S nouzovým stavem vyhlášeném i na podzim v celém Česku se znovu do hry dostaly žádosti o náhrady škod způsobených vládními opatřeními proti šíření koronaviru. Nejvýrazněji ztráty v jejich důsledku pociťují některé zcela uzavřené restaurace a kavárny, všechny vnitřní sportoviště a tělocvičny, koncertní a výstavní prostory či kina. Omezen byl provoz také většiny obchodů.

Oproti situaci na jaře letošního roku je režim takových žádostí jednoznačnější. Při první vlně pandemie totiž vláda část omezení přijala skrze opatření ministerstva zdravotnictví, což později označil pražský městský soud za nezákonné. Až následně stát postupoval v souladu se zákonem o krizovém řízení, který s kompenzacemi přímo počítá. I aktuálně platná omezení se řídí krizovým zákonem. Ten umožňuje náhradu jak skutečných škod, tedy například likvidovaných zásob či vrácených záloh zákazníkům, tak ušlého zisku. Fyzické i právnické osoby se v případě žádosti o náhradu musí podle zákona obrátit na orgány krizového řízení do šesti měsíců od zjištění škody, a to písemně.

Na Úřad vlády i ministerstva

Podle našich zjištění poškození adresovali své žádosti o náhrady za jarní opatření ministerstvu vnitra, ministerstvu zdravotnictví a na Úřad vlády. Zákon totiž jasně nespecifikuje, který konkrétní úřad je orgánem krizového řízení. "Podle mého jím je vláda, protože ta vydává předmětná opatření. I kdyby ale došlo ke sporu, pro splnění lhůty musí platit také podání u ministerstev. Úpravu vydal stát a není chybou občana, že definice je nejasná," míní advokát Filip Melzer vyučující na právnické fakultě v Olomouci. Další oslovení právníci doporučují se obracet se žádostí rovnou na oba statní úřady, tedy jak na vládu, tak na ministerstvo vnitra. Výkladem se zabýval v roce 2009 také Nejvyšší soud. Dospěl k závěru, že není-li takový orgán jasně vymezen, je třeba v souladu s takzvaným kompetenčním zákonem jednat s ministerstvem vnitra, protože podle něj představuje ústřední orgán státní správy pro vnitřní věci. A s tím se nyní ztotožnil i Úřad vlády.

K žádosti je pak třeba přiložit všechny dokumenty prokazující škodu, například kopie účetních dokladů, likvidační protokoly, nájemní smlouvy a podobně. Odborníci se přitom vesměs shodují, že v případě ušlého zisku je jeho prokazování problematické. "Musí existovat příčinná souvislost mezi škodou a opatřeními. Například u restaurací je sporné, kolik zákazníků by do nich při probíhající pandemii skutečně chodilo, pokud by opatření neplatila. Základem by měl být znalecký posudek," upozorňuje Martina Schützová z CEE Attorneys.

S tím souhlasí také advokát Daniel Zinrák, který se na náhrady škod specializuje. Podle něj by například s porovnáním starších daňových přiznání žadatel o náhradu škody neuspěl. "Máme určitý koeficient, jak by k poklesu tržeb došlo při pandemii i bez vládních opatření. Je na každém, aby tento poměr zvážil, podle mého optimální hranice se pohybuje kolem 50 procent obvyklého zisku," domnívá se právník.

Oba zmínění právníci potvrzují, že po jarní vlně pandemie a vládních opatření byl u podnikatelů o uplatnění škod velký zájem. Po zjištění, jak složité může být právě prokazování ušlého zisku, si ale řada poškozených postup rozmyslela a využila raději některé kompenzační programy vlády. "Spousta lidí odškodnění vzdala, nebyla schopna dodat ani dostatečné doklady. Bohužel i velké společnosti od toho ustoupily. Naposledy jsem to řešil asi před měsícem, od té doby to už není téma," doplnil Zinrák.

Za pravdu těmto poznatkům dávají také čísla. Státní instituce počítají žádosti o odškodnění na stovky, což je jen zlomek ze stovek tisíc aktivních firem a živnostníků působících v Česku. Navíc není zatím jasné, které z nich podali poškození na víc úřadů zároveň a kolik samostatně.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce HN.cz
Chcete si přečíst celý článek?