Aktuální číslo časopisu Ekonom
Rozhodčí doložky jsou někdy označovány jako takzvané "midnight clauses", tedy smluvní ustanovení, která se řeší až na poslední chvíli o půlnoci. Samozřejmě, není to tak vždy, ale je pochopitelné, že transakční právníci a jejich klienti věnují rozhodčí doložce jen malou pozornost. Mnohem důležitější jsou pro ně materiální ustanovení, která se týkají ekonomického kontextu smlouvy. Doložka proto obvykle není předmětem většího vyjednávání a často se stává i to, že je do smlouvy slovo od slova zkopírovaná z jiné transakce. Je to škoda, protože když dojde na spor, je to právě rozhodčí doložka, která určí, jak se bude případ dále vyvíjet.
Místo konaní rozhodčího řízení je v rámci rozhodčí doložky jedním z nejdůležitějších prvků. Stanoví totiž mimo jiné, jakým procesním právem se bude řízení řídit a které soudy budou příslušné rozhodovat o otázkách souvisejících s řízením. U smluv s přeshraničními prvky se proto čeští advokáti potýkají s dilematem, zda jako místo konání řízení určit Prahu, nebo některou ze zahraničních alternativ.
Praha má pro ně mnoho výhod. Odkazuje na právo i soudy, se kterými mají zkušenosti, a v případě komplikací by nebylo nutné vyhledávat pomoc zahraničního advokáta. Jsou zde však i nevýhody. Nejčastěji se hovoří o tom, že český zákon o rozhodčím řízení je zastaralý a že české soudy k rozhodčímu řízení přistupují s určitou nevraživostí. Výhody zahraničních alternativ zpravidla souvisí s tím, že tamní legislativa i justice disponují většími zkušenostmi s mezinárodním rozhodčím řízením a tato skutečnost se pozitivně promítla do zákona i judikatury. Jednou z nejoblíbenějších variant mezi českými advokáty je Vídeň, která představuje ve světě mezinárodního rozhodčího řízení jakousi velmoc pro region střední a východní Evropy.
Vzhledem k tomu, že "o půlnoci" nebývá mnoho času na složité komparativní analýzy, nabízím prostřednictvím tohoto článku svou pomoc jako český advokát se zaměřením na mezinárodní spory působící právě ve Vídni. Pokusím se rámcově popsat, v čem se liší česká a rakouská právní úprava rozhodčího řízení, a stejně tak porovnat, jak k souvisejícím otázkám přistupují soudy obou těchto zemí. Budu přitom vycházet primárně z pohledu zájmů klienta. Spor tedy vnímám především jako zdroj nejistoty a nákladů, jejichž míru a dobu trvání je pro klienta výhodné snižovat. Předpokládám proto, že důvodem pro zahrnutí rozhodčí doložky do smlouvy byla snaha o získání přístupu k rychlejší, flexibilnější a odbornější alternativě k soudní litigaci.
Prameny práva v ČR a Rakousku
Rozhodčí řízení umístěné do Prahy se řídí zákonem o rozhodčím řízení z roku 1994.1 💬 Tento zákon byl sice za dobu své účinnosti mnohokrát novelizován, avšak přesto v podstatě vůbec nereflektuje moderní evropské a světové trendy z posledního čtvrtstoletí.
Hlavním zdrojem inspirace pro novely totiž v tomto případě nebyla globalizace a rozvoj mezinárodního obchodu, ale nepříliš povedený experiment se spotřebitelskou arbitráží.2 💬 První dekáda tohoto století se mezi advokáty nesla ve znamení zvyšování efektivity vymáhání pohledávek. Po zřízení polosoukromých exekutorů ve vykonávacím řízení někteří advokáti chtěli jít ještě dále a rozhodli se pro nalézací řízení vyměnit pomalé soudce za rychlé rozhodce.
Následoval boom rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Zároveň vznikly nové rozhodčí instituce, takzvaná arbitrážní centra, na které tyto doložky odkazovaly a které byly často spřízněny s právními zástupci žalobců.3 💬 Rozhodčí řízení vedené na základě těchto doložek pak často nemělo mnoho společného se spravedlivým procesem. Sloužilo v podstatě pouze jako spolehlivá továrna na exekuční tituly. Na tuto situaci reagovaly soudy restriktivní judikaturou, ve které se přiklonily k extenzivnímu výkladu některých důvodů pro zrušení rozhodčích nálezů.4 💬 Následné novelizace tuto judikaturu nejprve reflektovaly a posléze spotřebitelskou arbitráž zakázaly. Ve výsledku se tak současné znění zákona o rozhodčím řízení materiálně neliší od původního znění z roku 1994.
Volba Vídně jako místa konání rozhodčího řízení znamená, že příslušným procesním předpisem bude čtvrtá kapitola šesté části rakouského občanského soudního řádu.5 💬 Ten je sice v platnosti již od roku 1895, aktuální znění této kapitoly však vychází z velké novely z roku 2006, kdy Rakousko provedlo reformu právní úpravy rozhodčího řízení podle UNCITRAL Model Law. Tento vzorový zákon představuje určitý světový standard moderního přístupu k rozhodčímu řízení a byl v současnosti implementován již ve 116 světových jurisdikcích, včetně například všech našich sousedních zemí. Rakouská úprava tak vlastně sama o sobě nepředstavuje nic výjimečného. To je ovšem v kontextu předvídatelnosti práva spíše pozitivní zpráva.
Ze shora uvedeného vyplývá, že základní rozdíl mezi českou a rakouskou úpravou spočívá v určitém generačním střetu. Zatímco rakouská úprava překročila hranici nového milénia, ta česká zůstala z velké části v devadesátých letech a v některých ohledech zastarala.
Zastaralost české právní úpravy
Typickým příkladem zastaralé právní úpravy je koncept "stálého rozhodčího soudu" v § 13 zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení zdánlivě slouží k rozlišení mezi institucionální a ad hoc arbitráží, nicméně v mezinárodním prostředí naráží na své limity. Stálý rozhodčí soud může být zřízen pouze zákonem, nebo pokud to zákon výslovně připouští. Své statuty a řády stálý rozhodčí soud musí zveřejňovat v obchodním věstníku.
Striktně vzato tuto definici naplňují pouze dva soudy v Praze a jeden v Kladně. Řízení u renomovaných zahraničních arbitrážních institucí by tak v důsledku mohlo být považováno za ad hoc rozhodčí řízení se všemi důsledky z toho plynoucími. Podle ustanovení § 19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení by to například mohlo znamenat, že v případě těchto institucí nepostačí na jejich pravidla odkázat v rozhodčí doložce, nýbrž je nutné ke smlouvě přiložit celý jejich text.
Judikatura Nejvyššího soudu je v této otázce poměrně nejednoznačná, což vytváří značnou právní nejistotu.6 💬 Rakouská úprava naopak s termínem "stálý rozhodčí soud" vůbec neoperuje. Namísto toho pouze zakotvuje právo stran volně odkázat na libovolná pravidla řízení a dále umožňuje zmocnit rozhodčí instituci k určení místa konání řízení.7 💬
Dalším příkladem zastaralosti je striktní rozlišování mezi procesním usnesením a meritorním nálezem. Toto v zásadě kopíruje úpravu v občanském soudním řádu s tím rozdílem, že slovo "rozsudek" bylo nahrazeno slovem "nález". Podle § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení mohou rozhodci rozhodnout o nedostatku pravomoci pouze usnesením. To však také neodpovídá moderním postupům v rozhodčím řízení, podle kterých bude takto zásadní rozhodnutí zpravidla vydáno ve formě nálezu. Neúspěšný žalobce tak má možnost napadnout toto rozhodnutí u soudu stejně jako meritorní nálezy. Rakouská úprava se k tomuto modernímu přístupu hlásí. Česká úprava se k možnosti zrušení usnesení nevyjadřuje a soudy poměrně dlouho zastávaly názor, že usnesení zrušit nelze.8 💬 Judikatura z posledních let toto však již připustila.9 💬
Zvláštním případem je ustanovení § 30 zákona o rozhodčích doložkách, podle kterého se na rozhodčí řízení přiměřeně použije občanský soudní řád. Toto nenápadné ustanovení představuje skutečný světový unikát.10 💬 Jestliže se rozhodčí řízení vymezuje jako alternativa k řízení soudnímu, je poněkud zvláštní přisoudit předpisům upravujícím soudní řízení subsidiární aplikovatelnost. Toto ustanovení slouží jako otevřená Pandořina skříňka, která umožňuje, aby do rozhodčího řízení pronikaly nejrůznější prvky litigace.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 50 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
