Michal TomášekKoncem roku získal návrh upravující jednotnou minimální mzdu podporu jak mezi ministry práce v Radě EU, tak ve výboru pro zaměstnanost a sociální věci Evropského parlamentu. Právě tam zazněly vznešené věty, že návrh naplňuje pilíře evropských sociálních práv a že zaručí důstojné životní podmínky zaměstnanců a jejich rodin.
Iniciativa sbližovat povinnou minimální mzdu napříč členskými státy se zrodila z obav o nadměrný příliv levné pracovní síly z méně vyspělých zemí do těch nejvyspělejších. A to za situace, kdy rozdíly v povinné minimální mzdě jsou často propastné, od 332 eur v Bulharsku po 2202 eur v Lucembursku. Přízrak levného polského instalatéra v Paříži, který svého času obcházel i francouzskou předvolební kampaní, se ovšem nezdá být zcela vypuzen. Návrh je plný kompromisů a výjimek a určité státy si některá ustanovení vyhradily. Základní okruh kompromisů a výhrad odráží skutečnost, že v EU existují dva základní modely tvorby minimální mzdy. Dánsko, Finsko, Itálie, Kypr, Rakousko a Švédsko tvoří minimální mzdu výhradně kolektivním vyjednáváním. V ostatních 21 členských zemích, včetně Česka, je minimální mzda založena právním předpisem. Návrhu proto dlouho vzdorovali hlavně skandinávští členové EU v obavách, aby nenarušil jejich zavedený systém kolektivního vyjednávání o minimálních mzdách mezi odbory a zaměstnavateli bez státních zásahů. Nakonec se podařilo přesvědčit Finy a Švédy, ale Dánsko v konečném výsledku hlasovalo proti návrhu společně s Maďarskem.
