Názory na možnost zvolit si eutanazii coby formu dobrovolné smrti, využívanou zejména nevyléčitelně nemocnými pacienty v posledních stadiích nemoci, se velmi liší. Na jedné straně stojí ochrana života bez ohledu na stupeň onemocnění, na straně druhé možnost ulevit pacientům, kteří projeví vůli raději zemřít než trpět bolestmi. Ve většině zemí světa je však takzvaná smrt na žádost nezákonná. Uznává ji například Švýcarsko, Lucembursko, Kanada či Španělsko. Vydá se tímto směrem v dohledné době i Česko?

Skupina poslanců minulý rok představila návrh zákona o paliativní péči, jehož součástí bylo zakotvení eutanazie. Vláda však k návrhu zatím vydala nesouhlasné stanovisko, jelikož se neztotožnila se spojením paliativní péče a eutanazie v tom samém zákoně a zejména s absencí hlubší společenské a odborné diskuse. „Debaty o eutanazii by měly být vedeny minimálně ve třech rovinách − v rovině morální přípustnosti, v rovině správného nastavení právního rámce a konečně v rovině čehosi, co by se dalo nazvat jako kulturní a sociální připravenost,“ vysvětluje Adam Doležal z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. K poslednímu zmíněnému požadavku Doležal dodává, že zde hraje roli připravenost lékařského stavu, kvalita paliativní péče či důvěra v právní předpisy a jejich dodržování. „Obecně lze říci, že vztah v zemích Beneluxu mezi rodinnými lékaři a pacienty je bližší, než je v České republice vztah pacienta a praktického lékaře. Lékaři provázejí své pacienty po celý život,“ vysvětluje rozdíly Doležal.

Významnou otázkou je nicméně kvalita paliativní péče. Podle členů Sekce pro etiku v paliativní péči České společnosti paliativní medicíny samotná paliativní péče v současné době není dostatečně dostupnou a dostatečně financovanou zdravotní službou. Člen sekce René Milfait konstatuje, že teprve v posledních letech dochází k většímu rozvoji domácí paliativní péče nebo paliativní péče poskytované v nemocničním prostředí. Paliativní péče by přitom měla být zcela automatickou součástí péče poskytované v jakémkoliv prostředí, ať už nemocničním, domácím nebo prostředí zařízení sociální péče, říká Milfait. Současně by podle něj měla být péčí dostupnou již v okamžiku, kdy je pacientovi diagnostikováno život limitující onemocnění, nikoliv jen jako péče poskytovaná pacientovi v závěru jeho života.

Co se týče právních předpisů upravujících paliativní péči a rozhodování na konci života se však podle Doležala stále pohybujeme na tenkém ledě. Některá rozhodnutí na konci života, která jsou běžně přijímána jako součást zdravotní péče, jako například ukončování život udržující kurativní péče či nezahájení život udržující péče, jsou nedostatečně upravena,“ vysvětluje Doležal.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.