Aleš PejchalNení obvyklé nacházet historické paralely mezi patnáctým a dvacátým stoletím, natožpak právněhistorické paralely. O to unikátnější je právní dokument vzniklý v patnáctém století v Čechách, který byl předobrazem o pět set let později vzniknuvšího paktu v celoevropském prostoru, ale bohužel tehdy již bez Čech a Moravy.
Mezinárodní právo nemá zase až tolik možných variant pro řešení mezistátních konfliktů a stejně tak případných modelů pro mírové soužití států. Onen středověký český dokument připravil český král a rovněž většina států, jejichž představitelé se sešli 4. listopadu 1950 v Římě k podpisu mezinárodní smlouvy, byla monarchiemi. Zajímavé je to ohromně, neboť oba právní akty nejen vykazují demokratické prvky, zároveň i zdůrazňují víru v tyto prvky. Pojďme porovnávat.
"Po předchozím zralém uvážení, vzývavše k tomu milost Ducha svatého a po poradě a se souhlasem našich prelátů, knížat, velmožů, šlechticů a doktorů božského i lidského práva − vytvořit takový svaz spojenectví, míru, bratrství a svornosti, jenž by pro úctu k Bohu a pro zachování víry neotřesitelně trval a jenž by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě, jak dále následuje…" praví se mimo jiné v Tractatus pacis toti christianitati fiendae, tedy ve Smlouvě o nastolení míru v celém křesťanstvu. Návrh této smlouvy nesestavil český král Jiří z Poděbrad sám, měl k tomu vynikajícího pomocníka v Antoniu Marinim z Grenoblu, excelentním to nejen humanistovi, ale i ekonomovi a vynálezci. Myšlenka mírového soužití evropských křesťanských států však byla nepochybně královská. Psal se rok 1462.
