíše obecné, neboť při stálé absenci parlamentu nemohly být klasické zákony přijímány a vydávány. Jedině německý text všech zákonů a nařízení vydaných v zákoníku měl být do budoucna autentický. Účinnost předpisů měla nově nastávat až 45. den ode dne vyhlášení.

Zákoník říšský jako jediná oficiální zákonná publikační sbírka na centrální úrovni určená pro společné zákonodárství vycházel tak mezi roky 1849 (1848) a 1852 ve všech zemských jazycích najednou. Všechny jazykové verze byly originální, resp. autentické, nejen ta německá. Jejich závaznost při jazykovém výkladu byla rovnocenná.

Od ročníku 1853 pak zákoník vycházel již pouze v německém znění jako jediném znění autentickém. Jeho další překladové jazykové verze vycházely pouze v rámci zemských zákoníků jako vládních věstníků.

Nový systém po roce 1860

Na počátku roku 1860 proběhly další změny ve vyhlašování předpisů na centrální i zemské úrovni. Pozměňovací publikační císařský patent výslovně potvrdil, že k závaznému vyhlašování zákonů a nařízení je určen pouze říšský zákoník.18

Výslovně byly také zrušeny zemské zákoníky jako vládní věstníky. Bylo tak nutno se vypořádat s neexistencí úředního českého znění, které předtím vycházelo v rámci druhého oddělení českého (moravského, slezského) zákoníku i ostatních zemských sbírek. Říšský zákoník tak alespoň od ročníku 1860 do ročníku 1869 vycházel v českém znění pouze ve formě úředního překladu, a to ve verzi pro zemi českou pod názvem Překlad Zákonníka říšského vydaný pro království české. Vydáván byl českým místodržitelstvím v Praze a tisknut místní místodržitelskou tiskárnou. Vedle toho byla jiná překladová verze v češtině na Moravě vydávána místními místodržitelskými orgány pro moravskou (moravskoslezskou) zem pod názvem Překlady zákonův ze Zákonníka říšského na rok... pro Markrabství Moravské otištěných.

Ohledně konkrétních forem předpisů je nutno především vyzdvihnout jako přelomový ročník 1861, kdy na základě únorové ústavy již reálně ustavený parlament spolu s císařem přijali a vyhlásili první předpis ve formě "zákona".19 Počet zákonů v poměru k ostatním vydaným předpisům v rámci sbírky tvořil pouhý zlomek celé masy. Drtivou většinu vydaných předpisů tvořily podzákonné normy ústředních správních orgánů.

Zákony měly platit ve všech zemích, pokud nebylo stanoveno jinak, a spolu s nařízeními byly považovány za řádně vyhlášené dnem vydání částky zákoníku v německém znění. V úřední části Vídeňských novin a novin zemských určených k úřednímu vyhlašování se mělo oznamovat vyhlášení každé částky zákoníku, předpisů v ní obsažených a jazyk vyhlášení. Ve výjimečných případech se mohlo využít i jiných způsobů než vyhlášení v zákoníku.20 Tímto byl opět v praxi potvrzen stále platný princip materiální publikace.

Později na konci šedesátých let došlo k poslední změně v systému publikace v rámci společné monarchie, když poslední publikační norma z roku 1869 stanovila, že předpisy měly být vydávány ve všech obyčejných jazycích zemí, které byly zastoupeny v říšské radě. Německý zákoník říšský měl obsahovat autentický text, ostatní jazyky měly vždy připojit k tomuto textu úřední překlad.21

Všechny změny nabyly účinnosti od 1. ledna 1870, od kdy byl říšský zákoník již nově vydáván pod názvem Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder a jeho česká úřední překladová verze nesla název Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené.

Nastavený systém vyhlašování obecných předpisů v úřední sbírce na zákonné úrovni od této doby nedoznal žádných větších změn a vydržel až do konce monarchie v roce 1918.22

Vyhlašování předpisů na slovenském území před rokem 1918

Na území dnešního Slovenska v rámci uherské části monarchie měl být uplatňován po roce 1848 princip formální publicity, alespoň v rámci společného zákonodárství zavedeného pro všechny země monarchie. Obdobně jako na českém území fungovalo rozdělení na oficiální publikační prostředky pro vyhlašování všeobecně závazných právních předpisů a na ostatní (polo)úřední věstníky či periodika.

V uherském prostředí panovala specifická situace ohledně zdrojů pramenů práva. Vedle předpisů přijatých v rámci společného centrálního zákonodárství a aktů ústřední vídeňské vlády byla stále zachována v oblasti zemských uherských předpisů i po roce 1848 tradiční sbírka předpisů Corpus Iuris Hungarici neboli Törvénytár, založená na principech obyčejového práva. Nesloužila jako klasický publikační prostředek formální publikace, ale jako pouhá materiální publikace již dříve vyhlášených předpisů. V tomto se místní situace zásadně lišila od českého prostředí, kdy po roce 1849 fungoval již pouze princip formální s oficiálními sbírkami.

V rámci samostatného uherského zemského zákonodárství bylo v roce 1848 na zákonné úrovni připuštěno jednotné sankcionování a vyhlašování zákonných článků jako samostatných zákonů.23 Od roku 1868 byl tento princip výslovně proveden na zákonné úrovni zvláštní publikační normou. Každý zákon měl být vyhlašován (publikován) v Sbierke krajinskych zakonov (Országos Törvénytár) pro tyto účely nově zřízené.24 Osnova zákona takovýmto způsobem vyhlášená byla "všeobecně hodnověrná". Pokud nebyla výslovně upravena přímo v zákoně či ministerstvem, měla účinnost nastávat 15. dnem po vyhlášení ve sbírce. Publikační norma tak potvrdila základní princip formální publikace pro uherské zemské předpisy.

Každý zákon měl být ihned po jeho vyhlášení uveden v obecnou známost v "běžných řečech" zemí uherské koruny v hodnověrných překladech. Z tohoto ustanovení nepřímo plynulo, že pouze maďarský text předpisů byl autentický.

V další publikační normě z roku 1881 byly zopakovány nastavené publikační principy. Autentickým zněním byl výslovně určen pouze text v maďarském jazyce. Vyhlášené zákony se měly stále zveřejňovat v hodnověrných překladech do "obvyklých jazyků".25 Slovenská verze sbírky krajinských zákonů v praxi vycházela již také od roku 1868, s podtitulem Úradne vydanie. Vydávalo ji uherské ministerstvo spravedlnosti v Budíně v tisku uherské královské univerzity.

Centrální sbírky pro uherské území

Slovenština nebyla mezi vyjmenovanými zemskými jazyky, ve kterých měl být vydáván říšský zákoník. Podle prováděcího nařízení k prvnímu publikačnímu patentu byla zmíněna jako autentický jazyk výslovně čeština, a to včetně moravského a slovenského jazyka spisovného. Formálně tento princip vydržel nejméně do konce roku 1852, kdy byla zavedena jako jediný autentický jazyk pro všechny země němčina.

Na centrální úrovni byly podle prvního publikačního patentu na principu formální publikace zřízeny vedle říšského zákoníku také zemské zákoníky (věstníky vládní). Od roku 1850 tak počal vycházet i pro Uhry Zákonník zemský a Věstník vládní pro korunní zemi Uherskou. Vedle úředních jazyků, jako maďarština a němčina, vycházel také v české verzi. Tuto jazykovou zvláštnost můžeme dát do souvislosti s oficiálním jazykovým režimem zavedeným prvním publikačním patentem pro obecný říšský zákoník. Jestliže byla čeština úředním jazykem autentického znění vyhlášených předpisů v říšském zákoníku, pak na základě tohoto titulu mohlo být vydáváno i české jazykové znění pro slovensky hovořící část uherské země i v uherském zemském zákoníku (vládním věstníku).26

V rámci uherské zemské sbírky vycházely, podobně jako v jiných zemích monarchie, pouze podzákonné předpisy centrálních vídeňských úřadů či zemských úřadů určené pro tuto zemi, případně také republikace všeobecně závazných předpisů s celostátní působností.

Úřední periodika a sbírky podzákonných předpisů

Ještě před rokem 1848 byly obecné právní předpisy vyhlašovány tradičními materiálními způsoby úředními místy skrze místní úřady a samosprávy. Od roku 1845 dostaly noviny Budapesti Hiradó a Pester Zeitung úřední licenci k oznamování vydání všeobecně závazných právních předpisů.

I na úrovni nižších předpisů ve formě "nařízení" nebyl v uherské části po roce 1848 také zcela přehledný právní režim jejich přijímání a vyhlašování. Pravomoc vydávat nařízení měla pouze vláda.

Pro uherskou část monarchie byla zřízena po roce 1867 úřední sbírka podzákonných právních předpisů pod názvem Magyarországi Törvények Rendeletek Tára (překládáno neformálně jako "sbierka vládnych nariadeni"). Byly v ní publikovány pouze vybrané předpisy v maďarštině na úrovni královských a vládních nařízení, ministerských vyhlášek a dalších právních předpisů nižší síly.

V oblasti úředních periodik fungovaly po roce 1848 podle vídeňského vzoru poloúřední noviny, které obsahovaly speciální úřední část sloužící k oznamování o vydání předpisů a případně vyhlašování různých aktů. Plnily funkci jakýchsi úředních věstníků.

Jako první z úředních uherských novin bylo v červnu 1848 zřízeno periodikum Közlöny, Posléze byly v roce 1849 zavedeny již centrální vídeňskou vládou noviny Magyar (později Budapesti) Hírlap. Po rakousko-uherském vyrovnání byly od roku 1867 nově založeny úřední noviny Budapesti Közlöny.

Pravděpodobně prvním (polo)úředním periodikem přímo ve slovenském jazyce se staly Slovenské noviny, jejichž první číslo vyšlo v roce 1849.27 Jejich forma byla nejdříve poloúřední, ale od roku 1852 se staly úředním periodikem. Noviny byly rozděleny na část úřední a část neúřední ("Úradnie zpráwy" a "Neúradnie zpráwy"). V úřední části bylo oznamováno vydání jednotlivých právních předpisů, částek říšského zákoníku nebo zemského zákoníku uherského. Celkově bylo vydáno do roku 1861 třináct ročníků.

Vedle těchto publikačních prostředků na ústřední vládní úrovni vycházely od konce 19. století také věstníky jednotlivých uherských ministerstev. Obecně můžeme konstatovat, že uherská část monarchie si udržela svá specifika vyhlašování právních předpisů i později po dalších změnách po roce 1867.28

Závěrem je třeba opakovaně zdůraznit, že náš platný právní řád funguje na principu kontinuity a recepce právních předpisů převzatých z přecházejících státních útvarů, na které výslovně naše státnost na ústavní úrovni navazuje. Současný právní řád tak stále může být tvořen z právních předpisů, které byly vyhlášeny ve sbírkách předcházejících dnešnímu jedinému oficiálnímu publikačnímu prostředku (úřednímu listu).

Můžeme konstatovat, že český právní řád v dnešním moderním slova smyslu s jeho základními principy týkajícími se vyhlašování a zveřejňování obecně závazných právních předpisů stojí na základech položených koncem 18. století. Od této doby můžeme prokázat až do současnosti nepřetržitě trvající tradici zveřejňování písemných pramenů práva v českém právním prostředí ve formě tištěných souhrnných periodických sbírek předpisů. V té době sloužily ale takové sbírky pouze pro účel pouhé evidence již dříve jinak vydaných závazných aktů.

Další zásadní etapa vyhlašování, resp. publikace právních předpisů, pak přišla v polovině 19. století. Po roce 1849 byl poprvé ze zákona zaveden princip tzv. formální publikace. Předpis se mohl stát závazným, až když byl opublikován písemně v oficiálních zákonných sbírkách předpisů. Takové sbírky pak tvořily jediný zdroj závazných pramenů platného práva.

Základní systém formálního vyhlašování tedy již nejméně od konce 18. století až do druhé poloviny 20. století sestával z hlavní (centrální) sbírky určené pro právní předpisy na zákonné úrovni a všeobecně platných předpisů na celém území státu a pak z druhé skupiny, dalších oficiálních sbírek předpisů platných a určených pouze pro určité části území. Vedle toho fungovaly další oficiální publikační prostředky pro podzákonné předpisy a úřední či poloúřední periodika sloužící především k oznamování vyhlášení.

V průběhu doby se mohly mírně proměňovat určité prvky systému, ale základní systém vyhlašování a přístupu k pramenům práva v rámci principu formální publikace jako jediného zdroje platného práva přetrval ve své dlouholeté tradici až dodnes.

Téma bylo částečně předneseno v rámci konference Naděje právní vědy 2018, konané v Plzni ve dnech 14.-15. května 2018.

Svazky jednotlivých sbírek byly zpracovány v rámci bádání ve fondech Národního archivu, Národní knihovny Moravské zemské knihovny, Moravského zemského archivu, Slezského zemského archivu, knihoven právnických fakult v Praze, Brně a Bratislavě, Slovenské národní knihovny, Univerzitní knihovny v Bratislavě, Rakouské národní knihovny ve Vídni a parlamentní knihovny v Budapešti.

 

1) § 6 zákona o sbírce zákonů a mezinárodních smluv, č. 222/2016 Sb., s plánovanou účinností od 1. ledna 2020.

2) ŠKARDA, J. O vyhlašování zákonů. Právník, 1864, ročník IV., s. 290.

3) Dvorský dekret č. 2319 ze dne 16. listopadu 1827.

4) Čl. I preambule k patentu z 1. června 1811, č. 946/1811 Sb. z. s. obecného zákoníku občanského.

5) § 2 patentu č. 946/1811 Sb. z. s.

6) KALOUSEK, V. Sbírka zákonů a nařízení, In Hácha, E., Hoetzel, J., Weyr, F., Laštovka, K., Havelka, J. (eds.) Slovník veřejného práva československého. Svazek IV. Brno: R. M. Roehrer-Polygrafia, 1938, s. 174.

7) Patent ze dne 2. prosince 1848, pod publ. číslem 145/1848 Sb. z. pol.

8) Více k vývoji publikace ve starší době a před rokem 1918 viz KRÁLÍK, L. Tradice publikace práva a sbírky právních předpisů. Archivní časopis (připraveno do tisku).

9) Patent ze dne 4. března 1849, č. 153/1848-49 ř. z. (dopl. svazek)

10) § 7 patentu č. 153/1848-49 ř. z. (dopl. svazek).

11) § 1 patentu č. 153/1848-49 ř. z. (dopl. svazek).

12) K vydávání zemských zákoníků více viz KRÁLÍK, L. Zemské sbírky právních předpisů. Právní rádce, 2018, č. 2, s. 62-67 nebo KRÁLÍK, L. Český zemský zákoník. Právník, 2017, č. 9, s. 783-798.

13) Nařízení ministra vnitra a spravedlnosti ze dne 2. dubna 1849.

14) Vynesení minist. záležitostí právních od 2. října 1849, č. 1/1849 ř. z., ročník 1849, částka I., strana 2.

15) Císařský patent ze dne 2. prosince 1848, č. 1/1848-49 ř. z. (dopl. svazek), ročník 1848-49, strana 1.

16) Císařské nařízení č. 31/1849 ř. z. ze dne 7. prosince 1849, jímž se změňuje ustanovení patentu o současném vydávání obecného zákonníka říšského a věstníka vládního ve všech desíti zemských jazycích.

17) Patent císařský č. 260/1852 ř. z., ze dne 27. prosince 1852, jímžto se nařizuje více změn ve zřízení zákonníka říšského a věstníka vládního i zákonníků zemských.

18) § 1 patentu č. 3/1860 ř. z.

19) Vcelku symbolicky to byl zákon ze dne 7. června 1861, č. 63/1861 ř. z., týkající se platů na den a úhrad poslaneckým údům poslanecké sněmovny rady říšské, ročník 1861, částka XXXI., strana 423

20) § 11 zákona č. 113/1869 ř. z.

21) Zákon ze dne 10. června 1869 č. 113/1869 ř. z., v českém znění publ. pod č. 124/1869 ř. z. (Překladu říšského zákoníku pro Markrabství moravské).

22) Více k publikaci předpisů po roce 1918 viz KRÁLÍK, L. Sbírka zákonů a publikace předpisů po roce 1918. Právní rádce, 2018 (připraveno do tisku).

23) § 2 zákonného článku č. IV/1848.

24) § 1 zák. článku č. III/1868 Sb. kraj. zak., o vyhlášení zákonů.

25) § 1 zák. článku č. LXVI/1881 Sb. kraj. zak.

26) Podle předběžných výsledků bádání je možno presumovat, že uherský zemský zákoník mohl vycházet dokonce i ve znění slovenském, což by bylo přelomové zjištění.

27) Slovenské noviny, ročník I, číslo 1, vydané 10. července 1849, strana 2.

28) Více k publikaci předpisů ve slovenském prostředí viz KRÁLÍK, L. Slovenské sbírky a publikace právních předpisů. Právny obzor (připraveno do tisku).

Související