Ocenění právníci pomohli i nemocnému chlapci setkat se s Valentinem Rossim i matce

Málokdo má v útlém dětství tak jasnou představu, čím chce být, až vyroste, jako pětiletý Jiřík. Srdce mu už nějakou dobu bije jen pro závodníky na silničních motocyklech a sám by se rád stal jedním z nich. "Márquez, Viñales, Pedrosa," sype z rukávu jména nejslavnějších závodníků MotoGP, která ostatním dětem na hřišti připomínají spíš zaklínadlo.

Světlovlasý kluk s rošťáckým úsměvem motorkám propadl asi před třemi lety. Seděl tehdy na lůžku v nemocnici a vzpamatovával se z chemoterapie. Podstoupit ji musel kvůli léčbě leukemie.

"Celý den jsme se v nemocnici dívali na dětské programy. Jednou když usnul, přeladil jsem televizi a zrovna dávali moto GP," vzpomíná Jiříkův tatínek, který si nepřál identitu rodiny zveřejnit. Tehdy na chvíli odešel z pokoje. Když se vrátil, všiml si, že jeho syn nespí a se zatajeným dechem sleduje televizi.

Královská kubatura MotoGP provedla Jiříka bojem s nemocí. Ani dnes si nenechá ujít žádný závod. Bez ohledu na výsledky, vítěz je pro něj vždy jediný. "Vála," křičí nadšením, když po okruhu prosviští závodník v modrobílé kombinéze s číslem 46. Vítězství Valentina Rossiho znamená, že celá rodina musí zpívat italskou hymnu. Emoce se ještě prohloubily poté, co se Jiříkovi splnil sen a se svým idolem se potkal.

Schůzku zařídila nezisková organizace Zlatá rybka. Ta plní přání dětem, kterým zkřížilo cestu život ohrožující onemocnění. Po vzoru americké Make a wish ji založili manželé Ondřej a Katarína Vlčkovi. Zlatá rybka nečerpá dotace, nepřijímá příspěvky od dárců či sponzorů ani nedělá propagační kampaně. O její existenci se rodiče pacientů dozví od lékařů, psychologů nebo zdravotních sester.

Vlčkovi financují chod organizace z vlastní kapsy. Neobešli by se však bez podpory a zkušeností advokátky Martiny Slaninové, která jim nad rámec vlastní práce zdarma propůjčila své znalosti z advokátní praxe.

Slaninová patří k právničkám oceněným v soutěži Pro bono & CSR 2018. Mediální společnost Economia ji pořádá už třetím rokem. Oceněné vybírá odborná porota z řad právníků, kteří pomáhají potřebným.

Vytáhli do boje za spravedlnost

Prohlédnout fotogalerii

Směrem za splněnými sny

"Zaujala mě ta skromnost a touha udělat někomu radost," shrnuje Slaninová, proč Zlaté rybce pomáhá. "Je to jedinečný koncept, v němž nehrají roli komerční zájmy, sponzorské dary ani státní peníze," popisuje absolventka Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, která se v advokacii pohybuje 15 let.

Slaninová stála už u založení Zlaté rybky. Nyní právně ošetřuje všechny provozní záležitosti: od převozu kyslíkových bomb do zahraničí přes vycestování dětí z dětských domovů až k dohodám při setkáních se slavnými osobnostmi.

"Nepřipadá mi, že bych Rybce něco dávala. Ta práce spíš pomáhá mně. Právničina mnohdy nebývá úplně hezká. Práce na tomto projektu mě očišťuje a nabíjí," říká dvaačtyřicetiletá advokátka.

Zlatá rybka za tři roky fungování dostala na 400 přání od smrtelně nemocných dětí od tří do 18 let. Téměř 300 z nich už splnila. Děti mohou chtít něco dostat či zažít, někým se stát, splnit přání jiné osobě či se s někým setkat. Takové bylo i Jiříkovo přání.

Podle jeho rodičů má Zlatá rybka velký přínos pro psychiku dětských pacientů. Vidina splněného snu vzbudila v Jiříkovi větší touhu se uzdravit. "Byla to pro něj obrovská vzpruha. Najednou měl cíl," vzpomíná Jiříkův táta, jak jeho syn během léčby opakoval, že "pojede za Válou, až se mu uzdraví krvička".

Aby se mohlo setkání s motorkářskou superstar uskutečnit, museli se na přípravách podílet i lékaři. Bez jejich souhlasu se Zlatá rybka do akce nepouští. I tady je nutná asistence advokátky Slaninové, která chystá potřebnou dokumentaci. Pustit se do práce musí mnohdy okamžitě, na dlouhé přípravy není čas.

"Jde nám o to, aby děti věřily, že sny se plní," říká Karin Pospíšilová, ředitelka Zlaté rybky. "Pokud přání vysloví, nechceme dopustit, aby zemřely dřív, než jim ho splníme," vysvětluje Pospíšilová, proč musí v akutních případech advokátka Slaninová pracovat rychle. Rekord Zlaté rybky je zatím 8 hodin od vyslovení přání do jeho splnění.

Slaninová se v praxi nejdříve zaměřovala hlavně na veřejné zakázky. Působila jako hlavní právnička Železniční nemocnice v Praze. Dnes se specializuje na obchodní právo a má samostatnou praxi. Při práci pro Zlatou rybku se potýká s řadou problémů.

"Pojišťovny nechtějí pojišťovat chronicky nemocné při výjezdech do zahraničí," upozorňuje Slaninová na dlouholetý problém. I když se pojištění podaří uzavřít, hrozí, že případnou hospitalizaci dítěte v zahraničí pojišťovna neproplatí. "Zjednodušeně řečeno, trefí se do výjimky, která se jmenuje stabilní stav. To znamená, že dítě nebylo poslední rok hospitalizované v nemocnici," vysvětluje Slaninová s tím, že děti s vážnou chorobou míří do nemocnice někdy i preventivně, když mají například chřipku. "Takže tuto podmínku pro pojištění nesplní," říká advokátka, která má na mnoha splněných přáních svůj podíl. Osobně ale u žádného nebyla.

"Nedokázala bych si udržet odstup. Obdivuju ty děti, jak jsou silné. Spousta z nich si dopad své nemoci plně uvědomuje a přitom jsou úplně vyrovnané," přemítá Slaninová. Osobní setkání s dětmi ji láká, ale smířit se s tím, že některé děti krátce po splnění snu zemřou, je pro ni velmi těžké. "To největší přání jim splnit nedokážete," říká Slaninová.

Jsou ale i příběhy se šťastným koncem. Některé děti se uzdraví, zdravotní stav řady z nich se díky lékařům zlepší. Podíl na tom může mít i dávka adrenalinu a endorfinů ze splněného přání. Příkladem je i Jiřík. S Valentinem Rossim se sešel loni v létě, krátce po ukončení akutní léčby. Na svého hrdinu ale nezapomněl, a to navzdory svému nízkému věku. "Každý večer před spaním myslím na to, jak jsem se s Válou potkal," prohlásil přednedávnem.

Aby na to máma nezůstala sama

Podzimní paprsky se opírají do oken paneláků chomutovského sídliště. První vchod je hned na rohu, kousek od hlavní cesty. Ve druhém patře žije dvouletý Augustýn s maminkou Ivanou.

Skromný byt je dnes plný hraček. Uprostřed kuchyně právě vzniká dráha z dřevěných kolejí a za dveřmi ložnice jsou krabice s vláčky, které se po ní zakrátko budou prohánět. Ze všech koutů na příchozí hledí plyšová zvířata. Lednička je plná fotek smějícího se dítěte. Ne vždycky tady bylo tak veselo.

Ivana sem přišla před dvěma lety z Olomouce, krátce po Gustíkově narození. Po osmi letech vztahu si už nenechala líbit domácí násilí a od manžela odešla. "Pořád jsem si říkala, že to ještě zkusíme, když máme malýho. Chtěla jsem, aby měl tátu. Zlomilo se to, když na mě vytáhl nůž v okamžiku, kdy jsem Gustíka chovala," popisuje Ivana.

Žila tehdy jenom z rodičovského příspěvku a příspěvku na bydlení. Po odečtení všech výdajů jí z dávek zbylo 50 korun na den. Doufala, že jí bývalý partner bude posílat výživné na dítě, ale nedočkala se.

"Měla jsem štěstí. Mohla jsem se opřít o rodinu. Jinak bych to nezvládla," vzpomíná třicetiletá absolventka Univerzity Palackého v Olomouci, jak jí maminka kupovala plenky a babička nosila zeleninu ze zahrádky. "Bývalý partner nám neplatí nic. Čekala jsem, že mu pošle alespoň něco k svátku, ale ani to se nestalo. Už dávno jsem dávala žádost k soudu, aby mu vyměřili výživné. Předvolání mi přišlo až teď − po dvou letech," vysvětluje Ivana.

Nebyli to ale jenom blízcí, kteří mladé mamince pomohli. Na internetu narazila na spolek Fandi mámám a přihlásila se do jejich projektu. Ivana sepsala pět věcí, které nejvíc potřebovala, včetně pracího prášku, dětského oblečení a výživy. Neziskovka zveřejnila její příběh a Ivaně okamžitě začaly chodit balíčky ze všech koutů republiky.

"Ze zásoby pracích gelů pořád peru. Byla to obrovská pomoc, jak materiální, tak psychická. Každému jsem na dopis odpověděla. Povzbudivá slova tolika lidí mi dodala sílu, s některými jsem pořád v kontaktu," říká Ivana. Jednou z Ivaniných podporovatelek je i Veronika Válová, další oceněná právnička.

Válová z vlastní iniciativy nabídla v roce 2016 pomoc bývalé spolužačce, která přišla s nápadem pomáhat matkám samoživitelkám. Postarala se o založení spolku, zajistila všechny právní dokumenty a dnes se stará o procesní věci. Vše dělá nad rámec svého povolání v Moravském peněžním ústavu, kde pracuje jako vedoucí právního odboru.

"Asi mě tím nakazil manžel, který je hodně empatický. Když se nám daří dobře, je třeba pomáhat," říká Válová ke své motivaci. Spolek Fandi mámám je pro ni výjimečný svou adresností. "Tady okamžitě máte zpětnou vazbu od toho, komu pomáháte," přibližuje dvaatřicetiletá podniková právnička.

Fandi mámám vždy jednou za čas vyzve k pomoci pěti samoživitelkám. V každé výzvě shání dárce podle toho, co potřebují. Za dva roky fungování pomohlo 45 ženám. Také radí, jak se domoci alimentů. Podle spoluzakladatelky projektu Petry Květové Pšeničné je povědomí maminek v této oblasti nízké. Řada z nich se potýká i s kritikou okolí, že žít sama s dítětem je nezodpovědné. Navíc matky, jež chtějí dětem dopřát stejný komfort, jako mají jejich spolužáci, se snadno zadluží a propadnou do pasti exekucí.

"Obdivovala jsem, že dokázala odejít od svého muže a postavit se na vlastní nohy," říká Válová, čím ji oslovil příběh Ivany z Chomutova, které sama poslala potraviny pro syna. Přála by si, aby více žen sebralo odvahu postavit se domácímu násilí. I to je jedna z věcí, které dávají její práci smysl.