Zákon o vlastnictví bytů, který nabyl účinnosti na prvního máje roku 1994, byl bezpochyby krokem správným směrem, a to krokem směrem od mávátek a prvomájových průvodů. Na jeho základě se nejenom že mohla družstva začít takzvaně „privatizovat“, ale mohly též poprvé začít být vlastněny byty a nebytové jednotky jako samostatné nemovitosti.
Nových a do té doby nevídaných úprav bylo v zákoně „… kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony“ povícero. Poprvé se například objevilo sousloví „společenství vlastníků jednotek“ a především „prohlášení vlastníka“, pomocí kterého šlo rozdělit bytový dům na jednotlivé bytové jednotky a ty zapsat jako samostatné nemovitosti v katastru nemovitostí.
Závody v rozdělování
„Rozdělování domů“ bylo velkým hitem v průběhu celých devadesátých let a zejména prvního desetiletí nového tisíciletí. Pakliže jste vzali cenu domu na straně jedné a souhrnnou cenu všech jednotek na straně druhé, dostali jste čísla naprosto neporovnatelná, přičemž druze jmenované několikanásobně překračovalo číslo první.
Na tomto skvělém počtářském výkonu si založila byznys řada našich spoluobčanů a spolutrvalebydlících zejména italského původu. Ti úspěšně prodali svou garsonku v Římě, ba i v jiné, méně atraktivní italské destinaci (pokud ovšem v Itálii existuje něco jako méně atraktivní destinace), za to nakoupili první činžáček. V něm následkem neuvěřitelného nepořádku, který panoval v tehdejším Obvodním podniku bytového hospodářství našli minimálně jeden protiprávně obsazený byt, jehož protiprávního obyvatele vystrnadili. Tento byt zrekonstruovali, celý dům rozdělili na jednotky a následně zmíněný byt pod neuvěřitelným tlakem trhu prodali. A měli finance na další činžák od restituentů, kteří byli úplně bez peněz a vinou regulovaného nájemného se mohli jen dívat na to, jak majetek předků, který jim byl vrácen ve zruinovaném stavu, se jim i nadále rozpadá před očima.
Vytunelování bytového fondu
Dle názoru autorky tohoto článku došlo vinou souběhu ekonomické a právní regulace nájemního bydlení, které trvalo až do roku 2007, k vytunelování držby bytového fondu − odhadnuto právnickým okem − ve výši cca 150 miliard korun českých v hodnotě té doby. Avšak to nikoho nezajímalo tehdy, nezajímá to nikoho ani dosud a koneckonců to není ani důvodem vzniku tohoto článku.
Skutečným důvodem vzniku tohoto článku je neuvěřitelný právní chaos, který vznikl „transformací“ v úvodu zmíněného zákona č. 72/1994 Sb. do „nového“ občanského zákoníku. Následkem tohoto právního postupu máme dnes v zemi situaci, kdy dle osobní praxe autorky odhadem tak 90 procent těch, kteří kupují bytovou či nebytovou jednotku, neví, co vlastně kupují, a tentýž počet prodávajících netuší, co vlastně prodává. U zprostředkujících realitních kanceláří panuje důvodná obava, že počet neznalých se limitně blíží stům procent.
Ďábel je, jak známo, skryt v detailu a detailem jsou v našem případě ust. § 2 písm. i), j) zák. č. 72/1994 Sb., které říkají, co to vlastně je „jednotka“ a jak se dopracovat k její velikosti. Zde citace: „… podlahovou plochou bytu… je podlahová plocha všech místností, včetně místností, které tvoří příslušenství bytu.“ Písm. j) totéž říká ohledně nebytového prostoru. Protože dle tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. neplatilo, že „stavba je příslušenstvím pozemku“, což začalo platit s „novým“ občanským zákoníkem, tak se podle velikosti jednotek určil nejen podíl na velikosti společných prostor celého domu, ale též podíl na pozemku, na kterém dům stál.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později