Zákon omezuje funkční období soudce na konec roku, kdy soudce oslaví 70. narozeniny. Přesto řada z nich dobrovolně vysvleče talár před tímto datem, a to mnohdy i pod tlakem svých kolegů, říká v rozhovoru prezident Soudcovské unie Libor Vávra. „Pokud se někomu nedaří, tak z logiky věci zatěžuje ty ostatní,“ zmiňuje přerozdělování spisů mezi ostatní soudce jako jeden z důvodů samoregulace.

Konec roku bývá vždy spojen s odchodem soudců, kteří dosáhli hranice 70 let. Jak toto pravidlo dopadá na složité kauzy, které trvají několik let?

Nepříjemně v případě, že takovou věc má rozsouzenou člověk, který musí z justice odejít. Bohužel zdaleka ne vždy jde jen o ty, jimž je sedmdesát, kde s tím lze do jisté míry počítat. Snažíme se pak minimálně několik měsíců před plánovaným odchodem takovému soudci zastavit přísun nových věcí, aby u něj neuvízly. Ale někdy lidé ze zdravotních důvodů odejdou neočekávaně. V trestním řízení to znamená, že se celé řízení musí opakovat. Platí zásada, že ten, kdo rozhoduje, musí důkazy vidět na vlastní oči. V civilním procesu je možnost na provedené dokazování navázat, ale samozřejmě to znamená, že nový soudce se musí s kauzou seznámit, nastudovat ji. Vždycky to je zdržení.

A nepomáhá to i obžalovaným, když se ta kauza prodlouží, že mohou očekávat nižší trest?

Pochopitelně ano. Případné i úmyslné prodlužování soudního řízení je pro jednu ze stran sporu výhodou, a je jedno, jestli v trestním řízení, nebo v občanskoprávním sporu. To je něco, s čím soudce musí počítat a umět s tím pracovat, aby tuto výhodu na straně jedné nějakým způsobem vyvážil na straně druhé. Vždycky budeme stát před problémem, že pro významnou část účastníků je prodlužování soudního řízení výhodou a budou se o něj snažit.

JUDr. Libor Vávra

Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Je předsedou trestního senátu pražského městského soudu a prezidentem Soudcovské unie. Tu přitom vedl už v letech 1996 až 2002 a poté se stal jejím čestným prezidentem. Na podzim 2020 si ho Soudcovská unie zvolila do čela znovu, když ve funkci vystřídal Danielu Zemanovou. Byl rovněž předsedou Obvodního soudu pro Prahu 1 a místopředsedou a později i předsedou Městského soudu v Praze.

Prezident Soudcovské unie Libor Vávra

Měl by se už při rozdělování nápadu zohledňovat blížící se zánik funkce a předpokládaná složitost případu?

Dotknul jste se důležitého tématu. A to je ústavní záruka zákonného soudce. Zejména v anglosaských zemích rozděluje spisy mezi soudce na základě vlastní úvahy předseda soudu nebo šéf daného úseku. A zohledňuje zkušenosti i třeba důchodový věk. My jsme si v důsledku postkomunistické kocoviny vybudovali komplikovaný systém, kvůli kterému není možné nuance, o kterých mluvíte, do rozvrhu práce zabudovat. Ať už rozhoduje počítač, nebo jsou to přinejmenším nějaké algoritmy, které jde odkontrolovat a léta dozadu vysledovat, že nikdo nezasáhl do pořadí spisů. Potud fajn, ale pak to v těch výjimečných případech naráží na to, co říkáte. Když jsem byl předsedou soudu, snažil jsem se měsíce, ale u velkých hospodářských trestných činů třeba rok a půl nebo dva před očekávaným důchodem už tomu člověku nedat velkou věc.

Je namístě uvažovat o změně systému rozvrhování věcí?

Myslím si, že jsme se dostali v té snaze o hyperkorektnost příliš daleko a kolikrát to neprospívá efektivitě řízení. Nicméně soudný předseda soudu s věkem počítat musí. Ale nikdy předem nemůžete počítat s nemocí, s tím, že někdo se stane soudcem Evropského soudu ve Štrasburku, to alespoň pár měsíců dopředu víte, ale někdy jsou ty odchody podstatně rychlejší.

A nemyslíte si, že někteří soudci by se té funkce měli sami vzdát dříve, protože už třeba kvůli věku nejsou úplně ve formě?

Ale to se stává ve významném procentu případů. Věřte tomu. A většinou to soudce vycítí na sobě sám a v drtivé většině případů také sám dobrovolně přijde s tím, že už se necítí a skončí. A třeba rovnou řekne i datum, že dejme tomu během tři čtvrtě roku se pokusí skončit ty nejtěžší věci. Vedle toho jsou případy, nemá cenu to zatajovat, kdy k podobně vysíleným lidem musí přijít vedení soudu nebo kolegové a říct, že už to prostě není ono. Lidí, kteří odejdou předčasně ze služby pod tlakem kolegů, zase není každoročně tak málo. Ale tyto odchody tím, že jsou klidné, nejsou jakkoliv medializované.

Říkáte pod tlakem kolegů, to znamená, že kolektiv sám upozorní dotyčného, že by měl odejít?

Ano, je to velmi jednoduchá úvaha: pokud se někomu nedaří, tak z logiky věci zatěžuje ty ostatní, to je vcelku přirozené, takže ten tlak vznikne normálním způsobem.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.