Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce zajištění budoucích pohledávek

Zajišťují-li se zástavním právem pohledávky určitého druhu (takzvané globální zástavní právo), je podle Nejvyššího soudu nezbytné vymezit, v jaké době mají tyto pohledávky vznikat, aby bylo učiněno zadost požadavku na dostatečnou určitost zástavní smlouvy. Smluvní strany v přezkoumávaném sporu chtěly zajistit pohledávky ze smluv o dílo, které mezi sebou budou v budoucnu uzavírat, aniž by tyto smlouvy byly konkrétně specifikovány.

Důležité je, že není-li ujednán začátek a konec doby, v jaké mají zajištěné pohledávky vznikat, neznamená to bez dalšího, že je zástavní smlouva pro svou neurčitost zdánlivá. Je třeba ji vyložit a zjistit, zda úmysl stran nesměřoval k jinému vymezení souboru zajištěných pohledávek − například vazbou na právní důvod, nebo ke způsobu, který není v zákoně přímo jmenován. Jinak řečeno, je-li vymezení zajištěných pohledávek i přes absenci sjednání doby dostatečně určité, není důvod považovat zástavní smlouvu za vadnou.

Jelikož smluvní strany nespecifikovaly určitou dobu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zástavní smlouva je zdánlivá. Přitom připomněl, že zákonnému požadavku bylo možné vyhovět například vymezením, že zajištěné budou ty pohledávky, které budou vznikat po dobu trvání rámcové dohody upravující vzájemné obchodní vztahy smluvních stran. Není tedy třeba vždy uvést přesné datum začátku a konce určité doby.

Více informací najdete v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 100/2019.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.