Specialisté na vyšetřování zločinů podle mezinárodního práva působí už několik týdnů na Ukrajině, aby zajistili dostatek důkazů pro Mezinárodní trestní soud. Ten spolu s Mezinárodním soudním dvorem bude moci tyto zločiny projednávat. „V době elektronických komunikací může soud využívat i záznamy. Je jen otázka jejich relevance a průkaznosti,“ říká v rozhovoru odborník na mezinárodní právo Milan Lipovský.

Poradí si mezinárodní právo s konfliktem velikosti a charakteru invaze na Ukrajinu?

Nejen řešení ozbrojeného konfliktu, ale i řešení jiných sporů v mezinárodním právu do velké míry závisí na tom, jestli existuje vůle ze strany států se dohodnout, nebo ne. To je vidět na všech ozbrojených konfliktech. Ve chvíli, kdy státy mají příliš velkou sílu na to, aby je bylo možné k něčemu přimět, bývá to problém. Často právě zaznívá, že mezinárodní právo je bezzubé, protože nenabízí efektivní prostředky k donucení k respektu práva. Bohužel je třeba si připustit, že pokud jde o mezinárodní mír a bezpečnost, tváří v tvář tomu, kdo má jaderné zbraně, je opravdu těžké donutit protistranu, aby něco dělala nebo přestala dělat. Neznamená to ale, že žádné prostředky nejsou.

Jaké jsou vůbec možnosti právního řešení konfliktů? Jaké má mezinárodní společenství k dispozici nástroje?

Právním řešením by bylo například soudní řízení, jenže k tomu je třeba souhlasu obou stran. Kromě podob řešení sporů ovšem existuje možnost donucení. Pokud jde o konkrétní oběť, tedy stát, který je terčem ozbrojeného útoku, ten se samozřejmě může bránit podle článku 51 Charty OSN a také podle obyčejového mezinárodního práva. Dokonce může požádat i ostatní státy, aby mu v sebeobraně pomohly. Jedná se o institut takzvané kolektivní sebeobrany. K dalším aktivitám zahrnujícím použití síly je už potřeba zmocnění Rady bezpečnosti OSN. Rovněž jsou možná i opatření, která nezahrnují použití síly. Mají za cíl přinutit toho, kdo porušuje mezinárodní právo, aby s tím přestal.

Tedy ekonomické sankce. Zatím jsme se bavili o odpovědnosti mezistátní, ale pojďme přejít k odpovědnosti individuální. Kdy je možné stíhat iniciátora útoku a z jakých důvodů?

Nejdřív je třeba předeslat, že je docela možné, aby za jeden akt byl zodpovědný jak stát, tak jednotlivec. Za kdysi dokazovanou genocidu ve Srebrenici byla namítána jak odpovědnost státu, tak byli stíháni i jednotlivci.

Pojďme to rozdělit, kdy může porušit mezinárodní právo stát a kdy jednotlivec?

Státu vznikne odpovědnost za porušení mezinárodního práva tehdy, když jedná protiprávně a je mu to přičitatelné. Naproti tomu ne každá norma mezinárodního práva je porušitelná jednotlivcem. To jsou jenom kategorie takzvaných zločinů podle mezinárodního práva, kam patří genocida, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin agrese. Ty lze stíhat před Mezinárodním trestním soudem, který už na rozdíl od předchozích tribunálů není ad hoc. Jeho výrazná role je i v tom, že existuje předtím, než se případná porušení mohou stát.

A když se podíváme na agresi, a kdo se jí může coby zločinu dopustit – zločin agrese je velmi komplikovaný, protože když byl sjednávaný Římský statut Mezinárodního trestního soudu, zločin agrese byl jedním z důvodů, proč jednání málem zkrachovala. Proto v původním znění Římského statutu je zločin agrese zmíněn, ale není definován. Definice se objevila až později. A tento dodatek má zvláštní jurisdikční mechanismus. Když to hodně zjednoduším, vylučuje, aby případný zločin agrese založený na útočném činu Ruska vůči Ukrajině, i kdyby byly všechny znaky skutkových podstat zločinu naplněny, mohl Mezinárodní trestní soud stíhat, ledaže by mu k tomu jurisdikci rozšířila Rada bezpečnosti dle článku 15 ter Římského statutu.

Ale ta to neudělá, protože to vetuje Rusko. Takže zbývá možnost stíhat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti?

U původních tří v roce 1998 definovaných zločinů je rozsah jurisdikce skutečně širší. V článku 12 Římského statutu je pro tyto účely napsáno, že stačí, aby se zločinu podle mezinárodního práva buď dopustil občan smluvní strany, nebo se to stalo na území smluvní strany. A stačí jedno z toho. Naproti tomu u zločinu agrese rozsah jurisdikce určuje článek 121 odstavec 5, podle kterého tento základní princip neplatí, a proto se zločin agrese musí stát jak na území smluvní strany, tak se ho musí dopustit osoba, která je občanem smluvní strany. A to navíc smluvní strany jak Římského statutu, tak onoho dodatku. Rusko ani Ukrajina nejsou ani smluvními stranami statutu, natož toho dodatku.

Kde se tedy bere jurisdikce Mezinárodního trestního soudu?

Ukrajina pro první tři kategorie – genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny –, aniž by byla smluvní stranou, jurisdikci mohla přijmout zvláštním prohlášením. A to také udělala už v roce 2013. To je právě důvod, proč Mezinárodní trestní soud vyšetřuje nejenom potenciální válečné zločiny a zločiny proti lidskosti od té doby, ale protože časově neomezili konec, lze vyšetřovat i to, co se děje na Ukrajině nyní. Jsou to ale jen ty potenciální válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, ne zločin agrese.

Prezident Putin mluvil o speciální vojenské operaci, má vyhýbání se pojmenování válka, útok nebo invaze vliv na posouzení charakteru těchto jeho činů z hlediska mezinárodního práva?

Nemá. Ona je to spíše politická věc. Tomu se nevyhýbá jen Ruská federace, i jiné státy používaly zástupné termíny. Vůbec slovo válka není moc často používané, spíše se užívá termín ozbrojený konflikt a i tomu se někteří politici vyhýbají. Fakt, že dochází k použití síly mezi dvěma a více státy, což je definice mezinárodního ozbrojeného konfliktu, stačí a aplikuje se takzvané ius in bello, tedy právo aplikovatelné během ozbrojeného konfliktu.

Rusko jako záminku pro útok použilo narativ s denacifikací. Je to něco, co bývá ve válečných konfliktech obvyklé?

Co se různých pokusů o obhajobu týče, jakkoliv se říká, že mezinárodní právo je bezzubé, protože ho státy porušují, jejich vůdci se přesto snaží zachovat si tvář a mnohdy tvrdí, že jednají legálně. Vladimir Putin odkazoval zřejmě na zmíněnou kolektivní sebeobranu, když se opřel o článek 51 Charty OSN a smlouvy s mezinárodně neuznanými lidovými republikami v Doněcku a Luhansku. Nicméně oprávněným k výkonu sebeobrany je stát. A když nějaká entita není státem, nemůže vykonávat sebeobranu a ani požádat ostatní, aby vykonávali kolektivní sebeobranu v její prospěch.

Putin řekl, že v těch oblastech žijí Rusové a je jim ubližováno…

To je další cesta, jakou se právo na sebeobranu dá podle některých názorů interpretovat. Tedy že je možné vykonávat sebeobranu za účelem ochrany svých občanů na území jiných států, kde je třeba je zachránit. Pokud by jim skutečně bylo „ubližováno“, nebyl by to první případ, kdy by to nějaký stát udělal. Koneckonců Izrael také vtrhl na letiště Entebbe v Ugandě v 70. letech, aby osvobodil své unesené občany. Na druhou stranu legalita takového výkladu je sporná, a tak jako tak jsou tam pořád požadavky nezbytnosti, proporcionality a oznámení Radě bezpečnosti. A když se podíváme na rozsah operace, kterou provádí Ruská federace na Ukrajině, je zatěžko přijmout, že je nezbytné a přiměřené jednat v takovém rozsahu, aby byli ochráněni ti, kteří jsou jejich občany na Donbase.

V Česku žije také početná ruská menšina, tak se nabízí otázka, máme‑li se obávat, že by ruská armáda mohla zahájit obranu jejich práv v tuzemsku?

Jak říkám, je to sporné, a navíc by mimo jiné nejdříve museli reálně být ohroženi. Z geopolitického hlediska má Česká republika výhodu záruky v článku 5 Severoatlantické smlouvy. Ukrajina tuto výhodu nemá.

JUDr. Milan Lipovský, Ph.D.

Jako právník se specializuje na mezinárodní trestní právo a mezinárodní bezpečnost. Napsal monografii o zločinu agrese v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu. Vyučuje na katedře mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Odborník na mezinárodní právo Milan Lipovský
Foto: Lukáš Bíba

Když se Česká republika připojí k mezinárodním sankcím jak proti Rusku jako státu, tak proti jednotlivcům, může to být považováno za akt agrese vůči Rusku?

Ne. Zaprvé je to reakce na porušení práva protistranou, a navíc agrese je definována jako použití síly. A ekonomické formy byly jako prostředek pro naplnění agrese odmítnuty.

Jak se postavit k tomu, když Rusové začnou vyvlastňovat majetek českého státu, jeho občanů? Dá se proti tomu bránit nebo recipročně provést to samé?

Pomineme‑li státní majetek chráněný imunitou, záleží na tom, jaké jsou smluvní závazky. Obecně sice mezinárodní právo umožňuje, aby stát vyvlastnil cizí státní příslušníky, ale za náhradu. Něco jiného jsou však konkrétní smluvní závazky. V globalizovaném světě je jich spousta, třeba i smlouvy o podpoře a ochraně investic. Koneckonců Česká republika s tím má zkušenosti. Řadě investorů zaplatila za to, že dostatečně neochránila jejich investice. Může to tedy teoreticky skončit například u judiciálních řešení, kde se ochrany mohou domáhat i jednotliví investoři.

Když se podíváme na možnosti, jak postavit agresora před soud a vydat ho spravedlnosti, jaké nástroje mezinárodní soud má? A co mu v případě odsouzení hrozí?

U Mezinárodního trestního soudu mohou být vydány i zatýkací rozkazy na konkrétní osoby. Je pak otázka, kdo ten zatýkací rozkaz vykoná. Mezinárodní trestní soud to sám dělat nemůže. V tom se spoléhá na smluvní strany. Pak se takto zatčené osoby posílají do Haagu, kde probíhají jednotlivá řízení. Je‑li taková osoba odsouzena, podle Římského statutu je možné uložit trest odnětí svobody až na 30 let nebo doživotí. Není to tak jako ve vnitrostátní úpravě, že u každé kategorie trestů máme rozmezí od–do, Římský statut dává soudu možnost uložit až 30 let nebo výjimečně doživotí nebo i některé finanční tresty. A ty se pak vykonávají ve státech, se kterými má Mezinárodní trestní soud dohodu.

Jak vůbec vypadá příprava takového procesu, kdo je do toho zapojen a co je potřeba všechno zajistit?

Ve fázi takzvaného předběžného zkoumání se nejdříve zjišťuje, jestli jsou rozumné důvody pokračovat ve vyšetřování, a pokud jsou, vyšetřuje se. Následně v přípravné fázi lze vydávat zatýkací rozkaz. Pak už se musí v tom, čemu bychom řekli hlavní líčení, prokázat nade vší pochybnost odpovědnost za spáchání zločinu. Samozřejmě zásadní roli hrají důkazy. Římský statut zdůrazňuje, že důkazy mají být relevantní a přípustné s ohledem na jejich průkazní hodnotu, spíše než že by výrazně omezoval, co to může být. V době elektronických komunikací může soud využít i záznamy. Jen je otázka jejich relevance a průkaznosti. Nejen co všechno zaberou, ale také jestli jsou důvěryhodné. Je proto důležité, že už nyní některé státy sbírají svědectví od lidí, kteří uprchli před válkou na Ukrajině. To, že státy a nevládní organizace sbírají takové důkazy, může pomoci Mezinárodnímu trestnímu soudu ve vyšetřování i v soudním líčení.

Lidstvo už zná celou řadu válek, v jejichž důsledku čelili jejich iniciátoři procesu před mezinárodními soudy. Lze se z nich inspirovat i v tomto případě?

Pokud půjde o zločin agrese, tam je problém. Jediný precedens, který na mezinárodní úrovni máme, je stíhání zločinů proti míru v Norimberku a Tokiu. A ten byl užší ve své definici. I proto, že je to tak kontroverzní, se až do roku 2010 zločin agrese ani nepodařilo definovat, natož stíhat. Ale nemusí jít jen o zločin agrese. Můžeme se bavit i o potenciálních válečných zločinech, pokud budou prokázány. Podle informací z médií a do té míry, v jaké se na ně můžeme spolehnout, došlo k vybombardování porodnice nebo divadla a podobných objektů, které nejsou vojenské. Samozřejmě museli bychom vědět více, ale z toho, co vidíme, to vypadá, že minimálně některé znaky skutkových podstat válečných zločinů naplněny byly. Je tu tedy určitá míra pravděpodobnosti, že k válečným zločinům dochází. A pak je otázka, kdo se toho dopustil.

Čistě hypoteticky, když mluvíme o útoku na porodnici nebo divadlo, kdo by za to nesl odpovědnost? Ten, kdo tu operaci nařídil, velitel armády, voják samotný?

Teď zmiňujete řadu forem odpovědnosti. Jedna z nich je samozřejmě spáchání zločinu samotného. Jinou je nařízení zločinu. Obojí je Římským statutem pokryto. A existují i jiné formy. Případně lze uvažovat i o institutu odpovědnosti nadřízeného, který umožňuje, aby za zločin byl odpovědný nejen ten, kdo se ho dopustí, ale i ten, kdo byl jeho nadřízeným. Nicméně není to tak, že nadřízený zodpovídá úplně za všechno, co se stane pod jeho velením. Článek 28 Římského statutu uvádí požadavky, které musí být naplněny.

V Iráku si Iráčané soudili a nakonec potrestali Saddáma Husajna sami. Lze to připustit i v tomto případě? Nehrozí pak, že by viník odešel bez trestu, pokud by byl svěřen do rukou národní jurisdikce?

Vlastní vnitrostátní stíhání je možné, mezinárodní právo tomu rozhodně nebrání. Koneckonců i české trestní právo umožňuje postih řady zločinů podle mezinárodního práva. U některých je pak i takzvaná univerzální jurisdikce. Mezinárodní trestní soud je navíc postaven na principu komplementarity. To znamená, že stíhá až tehdy, když vlastní státy nechtějí nebo nemohou podezřelé či obviněné stíhat. Takže on je takovým doplňkovým, nadstavbovým soudem. Stejně tak může stíhat i v případech, kdy státy sice stíhaly, ale výsledek neodpovídá spravedlnosti. Ať už kvůli způsobu, jakým proběhl proces, nebo že stíhání bylo ve skutečnosti jen záminkou pro ochranu obviněného.

Slyšeli jsme mnohokrát, že v průběhu útoku došlo k porušení Ženevských konvencí. Jaké to má pro stát důsledky, pokud k takovému porušení dojde?

Vzniká mu za to mezinárodní odpovědnost. Může být odsouzen na úrovni mezistátní, případně mohou proti němu být aplikována některá opatření, například ekonomická, jak se to nyní děje proti Rusku. Ale aby to mohlo být souzeno v mezistátní rovině před soudem, je potřeba, aby oba státy sporu daly souhlas s jurisdikcí takového soudního judiciálního mechanismu, což Ruská federace například ve vztahu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru neudělala. Alespoň tedy ne obecně. Ty cesty souhlasu s jurisdikcí Mezinárodního soudního dvora jsou ale i jiné. Smlouvy mohou například obsahovat kompromisní doložku. Ta obvykle říká, že v případě sporů o interpretaci a aplikaci takové úmluvy bude spor řešit například Mezinárodní soudní dvůr. Právě to obsahuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy, na jejímž základě Ukrajina podala stížnost k tomuto soudu. Docela zajímavou konstrukcí přišla s tím, že to, že je zakázaná genocida, implicitně znamená, že tvrzení o páchání genocidy nemůže být důvodem pro použití síly. Jinak řečeno že Rusko nemůže odůvodnit svůj útok tvrzením, že Ukrajina páchá genocidu. Mezinárodní soudní dvůr vydal zatímní opatření, v němž nařídil mimo jiné zastavení operací.

Nicméně ta druhá strana ho nerespektuje. Lze to vůbec vymáhat?

Může to vynucovat Rada bezpečnosti.

V ní ale má Rusko právo veta…

Přesně tak.

Jaké má situace, kdy o použití síly rozhoduje Rada bezpečnosti a v ní má Rusko právo veta, řešení? Lze Ruska zbavit práva veta v otázkách, kdy je rozhodováno o něm samém?

Takové návrhy, že by se měla Charta OSN upravit, se objevují opakovaně, nejen v poslední době. Ve vztahu k právu veta v Radě bezpečnosti se to však nepodařilo prosadit. Důvodem je, že aby Charta OSN mohla být změněna, je potřeba, aby se změnou souhlasili všichni stálí členové. Čili co se týče situací, kdy někdo ze stálých členů Rady bezpečnosti si postaví hlavu a začne porušovat mezinárodní právo a odmítá se jakkoliv podvolovat, má‑li dostatek síly, což všech těch pět má, protože mají jaderné zbraně, staví to mezinárodní společenství do slepé uličky. V roce 1945 se naivně myslelo, že vzájemnost vyvažování sil bude fungovat. V Radě bezpečnosti to ale má své zásadní limity. A bohužel už to tehdy bylo napsané tak, že to změnit bez souhlasu všech stálých členů nejde.

Není to jen Rusko s právem veta, jde i o další státy, třeba Čína bude mít hospodářský zájem na tom si dobré vztahy s Ruskem udržet. Je pak vůbec tento model fungování Rady bezpečnosti udržitelný do budoucna?

To je jeden z nejsilnějších argumentů proti OSN, že opravdu v tomhle nemá smysl. Ale zaprvé OSN není jen Rada bezpečnosti. A pokud jde o mír a bezpečnost, spousta případů byla skutečně zablokovaná vetem někoho ze stálých členů. Ale zase jiné případy se Radě bezpečnosti podařilo prosadit. Namátkou jurisdikce Mezinárodního trestního soudu nad situací v Súdánu, operace – kterou většina Čechů zná díky seriálu M.A.S.H. – v Koreji v 50. letech nebo zásah v první válce v Perském zálivu. A mnohé další.

Navíc jaká by byla alternativa? Že by tu opravdu nebyla žádná Rada bezpečnosti? Nebo že by existovala, ale rotovali by v ní kompletně všichni? To druhé zní dobře, ale tváří v tvář některým geopolitickým reáliím se obávám, že by některé velmoci její rozhodnutí stejně nerespektovaly. Nyní je to špatně fungující, ale nikdo zatím nepřišel s kompromisním návrhem, který by byl schopen všechny přesvědčit, že to bude fungovat lépe. Bohužel. Nicméně je možné, že jsme v době, kdy pod tlakem okolností ke změně nakonec dojde, protože si i stálí členové uvědomují tuto nutnost.

Související