Rozdílné odměňování žen a mužů je přetrvávajícím problémem v dnešní společnosti. Kromě klasických povolání se však gender pay gap týká i odvětví profesionálního sportu. Kořeny tohoto problému sahají až do prvního konání olympijských her na sklonku 19. století, kterých se ženy kvůli svým tělesným predispozicím nemohly ani účastnit. Dnes mají různé druhy sportů své mužské i ženské zástupce, ale rozdíly v odměnách například za stejná umístění stále nezmizely. Monografie Rovné odměňování žen a mužů v profesionálním sportu z pera Denisy Linhartové se tak snaží analyzovat otázku, jak vysoké jsou rozdíly v odměňování sportovců a sportovkyň a jak nerovnost případně řešit.

Autorka se v prvních kapitolách díla věnuje zejména vymezení základní právní úpravy na mezinárodní a unijní úrovni. Zatímco v mezinárodním právu zajišťují ochranu proti diskriminaci na základě pohlaví různé mezinárodní úmluvy, v Evropské unii je primárním pramenem práva Listina základních práv EU. Zásada rovného odměňování je obsažena přímo i ve Smlouvě o fungování Evropské unie. Jak se však projevuje aplikace této zásady v profesionálním sportu?

K výraznému rozvoji organizovaného sportu došlo až v průběhu 20. století a soubor pravidel vytvořený sportovními organizacemi nebyl jednotlivými státy nijak regulován. Vznikl tedy takzvaný lex sportiva, všeobecně uznávaný systém norem, který státy více či méně uznávaly. Ani na úrovni EU však nebyl vztah evropské legislativy a sportovních pravidel nijak upraven. Situaci tedy kauzálně řešil Soudní dvůr EU, který postupně judikoval a vykládal pojmy specifické pro sportovní odvětví. Určil například, že sportovní činnost je činností ekonomickou a že i výkon profesionálního sportovce může mít povahu závislé práce pro zaměstnavatele. Evropská rada tak postupně začala podporovat nezávislost sportovních organizací a jejich samosprávy pomocí různých dokumentů a listin, které sice nejsou právně závazné, ale Soudní dvůr je opakovaně používal ve svých rozhodnutích a opíral o ně své argumenty.

Sportovec pracovníkem

Linhartová připomíná, že dle unijní legislativy je pracovníkem osoba, která poskytuje služby jiné osobě po určitou dobu, pod jejím vedením a za odměnu. Dle těchto kritérií tak profesionální sportovec kolektivních sportů byl za pracovníka považován, protože činnost nevykonával na vlastní účet, ale jménem sportovního klubu nebo národního týmu a dle pokynů pověřených osob ve formě trenérů. Naopak v případě individuálních soutěží, v nichž sportovci soutěží pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, nejde o výkon závislé práce, tedy sportovci budou poskytovateli služby. Tato definice a ukotvení umožnila sportovce lépe ochraňovat a vyhodnocovat jejich právní podmínky.

Otázka závislosti vztahu je však dle autorky minimálně v rovině odměňování sporná. Sportovci totiž mnohdy nemají možnost o výši odměny za svůj výkon jednat a v podstatě mají pouze dvě možnosti: přistoupit na odměny stanovené organizátorem soutěže či se soutěže nezúčastňovat, ale tím si v podstatě znemožnit výkon svého povolání a ekonomický zisk. Autorka tedy konstatuje, že z tohoto pohledu vztah mezi sportovcem a federací či organizátorem soutěže postrádá prvek nezávislosti. Podle jejího názoru tak porovnávat výkony sportovců může být mnohem komplikovanější než u pracovníků v jiných odvětvích. Musí se však vždy jednat o práci stejné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných podmínkách.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.