Na Den lidských práv, tedy 10. prosince 2021, připadá konec mandátu českého zástupce u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Aleše Pejchala. Po devíti letech ve funkci jej vystřídá současná ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. „Kdyby byl bezchybný a funkční systém výběru kandidátů, tak bych se s největší pravděpodobností soudcem ESLP nestal,“ připomíná Pejchal, že na začátku mezi vybranými kandidáty nefiguroval.

Jak hodnotíte svoje působení u ESLP?

To je pro mne trochu rozporuplná a samozřejmě velmi těžká otázka. Nejdůležitější v uplynulých devíti letech, před kterými jsem se ujal funkce soudce, je především kladné či záporné působení soudu jako celku nejen v evropském, ale i celosvětovém kontextu. K tomu může kterýkoli ze 47 soudců přispět velice odlišným způsobem. Ať už je „vidět“, anebo je ta nenápadná pilná včelička, bez níž to nikdy nejde. Význam a dopad celého soudu v posledním desetiletí by měl hodnotit někdo jiný než ten, kdo jej spolutvořil. Pokud jde o mne, vysloužil jsem si brzy pověst velmi konzervativního soudce. K Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod jsem vždy přistupoval s nesmírnou pokorou. Je mi bytostně cizí její široký výklad. Vždy jsem si kladl za cíl interpretovat ji v tom duchu, který vedl její tvůrce k formulaci jejího textu. Paradoxně jsem se s tímto přístupem dostával relativně často do „opozice“, takže jsem napsal k rozsudkům soudu buď sám, anebo ponejvíce s polským kolegou Krzysztofem Wojtyczekem hodně disentních anebo souhlasných stanovisek. Věřím, že to přispělo hlavně v posledních letech k obroušení příliš radikálních závěrů, které by měly blíže k neuváženým prohlášením některých nevládních organizací než k postupu a myšlení, jež přísluší mezinárodnímu soudu.

Jakou českou stopu v jeho rozhodovací praxi jste zanechal?

Soudce ESLP zasedá na soudu jako soukromá osoba, takže by vlastně neměl zanechávat nějaké národní stopy či otisky. Samozřejmě, zkušenosti soudce jsou ovlivněny národní kulturou, historií, způsobem života v mateřské zemi a to chtě nechtě v komunitě soudců hraje velkou roli. V současnosti, několik týdnů před koncem mandátu, jsem nejen nejstarším soudcem ESLP, ale i nejstarším člověkem působícím v rámci Rady Evropy. Prakticky již jako jediný na Radě Evropy jsem dlouhá léta působil v justici v širším slova smyslu, jako advokát, v době komunistické diktatury. Na venkově, kam jsem denně dojížděl. Ač jsem bydlel v Praze, pro můj odmítavý postoj ke vstupu do KSČ jsem neměl šanci být advokátem v hlavním městě. To je jedna rovina, tedy důvěrná znalost období a prostředí, kde především základní svobody byly porušovány denně. Druhá rovina je čistě profesní. Jako jediný mezi soudci jsem bývalý zaměstnavatel. Osobně jsem po roce 1990 zaměstnával a nesl odpovědnost za 20 až 25 zaměstnanců mé advokátní kanceláře. Tyto zkušenosti ostatní kolegové soudci nemají a při mnoha rozpravách nad zněním rozsudků ona nezkušenost z oblasti podnikání a neznalost reálií z doby nesvobody u nich byla znát.

JUDr. Aleš Pejchal

Po vystudování pražské právnické fakulty se věnoval advokacii. Byl funkcionářem různých orgánů České advokátní komory i jejím místopředsedou. Působil i jako člen Legislativní rady vlády. V červnu 2012 byl Parlamentním shromážděním Rady Evropy zvolen soudcem Evropského soudu pro lidská práva na devítileté funkční období.

Kdybych to vzal trochu formálně, nejvýraznější českou stopou jsou především čtyři rozsudky velkého senátu ve věcech proti České republice. Ve všech těchto rozsudcích bylo konstatováno, že Česká republika úmluvu neporušila. Ale to nelze připisovat mně, byl jsem vždy pouze jeden ze sedmnácti soudců, kteří případy posuzovali a rozhodovali.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce HN.cz
Chcete si přečíst celý článek?