Mír je jedno z nejpopulárnějších slov lidské komunity. Kdo by netoužil po míru? Nemohu si pomoci, ale Češi a Moravané nemají vždy s tímto výrazem úplně nejlepší zkušenosti. A to nehodlám hovořit o minulosti relativně docela nedávné, kdy se slovem mír zaštiťoval ve vztahu ke střední Evropě jistý britský premiér, když v minulém století odjížděl do bavorské metropole rokovat se svými kolegy z Francie, Itálie a samozřejmě Německa.

Vestfálský mír uzavřený ve století sedmnáctém byl mnohými politiky i historiky v moderní době nazýván prvním „Mnichovem“. Ano, bylo to tenkrát takové, řekněme, o nás bez nás, leč na začátku jsme tu jiskřičku evropské třicetileté války poněkud nerozvážně zažehli právě u nás doma. Takže nezbude než připustit, že s čím kdo zachází, tím také schází…

Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století měla celá Evropa, až na výjimky, války po krk. Ani jedno z křesťanských náboženství, jež byla ideologickým důvodem sváru (katolíci versus protestanti), evropský kontinent neovládlo. Územní přírůstky pro jednotlivé bojující státy byly sice zajímavé, ale pro využití nově získaných území je zapotřebí trochu klidu, aby se dala pořádně zužitkovat. Došlo zákonitě k něčemu, z čeho museli mít radost především právníci, tedy k dlouhému procesu rokování a postupnému sepisování bilaterárních i multilaterálních mezinárodních smluv.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.