Stanislav BalíkInformační středisko Poslanecké sněmovny na konci března hostilo z mého pohledu až poněkud nenápadné a skromné představení komentáře k jednacímu řádu dolní komory.
Oním komentářem je publikace Jindřišky Syllové, Martina Kavěny, Evy Tetourové, Jana Němce a kolektivu Jednací řád Poslanecké sněmovny. Komentář (Praha: Wolters Kluwer, 2021). Jen nezkušený bloud by se nyní domníval, že obratem podám zasvěcenou recenzi této rozsáhlé knihy o 864 stranách. Namísto toho si toliko dovolím podělit se o první dojmy.
Jednací řád, respektive zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti dne 1. srpna 1995 a od té doby nebyl do vydání anotované práce takto v plné svojí šíři komentován.
Komentář tohoto typu přitom evidentně scházel mnoha čtenářům při řadě nejrůznějších příležitostí. Mně se tak z vcelku nedávné doby vybavila po procesních peripetiích až v třetí instanci vyslovená právní věta z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020, č. j. 25 Cdo 2386/2019‑76 o tom, že „občané České republiky mají právo očekávat, že se jimi volení ústavní činitelé budou alespoň snažit vystupovat s určitou úrovní a kulturou. Parlament a senát by neměly být poslanci a senátory pokládány za fóra, na nichž lze bez rozmyslu či dokonce po zralé úvaze, avšak z nízkých pohnutek pod ochranou indemnity pronést cokoli, aniž by to mělo pro řečníka nepříznivé následky“. Spoluautoři anotovaného komentáře si citovaného usnesení Nejvyššího soudu všimli (s. 95, 99‑102) a troufám si tvrdit, že by se k problematice poslanecké indemnity a občanskoprávní odpovědnosti poslance za výroky ve Sněmovně byli, i nebýt citovaného usnesení Nejvyššího soudu, vyjádřili. Jinak řečeno, v knize nenalezneme při hledání odpovědi onu nešťastnou komentářovou floskuli v tom smyslu, že se jedná o zásadní právní otázku, kterou vyřeší až nezávislý soud.
