Insolvenční problematika je dnes plnohodnotně přítomna v ekonomickém dění celé lidské společnosti. Nejedná se o žádnou okrajovou záležitost, ale její dosahy lze v současnosti najít téměř v každém odvětví nejen hospodářské činnosti. V českém právním prostředí se pak insolvenční vliv projevuje značně zeširoka, přičemž pochopitelně největší propojení lze shledat v oblasti soukromého a daňového práva. Specifickým aspektem insolvenčního práva se zabýval ve své publikaci Odporovatelnost v insolvenčním právu Lukáš Hrůša.

V první kapitole se autor zaobírá úskalím, které spočívá již v řádném vymezení pojmů. Insolvenční zákon i občanský zákoník totiž neobsahují termín odporovatelnosti, avšak namísto toho užívají pojem relativní neúčinnost. Jedná se o změnu terminologie po dlouhotrvající tradici, neboť pojem odporovatelnost jakožto označení celého institutu či vlastnosti právního jednání byl používán od počátku jeho úpravy na našem území v 19. století přes 200 let. Hrůša konstatuje, že jestliže se zákonodárce rozhodl změnit označení institutu odporovatelnosti na relativní neúčinnost, nejedná se o změnu obsahu a povahy odporovatelnosti jako takové, čemuž v praxi odpovídá i pokračující používání pojmu odpůrčí žaloba.

Hrůša vymezuje významy odpůrčího práva, kdy zatímco v objektivním slova smyslu se klasicky jedná o soubor právních norem upravujících odporovatelnost, v subjektivním slova smyslu se zde řeší právo insolvenčního správce domáhat se odporovatelnosti dlužníkových právních jednání, respektive práva dosáhnout právních následků dlužníkových odporovatelných právních jednání. Osobou klíčovou a výlučně aktivně legitimovanou k uplatnění odpůrčího práva v subjektivním slova smyslu je v insolvenčním právu pouze insolvenční správce.

Pozor na terminologii

Hrůša například upozorňuje i na rozdíly mezi zdánlivě stejnými termíny ve smyslu občanského zákoníku či insolvenčního zákona. Zjednodušeně řečeno je insolvenční dlužník osobou, v jejíž věci je insolvenční řízení vedeno. Nejde tedy o pojem totožný s dlužníkem podle občanského zákoníku, tedy obecně podle hmotného práva či podle jiného právního předpisu. Může se totiž také stát, že insolvenční dlužník není ve skutečnosti dlužníkem podle hmotného práva. Jako příklad Hrůša uvádí takzvané šikanózní insolvenční návrhy.

Odporovatelnost obecně slouží jako právní nástroj k ochraně uspokojení věřitelů před jednáními dlužníka, jimiž dlužník zapříčiňuje zhoršení vymožení pohledávek za ním a která nepostihují jiná ochranná opatření, trestněprávní či správní úprava a ani jiné mechanismy podle občanskoprávních předpisů, jakými jsou například bezdůvodné obohacení či náhrada škody. Náleží mezi nástroje zajišťující uspokojení pohledávek věřitelů, zvyšuje jejich možnosti svá práva na dlužníku vydobýt.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.