Vydávání korporátních dluhopisů bylo po dlouhou dobu poměrně rigidně upravená oblast práva. Zkušenost z řady finančních podvodů devadesátých let vedla k tomu, že financování prostřednictvím emise dluhopisů přicházelo v potaz pouze u důvěryhodných emitentů a velkých emisí, jejichž celkový přínos převážil náklady na splnění celé řady administrativních a kvalitativních požadavků pro emitenty.

Tato oblast byla nicméně postupně rozvolňována. Tím, jak mělo stále více společností možnost získat kapitál skrze relativně jednoduchý proces emise dluhopisů, bylo možné se na trhu setkávat s případy, kdy se postupovalo bez jakéhokoliv racionálního ekonomického odůvodnění či se přímo jednalo o podvody. Pro takto vydané korporátní dluhopisy se následně vžilo označení junk bondy. Tyto dluhopisy vlastníkovi slibovaly úhradu úroků v čase a navrácení jistiny v rozmezí tří až pěti let. Průběžné placení kuponů přitom emitent hravě zvládl, když získané prostředky z bondů použil i na tyto účely. Problém tak zpravidla nastal až v okamžiku splacení vydaného bondu.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 90 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.