Aleš PejchalKaždý soudce Evropského soudu pro lidská práva, vyjma těch, jejichž rodným jazykem je jeden z jednacích jazyků soudu, tedy francouzština nebo angličtina, musí denně pracovat ve třech jazycích. Ve svém rodném a pak v oné francouzštině či angličtině. Už to samo o sobě nedovoluje mít klapky na očích a posuzovat případy pouze jedním pohledem, vylučujícím jakoukoli jinou možnost. I právě proto si nesmírně vážím v judikatuře ESLP hojně užívaného principu „margin of appreciation“, tedy mít „prostor pro uvážení“. Soud v mnoha případech ponechává na členských státech Rady Evropy, aby stěžovaný problém posuzovaly po svém, pokud samozřejmě nevybočují ze základních zásad platných pro demokratický stát s vládou práva.
Přelom patnáctého a šestnáctého století byl v českých i moravských zemích zajímavým „prostorem pro uvážení“ nejen v oblasti práva, ale i lingvistiky. A „mohl“ za to především jeden člověk. Viktorín Kornel ze Všehrd, vzdělaný, humanisticky založený šlechtic, jenž zastával funkci místopísaře zemských desek.
Katolík Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a kališník Viktorín Kornel ze Všehrd byli přátelé. Oba zanícení humanisté, které však v roce 1494 rozdělil náboženský spor. A nejen ten, Bohuslav dával přednost psaní v latině, Viktorín psal česky. O rok později Viktorín Kornel ze Všehrd překládá do češtiny spis sv. Jana Chrysostoma (Zlatoústého) „Knihy o napravení padlého“. Pro nás je však zajímavější než samotný překlad předmluva k tomuto spisu, jíž se Viktorín Kornel ze Všehrd zhostil. Text je především chválou českého jazyka, jeho bohatství a kvality. Není chudší než latina a němčina se s ním vůbec nedá srovnávat, píše nadšený humanista.
