Aleš PejchalPočátek šestnáctého století v kontinentální Evropě ponejvíce ovlivňovaly dvě panovnické dynastie: Jagellonci a čím dál tím více Habsburkové. Zároveň se v Čechách a na Moravě již plně prosadila renesanční kultura. Dalo by se čekat, že nejen umělecká tvorba, ale i život ve společnosti prosákne nově objevovanou svobodou.
Plzeňský humanista a překladatel Jan Mantuán Fencl se stal v oné době také prvním českým nakladatelem. V roce 1528 společně s tiskařem Hansem Pekkem se pak podílí (je dost možné, že Fencl byl i autorem či spoluautorem textu) na vydání alegorické básně „Rada zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku“. A v ní ježek takto kouzelně apeluje na středověkého člověka: „Ty, člověče, buď múdřejší, ve svejch činech opatrnější. Nestracuj pro málo mnoho, aby potom nelitoval sám toho. Pro penieze neztracuj svého hrdla ani věčného nebeského bydla. Pro malé světské a časné kořisti nezmrhaj sobě rajské hojnosti.“
Z „ježkových“ slov čiší svoboda a pokora, blízká i v jednadvacátém století občanovi, jenž snad žije v demokratickém právním státě. A doufám, že tu pokoru neporuším, když si dovolím citovat sám sebe, ale jenom proto, abych vystihl atmosféru, jež postupně naplňovala Čechy a Moravu po smrti krále Ludvíka Jagellonského u Moháče v roce 1526. Před lety jsem v knize Základní slova napsal: „Ovládající se nevěnuje svobodě jiných a tím ani svobodě své. Uvědomme si, že tím nejméně svobodným bývá nejmocnější vladař, neboť jeho myšlení je celé spotřebováno ochranou oné na krátko získané moci. A přesto se lidé za mocí hrnou, bojují o ní, dobrovolně odhazují svoji svobodu a stávají se sluhy svých mocenských ambicí.“
Jagellonci z Evropy nezmizeli ze dne na den jako více než dvě stě let před tím Přemyslovci, jenže šestnácté století bylo jejich stoletím konečným. Král Vladislav Jagellonský počítal s tím, že by jeho syn Ludvík mohl odejít z tohoto světa bez potomků. Svojí listinou z roku 1510 ustanovil pro tento případ dědičkou trůnu Ludvíkovu starší sestru Annu. Čeští páni kupodivu v té době neměli žádné námitky, byť tím přicházeli o možnost volby panovníka. Oba královští sourozenci pak navíc, samozřejmě s požehnáním a hlavně na přání svého otce, spojili své životy s Habsburky. Ludvík pojal za manželku vnučku římského krále Maxmiliána I. Habsburského Marii a na Annu Jagellonskou nakonec vybyl ze dvou Maxmiliánových vnuků arcivévoda Ferdinand. A tak zásluhou Turků vedených sultánem Sulejmanem I. (zvaným Nádherný), jenž u Moháče zvítězil, zatímco Ludvík zemřel, byla karta Habsburků, pokud jde o český trůn, velmi vysoká.
