Začátkem tisíciletí se ve společnosti bouřlivě diskutovalo o tom, jestli potřebujeme antidiskriminační zákon, jestli nejde jen o "výmysl" Evropské unie. Odpůrci tvrdili, že diskriminace je jen módní slovo, u nás k ní nedochází, a pokud ano, dá se řešit prostřednictvím jiných zákonů. Nyní po deseti letech účinnosti antidiskriminačního zákona už stěží někdo pochybuje o tom, že k diskriminaci u nás dochází v nejrůznějších situacích, někdy dokonce i velmi často. Sice se díky zákonu pomalu daří společnost kultivovat k férovému a rovnému přístupu, ale řada předsudků a diskriminačních stereotypů zůstává. Přispívá k tomu i nízká ochota samotných obětí diskriminace bránit se, nesmířit se s nerovným zacházením.
I po deseti letech účinnosti antidiskriminačního zákona se lidé na soudy obrátí v průměru pouze s pěti žalobami proti diskriminaci za rok. Ocitáme se tak v začarovaném kruhu. Máme sice zákon, který zakazuje diskriminaci, ale protože se lidé nebrání, hrozba žalob je nepatrná, a pokud soud nakonec přizná náhradu nemajetkové újmy v penězích, nízké částky nikoho neodradí. Diskriminovat se tak vyplácí. Musíme si přiznat, že antidiskriminačnímu zákonu chybí možnosti efektivní vymahatelnosti nápravy a zejména preventivní účinek.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později