Mnoho společností láká investory na takzvané tokeny. Jde o elektronické vyjádření určité formy participace na podniku. Tokeny jsou uvolňovány najednou, na základě předem známého algoritmu nebo obvykle při plnění dílčích cílů. Stejně tak přínos z držení tokenů může být různý a odpovídá podnikatelskému záměru společnosti: investoři mohou obdržet úrok, popřípadě získají podíl na zisku či právo na odběr budoucího zboží. Investoři přitom nemusí nutně vlastnit podíl přímo ve financované společnosti, pouze mohou mít smlouvu se společností zvláštního určení, která následně uzavírá smlouvu s financovanou společností.
To vše mělo být levnější a rychlejší než obvyklé postupy získávání peněz od investorů. Projekty často obsahují také provizní programy pro osoby, které tyto investice nabízí. Společnosti současně nemají zvláštní zájem na tom být regulovány jako běžné investiční společnosti už z důvodu, že v rámci investičních tokenů zatím zvláštní úprava nebyla přijata, a to ani na evropské úrovni. Jednou z výjimek je tak aplikace paragrafu 15 zákona o investičních společnostech a investičních fondech.
Tato takzvaná patnáctka upravuje alternativní investiční fondy, které by na jejím základě měly žádat o zápis do seznamu vedeného Českou národní bankou, avšak ani tehdy nemohou uvádět, že podléhají jejímu dohledu. Je však třeba říct, že dosavadní výklad ČNB se vztahoval pouze na převodní tokeny typu bitcoinu, nikoliv investiční tokeny, které v sobě obsahují některé právo vůči emitující společnosti. I této minimální regulaci v podobě zápisu do seznamu se ale některé podnikatelské projekty snaží vyhnout.
Pouhý zápis do evidence však investorům neposkytuje právní ochranu. S tokenem může být potenciálně spojená i řada problémů. Jen namátkou − nejde o nákup akcií nebo dle českého práva jiného cenného papíru, ale pouze nehmotné věci s tím, že vlastník nenabývá současně žádná práva z cenného papíru vyplývající. Ne vždy lze také tokeny obchodovat na důvěryhodných trzích s kryptoaktivy, v důsledku čehož nelze nezávisle stanovit tržní cenu jinak než na základě vlastního nastavení emitující společností. Takto stanovená cena samozřejmě může být dramaticky nadhodnocená oproti skutečnosti, nehledě na fakt, že vývoj ceny lze využít jako argument o výhodnosti investice. Emitující společnosti v některých případech u tokenů po jejich zaslání investorovi vylučují možnost odstoupit od smlouvy a cenu tokenu investorovi vrátit nebo zejména vylučují povinnost od něj tokeny kdykoliv v budoucnu odkoupit zpět.
Zisk bez zisku
Investor nemá vyhráno ani v případě, že společnost, do jejíhož rozvoje prostřednictvím vydaných tokenů investoval, generuje a eviduje zisk. Vzhledem ke zmíněné absenci regulace si totiž společnost může vymínit, že rozdělení zisku mezi držitele tokenů bude podléhat jejímu schválení, popřípadě zisk snižovat vynakládáním nákladů na rozvoj. Podobně může také vydávat další tokeny, pokud jejich počet není omezen, čímž je „naředí“ a poměrně tím sníží nároky současných investorů, jakož i jejich možnost dospět k zisku. Obě tato rizika lze poměrně bez problémů adresovat u kvalifikovaných investorů či financování formou venture capital, kde je investor zkušený a/nebo má možnost si pokrýt svou investici smluvně − problém však nastává, když jsou tokeny za těchto podmínek nabízeny širší veřejnosti včetně spotřebitelů. Pak je potřeba se ptát, jakou skutečnou garanci investoři za svou investici dostávají. Značná rizikovost investičních tokenů je ale bez debat − však v tomto smyslu na ni na konci listopadu upozornilo veřejnost i ministerstvo financí.
Největší riziko investičních tokenů představuje situace, kdy společnost v rámci rozvoje svého projektu a jeho zájmu prezentuje investice a výplaty původních investorů, kteří v krátkém čase dosahují dramatických zhodnocení. Avšak fakt, že tento zisk vygenerovali investoři přicházející v dalších vlnách, se už nikde neobjeví.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později