Aktuální číslo časopisu Ekonom
Adéla NekvasilováPostavení prezidenta nebo proces schvalování vlády by si podle ústavního experta Jana Kysely zasloužily v české ústavě změny. Radikální řešení ale podle něj potřebné není. „Mělo by se jednat spíše o cizelaci či dotažení dílčích parametrů na základě zkušenosti. Určitě nedoporučuji bourat její koncepci,“ říká.
Jak je česká ústava odolná proti zneužívání ústavními činiteli?
Česká ústava v podstatných rysech navazuje na ústavní listinu z roku 1920, jež zase reflektovala vzory situované do 18. a zejména 19. století. Ústavní listina i naše ústava navíc shodně vznikaly při vědomí a v důvěře v to, kdo bude prvním prezidentem republiky. Výsledkem obou těchto jevů je poměrně velký prostor ponechaný prezidentu republiky v očekávání, že jej využije k dobrému, prosystémově, že právě on bude pojistkou v bezproblémovém fungování vztahů mezi vládou a parlamentem, v řádném ustavování klíčových institucí typu Ústavního soudu atd. V tom se zračí starší doktrína neutrální moci představované panovníkem. Problém nastává tehdy, když prezident chápe svou roli jinak: víceméně formální kompetence pojímá jako osobní výsady libovolně rozhodnout. To bylo patrné už u Václava Klause ve sporu o jmenování soudců nebo o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ještě horší je, když politickými prostředky, typicky cílenou nečinností, tlačí na vládu a jejího předsedu, aby akceptovali a realizovali jeho politické, ekonomické či jiné zájmy jak při extenzivním výkonu kompetencí, tak úplně mimo ně, což je případ Miloše Zemana. V posledních týdnech se například uvádí, že výměna nejvyššího státního zástupce narazila na Hradě. S kompetencemi prezidenta republiky to však nijak nesouvisí, tak co to znamená? Obávám se zkrátka, že zvláště po zavedení přímé volby musíme počítat s tím, že prezident nemusí být moderátorem a integrujícím prvkem. Jednoduše řečeno: ze zahradníka se může stát kozel. Proto se musíme zaměřit na jeho postavení a roli. Buď koordinovaným tlakem politické reprezentace, nebo soudními spory, anebo novelizačním úsilím. Za velmi důležité považuji zmírnění podmínek ústavní žaloby. Bude-li prezident republiky vědět, že mu hrozí efektivní sankce, bude se chovat více v souladu se svým slibem a snad i decentněji.
Co dělat, dojde-li k překračování vymezených rolí ústavními činiteli?
Přijde na to, kteří to jsou. U početných kolegiátních orgánů typu parlamentních komor existuje přirozená korekce excesů jednotlivců, alespoň co se promítnutí v hlasování týče. V některých jiných zemích by byl například někdo jako poslanec Volný možná už zbaven mandátu, po čemž nevolám, jen to konstatuji. Kdyby byl podobným problémem zatížen Ústavní soud, protože by rozhodoval kdeco až do detailu, který již nemá s ústavní úpravou mnoho společného, anebo naopak nerozhodoval nic, protože by si oblékl kabát soudcovské zdrženlivosti, zůstane k dispozici kritika a naděje na změnu ve složení soudu. Zásadní roli v tom má prezident republiky. Excesy vlády mi připadají pravděpodobné v období vládnutí bez důvěry, které má být právě proto co nejkratší. I na to má dohlížet prezident republiky. A u něj se ocitáme tam, kde už o tom byla řeč. Povšimněme si, že na to, jaký význam prezident v chodu ústavního systému má, mu věnujeme neúměrné množství času a pozornosti, a to právě kvůli excesům a snahám o reformulaci role.
Je jedním z předních expertů na ústavní právo. Působí jako profesor ústavního práva a státovědy a také jako vedoucí katedry politologie a sociologie na pražské právnické fakultě. Je také tajemníkem Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury.
U nás se bohužel moc nedaří myslet institucionálně: tedy vadí mi kompetenční exces, přestože mi výsledek obsahově vlastně vyhovuje. A naopak. Jenže u nás haníte či chválíte prezidenta, ale třeba i Ústavní soud, kvůli obsahu rozhodnutí, jež vám nevyhovuje, anebo vyhovuje, a nikoliv kvůli tomu, jestli to či ono dělat má, nebo dokonce smí. To se týká politiků i veřejnosti. Prezidenti to vědí a pracují s tím.
Jednou z ústavních zvyklostí v českém právu je nepsané pravidlo, že prezident jmenuje po volbách předsedu nejsilnější politické strany. Prezident Zeman již několikrát deklaroval, že tak nejspíše neučiní. Co se poté stane?
Nejsem si jistý, je-li nutné jmenovat předsedou vlády předsedu nejsilnější strany, pakliže jde o stranu menšinovou a ve sněmovně se po volbách zjevně vytvořila alternativní většina. Buď tím prezident zcela promarní první pokus, který přitom nemá jen pro svou kratochvíli, anebo začne nedostatečně vítěznou stranu aktivně podporovat řečmi o tom, že jí dá čas, dostatek času, hodně času k jednáním, že stejně nikoho jiného než jejího předsedu nejmenuje apod. A takové obstrukce zakládají jak exces z role prezidenta, tak i hrubé porušení ústavního pořádku, jelikož popíráte stěžejní význam pravidla o odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně. Místo, aby vláda ze sněmovny vzešla, je jí prezidentem vnucována. Prezident ústavu neporuší jen tím, že předsedou vlády jmenuje někoho, kdo sice vládu sestaví, avšak nezíská pro ni důvěru. Když je to předem zjevné, poruší logiku fungování parlamentní formy vlády, když to udělá bez konzultací, poruší mediační účel role, kterou zastává. Hlavní problém však nastane, když po odepření důvěry nechá takovou vládu vládnout po měsíce, když nehledá nebo nenechá hledat alternativy. Tam se podle mého dopouští ústavního deliktu a má být žalován. V této sněmovně měl spoustu ochránců, uvidíme, jak se vyvine situace po volbách.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
