Ve společnostech, kde existuje rozvinutý a respektovaný právní stát, mohou určité právní profese požívat větší úcty než jiné. A záleží také na tradicích. Kupříkladu v anglosaské tradici obyčejového práva, které spoléhá nejen na precedenty, ale i "zdravý rozum" − takzvaný common sense, požívají neobyčejně vysoké autority zejména soudci. Těší se jí samozřejmě i obhájci, pokud dokážou v zájmu svých klientů působit přesvědčivě na soudce a soudní poroty.
Ve společnostech, kde je skutečný právní stát spíš aspirací než realitou, což jsou typicky postautoritářské mladé demokracie, jako je ta česká, je vliv právníků vnímám trochu jiným prizmatem. Právníci jsou nemalou částí společnosti vnímáni jako ti, kdo mají pomoci klientovi zákon nějakým způsobem "ošulit" spíš než najít nejlepší řešení v rámci zákona.
Jinými slovy: v nemalé části společnosti ještě stále přežívá "normalizační" úzus, podle nějž jsou zákony od toho, aby se obcházely, ne aby se respektovaly. A postkomunistická politika k tomu zatím dost značně přispívala, zejména svými postoji k nejvyšším právním normám, což jsou ty ústavní. Stačí si vzpomenout na několikaroční oddalování ustavení Senátu, jehož existence byla vepsána do nové české ústavy platné po rozpadu Československa. Podobné odklady jsme zažili při ustavování Ústavního soudu nebo při přípravě územní reformy země.
Ani dnes si nejvyšší ústavní činitelé často příliš nelámou hlavu s ústavností některých svých kroků. Hlava státu ústavu ohýbá při jmenování vlád i naplňování některých dalších pravomocí.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později