Poslední rok nastavuje státní moc obyvatelstvu tvář, kterou po dlouhá desetiletí předtím prakticky nevidělo. V klidných dobách zajišťuje stát chod společnosti spíše diskrétně. Utváří a udržuje právní rámec pro vztahy mezi rezidenty, chrání jejich základní práva a svobody, distribuuje sociální dávky a zajišťuje veřejný pořádek. V době pandemické však státní moc zřetelně svůj vliv posílila. Stát se navrací ke své archetypální funkci, jež spočívá v direktivní ochraně obyvatelstva před akutním a vážným nebezpečím, ať už v důsledku války, epidemie či živelní pohromy. V mimořádných situacích vyžadují lidé od své vlády razantnost a efektivitu. Protihodnotou těchto očekávaných vlastností státu je loajalita jeho občanů. Vzájemná důvěra mezi státní mocí a občany vytváří tmel, který poskytuje existenci státu bytostný smysl a stabilitu. Pokud ale stát ve své ochranné funkci selhává, loajalita občanů se rychle vytrácí, osud vlády visí na vlásku a celý stát se otřásá v základech.
Nyní se za naší nedobrovolné účasti odehrává epické drama zápasu světa s virovou nákazou, která ohrožuje zdraví celé populace a životy některých jejích zvlášť zranitelných částí. Český stát ve jménu své ochranné funkce hromadí stovky opatření, jež dramaticky svazují svobodu jednotlivce a omezují jeho sociální kontakty. Využívá k tomu výjimečný právní rámec, což mu dovoluje se v nemalé míře povznést ve svém rozhodování nad a mimo složité předivo mechanismů vyvažování pilířů politické moci v demokratické společnosti. Chtě nechtě vláda i její předseda stále více ztělesňují roli "kormidelníka", jenž se snaží vyvést ohrožené masy na palubě lodi státu z nebezpečí. Jinými slovy, oživují metaforu svrchovaného vládce tak, jak si jej již v 16. století představoval Jean Bodin. O rozhodnutích "kormidelníka" se nediskutuje. Má konečnou pravdu. Takové řízení společnosti je "technicky" snadné, současně je však pro vládu riskantní, neboť nese odpovědnost za výsledek, tedy za únik před nebezpečím a za záchranu. Po roce krizového řízení pandemické situace v České republice je namístě položit si otázku, zda je plavba k záchraně úspěšná.
Vláda čelí znepokojivým údajům o počtech nakažených a zemřelých. Nyní, na počátku března, úředně prodělalo covid-19 na milion a čtvrt obyvatel. V evropských poměrech jde o závratné číslo. Vždyť lidnatostí srovnatelné okolní státy Švýcarsko, Rakousko a Maďarsko vykazují maximálně poloviční počty. K uvedené cifře nutno přičíst množinu nakažených, ale úředně neprokázaných, což dává tušit, že covidem prošla až třetina české populace. Prevence proti onemocnění tak vázne. Pokud jde o zemřelé s covidem, je jich v Česku zatím statisticky doloženo na dvacet tisíc. Ve výše jmenovaných srovnatelných evropských státech aktuálně dosahuje obdobný počet jen deset až čtrnáct tisíc mrtvých.
Ochrana života lidí je nezpochybnitelným, imanentním prvkem každého civilizovaného národního zdravotnického systému. Přesto jsme svědky politováníhodného jevu, kdy v mediálních výstupech průběhu epidemie figuruje statistika zemřelých na chvostu a některá veřejnoprávní média ji zřejmě vědomě v denních přehledech vynechávají (například Radiožurnál). Vypovídací hodnota údaje o mrtvých je opakovaně zpochybňována, a to dokonce ministrem zdravotnictví. Tím se nešťastně relativizuje důležitost tohoto zásadního signálu pro veřejnost. Přitom ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek zaujal k uvedenému údaji jasný postoj:
"Počty zemřelých jsou denně reportovány, myslím absolutní počty, ne s exaktními příčinami, a to je dobře. Začínám se k tomu i klonit, protože co jiného by mělo populaci vyslat signál, že situace není dobrá."1 💬 Navzdory naší všeobecné představě o vysokých kvalitách domácího systému ochrany zdraví se na Českou republiku pohlíží v sousedních zemích jako na výjimečně nebezpečný zdroj epidemické nákazy. Za těchto okolností se vláda sotva může před svými občany nějakého úspěchu dovolat.
Vládní strategie očkování
Masové očkování obyvatelstva proti covidu se považuje za vysoce efektivní prostředek k obnově normálního chodu společnosti, způsobilý v ní vyvolat stav kolektivní imunity. Stačí k němu proočkovat 60 procent obyvatelstva. Jednotlivci se tak nemusí očkování vnucovat jako povinnost. Představuje pro něj dobrovolný benefit, který ho ochrání před onemocněním a zbaví přidruženého rizika smrti. Menšinový jev "popíračů" očkování není tedy objektivně podstatný, a to i vzhledem ke stávající široké promořenosti české populace. Ze všech těchto důvodů představuje očkovací operace pozitivní a vstřícné opatření. Nejen neomezuje výkon základních práv jednotlivých občanů ani obyvatelstva jako celku, nýbrž je naopak klíčem k obnově plného výkonu. Její realizace je proto sociálně relativně snadná.
Očkovací operace probíhá koordinovaně v rámci Evropské unie. Připomeňme, že unijní právo poskytuje členským státům značný prostor k tomu, aby jednotlivě rozhodly jak o úrovni, na níž zamýšlejí zajistit ochranu veřejného zdraví, tak o způsobu, jímž má být zamýšlené úrovně dosaženo. Zdraví a život člověka zaujímají mezi statky a zájmy chráněnými unijními smlouvami první místo. Poskytování různých zdravotnických služeb členským státem se smí stát předmětem jeho plánování. Existuje-li riziko pro zdraví osob, je členský stát oprávněn k tomu přijmout ochranná opatření, a nemusí přitom čekat do doby, až se reálnost takového rizika naplno projeví. Členský stát je povinen rezidentům náležitě zajistit přístup k příslušné zdravotnické službě a přihlédnout k uvedenému riziku, přičemž jeho vnitrostátní předpisy musí být ve svém celku způsobilé zaručit dosažení cílů zamýšleného ochranného opatření koherentně, tedy "soudržným a systematickým způsobem".2 💬
S využitím svého širokého prostoru pro uvážení přikročila Česká republika k plánování hromadného očkování proti covidu. V souladu s usnesením vlády z 30. listopadu 2020 ministerstvo zdravotnictví 6. prosince zveřejnilo Strategii očkování proti nemoci covid-19. Vláda ji vzala na vědomí 7. prosince. Ministerstvo zdravotnictví ji aktualizovalo 22. prosince. Dne 13. ledna 2021 vzala vláda usnesením č. 34 na vědomí informaci ministra zdravotnictví o Metodickém pokynu pro očkovací kampaň − Plán provedení. Metodický pokyn rozvedl a provedl strategii očkování.
Hlavnímu záměru očkovací strategie lze sotva něco vytknout. Má být uskutečněna s cílem chránit obyvatele a omezit či zabránit šíření nákazy v populaci. Dlouhodobá preventivní ochrana před onemocněním sníží podle strategie počet mrtvých, zabrání přetížení zdravotnických zařízení, přispěje k ochraně rizikových skupin obyvatelstva a klíčových složek kritické infrastruktury.
Nerovnost v přístupu k vakcíně
Strategie kvůli dočasně omezené dostupnosti vakcín předpokládá očkování ve čtyřech fázích: přípravná do ledna; fáze I A do února; fáze I B do června a fáze II od května do konce kampaně v roce 2022. V jednotlivých fázích mají být postupně očkovány "nejrizikovější", "prioritní" a "další" skupiny obyvatelstva. Jak upřesňuje verze strategie z 22. prosince 2020, "prioritní přístup" k očkovacím látkám musí být poskytnut "ohroženým skupinám obyvatel" a "určeným zdravotnickým pracovníkům", s cílem zabezpečit dostatek personálu pro zvládání pandemie i očkovací kampaně.
Očkovací strategie tedy stanoví nerovnost různých skupin obyvatelstva (pojištěnců) v přístupu k vakcíně. V tomto ohledu zákon č. 569/2020 Sb., jímž se novelizuje zákon č. 48/1997 Sb., zmocňuje vládu k "vydání nařízení", kterým se podle důvodové zprávy k němu určí časová posloupnost očkování definovaných skupin pojištěnců a zakotví se tak možnost "časové prioritizace určitých skupin obyvatelstva". Je-li primárním ukazatelem úspěšnosti očkovací kampaně snížení počtu mrtvých, představuje prioritizace zvláště ohrožených osob legitimní nástroj zvýšené ochrany jejich základních práv na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny základních práv a svobod) a na život (čl. 6 Listiny). Takto pojímaná nerovnost má tedy koneckonců oporu v českém ústavním pořádku.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později