„Nechť všechny zákony jsou jasné, stejné, přesné, vykládati je znamená téměř vždy překrucovati je,“ pravil již Voltaire. O tom, že vzdělaná osoba, která, přestože prošla českým všeobecným vzdělávacím systémem, nedokáže rozlišit význam typických občanskoprávních pojmů, bylo napsáno mnohé. Rozeznat rozdíl mezi zápůjčkou a výpůjčkou či nároky z uplatnění odpovědnosti za jakost a z odpovědnosti za vady z kupní smlouvy je pro mnoho laiků velký problém. Neznalost právnického pojmosloví však může mít na život jedince mnohdy zásadní vliv.

Jenže problém s porozuměním se netýká jen neprávnické veřejnosti. Pochopit smysl sáhodlouhého právního textu je občas oříškem i pro samotné právníky. Někdy si stačí s kolegou nejednoznačné ustanovení pouze vyjasnit. Pokud však například soudce nepochopí, čeho se v žalobě advokát domáhá, může nedorozumění vyústit až ve zbytečně prohraný soudní proces. O teorii i praxi právního psaní jsme si povídali se studentem brněnské právnické fakulty Štěpánem Janků, který se tomuto tématu věnuje i na svém blogu pravnipsani.cz.

Začněme zlehka. Co si pod pojmem právní psaní máme představit?

Právní psaní je disciplína, která právníkům pomáhá lépe psát. Radí, jak na srozumitelnější smlouvy, čtivější rozhodnutí a přesvědčivější podání. Opírá se přitom o závěry psychologických studií, o průzkumy mezi čtenáři právních textů nebo o poznatky z oblasti rétoriky, stylistiky či přesvědčování.

Štěpán Janků

Studuje na brněnské právnické fakultě. Pracoval jako stážista na Ústavním soudu, pomocný vědecký pracovník a advokátní praktikant. Zabývá se právním psaním. Píše o něm na svém blogu PrávníPsaní.cz a je jedním z vyučujících předmětu Právní psaní na olomoucké právnické fakultě. Podílel se na tvorbě příručky Právní psaní srozumitelným jazykem. Tématu psaní právních textů se chce věnovat i na plánovaném studijním pobytu na University of Illinois Chicago School of Law.

Právník Štěpán Janků

Jak jste se dostal k tématu právního psaní vy? Co bylo impulsem začít právníky v této oblasti vzdělávat?

Psaní mě bavilo od malička. Zájem o to právní ve mně ale probudila až stáž na Ústavním soudu, díky které se mi do rukou poprvé dostala skutečná soudní podání a rozhodnutí. Když jsem se do nich začetl, nechápal jsem, proč musí být tak dlouhá a obsahovat tolik odosobněných slov a složitých vět. Vždyť díky tomu nejsou ani srozumitelnější, ani přesvědčivější − spíš naopak.

Skutečné prozření ale přišlo, až když jsem si uvědomil, že tak nevědomky píšu také. V tu chvíli jsem si řekl, že se to pokusím změnit. Protože u nás tehdy ještě nikdo žádnou příručku právního psaní nevydal, hledal jsem v zahraničí, přečetl pár prvních článků a knih, a nakonec právnímu psaní propadl. A když jsem si po nějaké době řekl, že by to mohlo zajímat i ostatní, založil jsem si na toto téma blog.

Umí právníci lépe mluvit než psát?

Myslím si, že ano. Když s někým mluvíme, cítíme menší nutkání vystupovat formálně a hůře nám jdou přes jazyk odborné výrazy a složité věty. Přestože nám při ústním projevu občas ujede nějaké to vycpávkové slovo, obecně jsme díky němu přirozenější, stručnější a srozumitelnější. Náš adresát už totiž není jen nějaká vzdálená postava beze jména, ale konkrétní člověk.

A která z těch dvou dovedností je podle vás pro právníka důležitější − psaní, nebo mluvení?

Málokdo toho v práci napíše tolik jako právník. Stačilo by vejít do kanceláře jakéhokoli soudce, advokáta nebo třeba legislativce a odpověď bychom měli přímo před sebou. S největší pravděpodobností bude sedět a něco psát. Anebo číst něco, co napsal někdo jiný.

Současné právo jednoduše stojí na popsaných papírech. A ačkoli neříkám, že schopnost dobře psát je pro právníka ta nejdůležitější, její nedostatek může mít zcela konkrétní a závažné důsledky.

V čem dělají právníci při psaní největší chyby?

Nabízelo by se říct, že v tom, jak složitě, zdlouhavě a odosobněně píšeme − že používáme spletité věty, zanášíme naše myšlenky zbytečnými slovy a nezníme přirozeně. A vlastně by to byla často pravda.

Ta největší chyba, kterou jako právníci při psaní děláme, je ale podle mě mnohem hlubší − a sice, že si často neuvědomujeme, jak moc na všech těchto věcech záleží. Že způsob psaní má vliv na to, zda nám čtenář skutečně porozumí, jak pozorně bude náš text číst nebo jak přesvědčivě bude působit naše argumentace. Všechno tohle totiž podle psychologických výzkumů nebo třeba průzkumů mezi soudci způsob psaní ovlivňuje.

To, že řada právníků nepřikládá psaní větší váhu, ale není jejich chyba. Prostě jim to zatím nikdo přesvědčivě nevysvětlil. A přesně o to se chci pokusit. Můj zájem o právní psaní totiž nepramení z touhy někoho kritizovat, ale hledat způsoby, jak bychom se mohli zlepšit.

Může advokát prohrát i argumentačně silný případ, protože zkrátka a dobře neumí „správně právně“ psát?

Může. Pokud advokát neumí psát, může kvůli tomu u soudu prohrát. A neříkám to proto, že bych si to myslel já. Přiznávají to i samotní soudci.

Za poslední rok jsem přečetl asi stovku rozhovorů, článků a knih, v nichž se američtí soudci vyjadřují k psaní podání. A řada z nich otevřeně říká, že to, jak advokát píše, je ovlivňuje. Opakovaně uvádí, že kvůli špatně napsanému podání mohou přehlédnout sílu advokátovy argumentační pozice. Přiznávají, že dlouhá podání čtou rychleji a méně pozorně. Nebo říkají, že když myšlenky v podání nejsou dobře provázané, mohou mít problém pochopit, co se jim advokát snaží říct. A je otázka, co vše bychom se od soudců ještě dozvěděli, kdybychom jim zaručili anonymitu.

Myslíte, že se dají tyto poznatky aplikovat i na české soudce?

Jsem přesvědčen, že ano. Že američtí soudci oceňují dobře formulované nadpisy nebo že kritizují přílišné množství jmen a dat, se neodvíjí od amerického práva, tamější kultury či anglického jazyka. Tyto pohledy se odvíjí od toho, jak přemýšlíme, čím se necháváme ovlivnit, jak čteme nebo jak chceme přijímat nové informace. A to s žádnými právními nebo jazykovými pravidly nesouvisí. Vyjádření českých soudců se ostatně velmi podobají těm od jejich amerických protějšků − jen jich je zatím méně a nejsou tak podrobná.

Při přejímání právněpisatelských poznatků ze zahraničí je samozřejmě třeba zvažovat kulturní, právní i jazykové pozadí daného státu. Většina z nich k nám však přenositelná je. Když jsme například nedávno překládali jednu americkou příručku o právním psaní, museli jsme z celkových padesáti kapitol vypustit kvůli jejich nepřenositelnosti jen dvě − zbytek platil bez rozdílu.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.