Když v roce 2014 informovala česká média poprvé o boji Evy Michalákové za navrácení synů do péče, nikdo pravděpodobně netušil, do jakých rozměrů případ naroste. Tato kauza téměř osm let rezonuje českou společností a patří mezi nejvíce medializovaný rodinný soudní spor svého druhu. Později se stal i kauzou politickou, protože ve snaze pomoci Michalákové se ženy zastali také čeští ústavní činitelé v čele s vládou a prezidentem Milošem Zemanem. Případ však zároveň otevřel cestu dalším rodičům, kteří se dostali do sporu s Barnevernetem, norským orgánem sociálněprávní ochrany dětí, kdy během posledních deseti let nebývale vzrostl počet stížností podaných v tomto směru k Evropskému soudu pro lidská práva. K němu nakonec dospěla i Eva Michaláková, její spor se však u ESLP nedočkal úspěšného rozuzlení. Po lednovém verdiktu, kdy se soudci postavili na stranu Norska, se Michaláková sice odvolala, ale letos v květnu soudci zamítli projednání případu před velkým senátem a tím případ Michaláková vs. Norsko skončil. Alespoň prozatím.

Geneze

Celý příběh začal v březnu roku 2011, kdy mateřská škola, kterou synové Denis a David Michalákovi navštěvovali, pojala podezření, že oba chlapci jsou psychicky a fyzicky zneužíváni. Svá podezření nahlásila Barnevernetu, který zakročil, následně chlapce manželům Michalákovým odebral a umístil je do pěstounské rodiny. V květnu téhož roku byla na oba rodiče podána trestní oznámení, ta však byla v roce 2013 odložena, protože vyšetřování dřívější podezření mateřské školy nepotvrdilo.

Zpočátku se mohla matka s dětmi stýkat často, nicméně postupně byl kontakt omezován až na dvě hodiny dvakrát ročně pod dohledem pracovníků Barnevernetu a bratři byli umístěni do dvou pěstounských rodin. Okresní soud vynesl rozsudek o svěření dětí do péče pěstounů v červenci 2012, který byl následně odvolacím soudem potvrzen v březnu 2013. V roce 2014 podala Michaláková návrh na vrácení dětí do péče. Okresní soud rozsudkem z června 2016 děti ponechal v péči pěstounů, matku zbavil rodičovských práv a zakázal jí kontakt s dětmi. Oba dva své syny zároveň Michaláková v té době viděla naposledy podle svých slov v roce 2014. V rozsudku, který byl potvrzen odvolacím soudem v listopadu 2016, je uvedeno, že matka děti neochránila před nevhodným chováním otce, děti bila, bály se jí, a byla tudíž spoluzodpovědná za vzniklá utrpení a zanedbání péče.

Současně byla matka norskými orgány kritizována za medializaci citlivých informací o dětech v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Michaláková totiž zveřejňovala fotografie dětí, informace o zdravotním stavu staršího syna a pasáže ze znaleckého posudku ohledně sexuálního zneužívání dětí. Původní návrh orgánu sociálněprávní ochrany dětí na vydání souhlasu s osvojením mladšího syna pěstouny však soudy zamítly. Michaláková se posléze v roce 2017 obrátila na ESLP se svou první stížností – s ní neuspěla, protože dle soudu neměla právo ji jménem dětí podat. Soud projednal až další stížnost, kterou dal však na počátku tohoto roku za pravdu Norsku.

„Podáním poslední stížnosti paní Michaláková usilovala o vydání rozhodnutí o porušení práva na rodinný život, tak jak je definováno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to ve vztahu k ní a k jejím synům. Pokud by stížnost byla úspěšná, měla by větší naději, že v Norsku dosáhne vrácení svých rodičovských práv a případného obnovení kontaktu se syny. I pak by sice musela projít novým řízením, v něm by však norský soud byl vázán právním názorem štrasburského soudu. Zároveň by šlo po letech marného boje s norskými úřady o nepochybné zadostiučinění,“ vysvětluje právní zástupkyně Evy Michalákové Dora Boková.

Evropský soud pro lidská práva přezkoumával řízení o vrácení dětí do péče biologické matky, přitom však, jak to ostatně učinil i v dalších případech proti Norsku, přihlédl k okolnostem případu před zahájením uvedeného řízení a rodinnou situaci dětí umístěných do pěstounské péče v roce 2011 tak hodnotil v celkovém kontextu. V předchozím stadiu norské orgány přezkoumávaly závažné zanedbávání dětí v rodině, které prokázaly, a rovněž podezření na pohlavní zneužívání. „Soud vzal při vědomí nejlepšího zájmu dětí dále zejména v potaz rodičovské schopnosti matky, znalecké posudky, názory dětí, jejich pozitivní vývoj v pěstounských rodinách, přetrvávající trauma jednoho z dětí, reakce dětí na kontakt s matkou a fakt, že se děti pravidelně vídají,“ stojí v rozsudku.

Zbavení matky rodičovských práv mělo zabránit dalšímu nežádoucímu šíření citlivých informací o dětech ze strany matky. Soudci dále konstatovali, že rozhodnutí norských soudů nejsou trvalá a že nedošlo k osvojení mladšího syna, o které pěstouni usilovali. Z uvedených důvodů nakonec štrasburský soud neshledal porušení úmluvy a odmítl věc nadále projednat před velkým senátem.

Šance stále existuje

Tím však spor pro Michalákovou skončit nemusí. Michaláková se může obrátit na norské soudy a může žádat o vrácení rodičovských práv i přes neúspěch u ESLP, její šance jsou ovšem s ohledem na rozsudek ESLP podle Bokové velmi nízké.

Kromě této žádosti může požádat alespoň o vrácení dětí do péče. „Návrh na vrácení rodičovských práv by byl precedenční, protože nikdo před paní Michalákovou nebyl zbaven rodičovských práv proto, že se obrátil na tisk. Fakticky byla potrestána za svou veřejnou kritiku Barnevernetu, za to, že se snažila poukázat na systémové nedostatky norského systému a chtěla jej podrobit veřejné kontrole. Musela by si – lidově řečeno – hodně posypat hlavu popelem, popřít vše, co dosud udělala, aby byla se svou žádostí úspěšná. Musela by také odradit každého, kdo by ji chtěl následovat a otevřeně se tomuto systému postavit. V takovém případě by mohla doufat i v to, že by jí byl alespoň nějaký styk s dětmi umožněn,“ vysvětluje další právní zástupce Michalákové Pavel Hasenkopf.

Hasenkopf považuje nařízení ze strany norského orgánu umožňující matce vídat se s dětmi pouze dvakrát ročně na dvě hodiny za zásadní systémový nedostatek, který ve výsledku vede k oslabování vazeb mezi rodiči a dětmi. Michalákové byla navíc tato možnost povolena pouze formálně. „V minulosti vůči ní norské orgány nedodržovaly ani toto naprosté minimum, z plánovaných schůzek pod různými záminkami nakonec vždy sešlo i v době, kdy ještě rodičovských práv zbavena nebyla. Neumím si úspěch takové žaloby představit bez mimořádně silné diplomatické podpory České republiky,“ přemítá Hasenkopf.

Té se však Michaláková možná už nedočká. Zatímco v minulosti si Česká republika s Norskem vyměnila několik diplomatických nót, v níž upozornila, že chlapci stále zůstávají českými občany i přes to, že starší z nich získal i občanství norské, za Michalákovou se postavila senátorka Jitka Chalánková, bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek i tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka a necitlivé rozhodování odsoudili, Miloš Zeman si vyměnil dokonce i korespondenci s norským králem Haraldem V., zdá se, že po verdiktu Evropského soudu pro lidská práva už čeští ústavní činitelé nevidí v případu východisko. „Paní Eva Michaláková má možnost se znovu obrátit na norské soudy se žádostí o vrácení dětí do péče, respektive o stanovení styku,“ uzavřela Kancelář vládního zmocněnce, která se v případu taktéž angažovala.

Michaláková sice tuto žádost může podat, podle Hasenkopfa by však bylo naivní očekávat, že by jí bylo vyhověno. „Je nutné brát v potaz již poměrně vysoký věk chlapců, kterým je nyní 17 a 13 let, a skutečnost, že jsou v pěstounské péči již velmi dlouhou dobu,“ vysvětluje. Ačkoliv prý norský zákon umožňuje rodičům žádat o vrácení dětí vždy po 12 měsících s tím, že důvody odebrání pominuly, podle jeho zkušeností norské soudy také žádosti zamítají a jako důvod nevrácení dětí uvádějí právě opakované žádosti o vrácení dětí. „‚Logika‘ norských soudů je taková, že správný rodič by takovou žádost nepodal, protože ví, že tím svým dětem ubližuje,“ popisuje Hasenkopf. „Celkově vzato si je paní Michaláková vědoma toho, že děti dlouho vyrůstaly v cizím, jí samotné nikterak nakloněném prostředí, a bude jen ráda, když časem, až si v dospělosti sami začnou klást otázky, ji kluci sami možná vyhledají,“ dodává.

Týrání se nepotvrdilo

Trhlinou v případu však zůstává skutečnost, že ačkoliv norská policie před více než deseti lety aktivně vyšetřovala podezření, které pojala norská mateřská škola, musela případ odložit, protože týrání chlapců prokázáno nebylo. Otázkou tedy zůstává, proč po skončení vyšetřování nebyli synové hned navráceni do péče rodičů.

„Barnevernet tenkrát na přelomu jara a léta 2011 paní Michalákové dokonce slíbil, že jí děti vrátí a zajistí jí ubytování v domově pro matky s dětmi, když se rozvede s otcem dětí. Ona to splnila, ale z vrácení dětí sešlo, protože obec zjistila, že slíbené ubytování není schopna zajistit. A v létě se pak objevila další obvinění, tentokrát již zaměřená přímo na paní Michalákovou,“ vysvětluje Hasenkopf.

Zpočátku se totiž podezření obracelo vůči otci dětí a dle Hasenkopfa bylo matce vyčítáno jen to, že občas děti z výchovných důvodů symbolicky plácla „na zadek“. Po odložení vyšetřování se nicméně s odstupem několika měsíců objevilo další obvinění ze zneužívání, tentokrát vůči Michalákové, a to ze strany přechodné pěstounky. „Největším paradoxem je, že toto druhé obvinění nebylo nikdy sděleno norské policii, a tedy ani vyšetřováno. Posloužilo pouze jako argument pro nevrácení dětí matce, ale že údajně nebezpečnou osobu nechávají běhat na svobodě, to Nory nijak nevzrušovalo,“ podivuje se Hasenkopf.

Boková připomíná, že rozhodování o vrácení leželo zejména na bedrech soudu. Barnevernet děti totiž nejprve odebral, teprve poté se celá věc začala prošetřovat. „Soudy vycházely ve svých rozhodnutích ze znaleckých posudků, které nechal vypracovat Barnevernet a které z mého pohledu mají značné nedostatky, nicméně v těchto posudcích bylo konstatováno, že rodiče výchovně selhali a vrácení dětí do péče znalci nedoporučují, vyčítali jim zejména nedostatek emoční podpory,“ vysvětluje Boková.

Pro rodiny, které byly Barnevernetem rozděleny, se již nic nezmění. Systém chybu nepřizná, a pokud náhodou ano, tak po mnoha, mnoha letech.

Soudy tedy daly na doporučení těchto znalců, a to přesto, že znalci nikdy neviděli děti v původní rodině a sledovali pouze omezené, zprostředkované kontakty. Navíc dle Bokové nikde v posudcích nebylo zohledněno, jak výrazným zásahem do života si rodiče i děti prošli v okamžiku, kdy děti byly odebrány Barnevernetem.

„Mimochodem, dnes se řada lidí odvolává na štrasburský rozsudek a tvrdí, že týrání potvrdil. Soud však jen podrobně rekapituloval norská tvrzení a bez dalšího zkoumání je převzal, protože se necítil kompetentní je přezkoumávat,“ kritizuje postup soudu Hasenkopf.

Za velmi neobvyklé bylo považováno také rozhodnutí, že bratři budou rozděleni a každý z nich poputuje do jiné pěstounské rodiny. Česká vláda se odůvodnění opakovaně domáhala, ale Norsko jí ho neposkytlo. „Štrasburský soud se zase odůvodnění proti první stížnosti vyhnul tím, že řekl, že matka je ve střetu zájmů, a nemá proto právo si jménem dětí stěžovat. Kdo však má jménem chlapců podat stížnost, když biologičtí rodiče nesmějí a Norsko a pěstouni nemohou, protože by žalovali sami sebe?“ podivuje se Hasenkopf.

Čas ubíhá

Vzhledem k tomu, že se případ Michaláková vs. Norsko táhne již poměrně dlouhou dobu, z dětí se již mezitím stali teenageři. Starší z nich, Denis, dokonce příští rok dovrší plnoletosti, což znamená, že se může sám rozhodnout, jestli chce matku či otce kontaktovat. V takové chvíli paní Michalákové dle zástupců nebrání nic v tom, aby ho kontaktovala. „Je pouze na jejím rozhodnutí, zda první krok nechá na něm, nebo jej zkusí kontaktovat nejdříve ona, nepochybuji o tom, že bude jednat citlivě. Veškerá moc Barnevernetu nad ním skončí v den, kdy dosáhne dospělosti, a Barnevernet mu může zasáhnout znovu do života až tehdy, až on sám bude mít děti,“ vysvětluje Hasenkopf.

Podle Bokové bude zkrátka po dovršení plnoletosti synů záležet vše na domluvě. Podle ní se ale její klientka určitě vyvaruje všeho, čím by mohla své děti odradit, určitě je nebude například stalkovat. Odpovědnost za další vývoj vztahů mezi ní a jejími dětmi bude společně na všech zúčastněných.

Vzhledem k tomu, jak velkou mediální pozornost na sebe případ strhl, vnímání norského orgánu sociálněprávní ochrany dětí přimělo českou společnost zabývat se pravomocemi českého orgánu sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD). Nemůže se něco podobného stát u nás? ptali se mnozí. A jak moc se liší Barnevernet svými opatřeními oproti českému OSPOD?

Boková vysvětluje, že Barnevernet může samostatně rozhodnout o přijetí opatření, které musí následně schválit norská Krajská komise pro sociálněprávní ochranu dětí, jež není ani skutečným soudním orgánem, nýbrž kvazisoudním orgánem. V ČR je však v případě odebírání dětí z rodin zapotřebí minimálně předběžné opatření soudu. „U nás jsou zákonem dané kratší lhůty pro rozhodování, i když dle informací, které mám, se i Norsko v tomto směru zlepšilo. V době rozhodování kauzy Michalákových byla prodlení mezi jednotlivými rozhodnutími značná, o prvním návrhu se rozhodovalo až téměř po roce. S jejich přístupem k omezování kontaktu dětí s biologickými rodiči to nahrávalo dlouhodobému umístění dětí do pěstounské péče,“ konstatuje Boková.

Také kvituje, že v tuzemsku je naštěstí kladen i nadále dostatečný důraz na kontakt s biologickou rodinou a není tak omezený, jako je tomu v Norsku. Navíc je zde podporována přímá komunikace mezi pěstouny a biologickými rodiči. „V Norsku vše velmi striktně dozoruje Barnevernet. U nás rodiče dostávají druhou šanci, v případě, že se ocitnou v tíživé životní situaci, například v případě požívání drog a alkoholu, mají naději, že se o děti budou moct opět starat. V Norsku je tato šance – alespoň podle případů, které znám – mizivá,“ říká.

Rozdílů mezi českým OSPOD a norským Barnevernetem tedy existuje mnoho. „Ale i k nám postupně pronikají norské metody, které v letech 2009–2013 dovedla k dokonalosti norská socialistická levicová strana, která dala Barnevernetu i pěstounům poměrně velké pravomoce. Doufejme, že se tento trend nepromítne do naší sociálněprávní ochrany dětí,“ varuje Hasenkopf. Také v ČR jsou podle něj viditelné tendence pěstounů, kteří jsou toho názoru, že mají nárok, aby jim OSPOD přidělil dítě do péče, a že pěstouni někdy vnímají pěstounství jako náhražku osvojení. „Přitom pěstounství a osvojení jsou v příkrém rozporu, osvojitel má zájem zcela nahradit dítěti rodiče, chce, aby bylo jen jeho, zatímco pěstoun takovou motivaci mít nesmí, protože musí vždy počítat s tím, že se dítě bude moct vrátit ke svým skutečným rodičům,“ říká Hasenkopf.

Stížnosti u ESLP se množí

Michaláková však není jediným rodičem, který podal stížnost k ESLP v souvislosti s praktikami Barnevernetu. Ačkoliv jejím stížnostem soud nevyhověl, kladného rozhodnutí se nedávno dočkala paní Abdi Ibrahim, která nesouhlasila s katolickou výchovou svého syna neladící s její muslimskou vírou. Soud neshledal výjimečné okolnosti pro osvojení dítěte pěstouny bez možnosti kontaktu s matkou, čímž se přerušily vazby na jeho kulturní a náboženský původ. Dítě bylo matce odebráno a v prosinci 2010 umístěno k pěstounům křesťanského vyznání, zatímco stěžovatelka navrhovala, aby bylo svěřeno do péče jejích příbuzných žijících v Norsku nebo do muslimské pěstounské rodiny. V soudním řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti a svolení k osvojení dítěte pěstouny stěžovatelka sice nepožadovala vrácení dítěte do péče s ohledem na dobu strávenou u pěstounů, ke kterým přilnulo, avšak požadovala možnost styku za účelem zachování kulturních a náboženských kořenů dítěte. Soud judikoval, že „vnitrostátní orgány sice vyvinuly snahu nalézt vhodné pěstouny, nicméně při svolení k osvojení nevzaly dostatečně v potaz zájem stěžovatelky na zachování vazeb dítěte na jeho kulturní a náboženský původ. Neexistovaly přitom výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly úplné přerušení vazeb mezi matkou a dítětem.“

Přelomovým rozsudek pro Michalákovou měl být před několika lety případ Strand Lobben vs. Norsko. ESLP zde vynesl verdikt ve stěžejním případu týkajícím se ženy, které norské úřady odebraly syna a následně ji zbavily rodičovských práv a povolily jeho adopci. Norové podle soudu porušili právo na soukromý a rodinný život a rozhodli na základě „omezených důkazů“. Případ norské matky se totiž dostal až před velký senát, kde rozhoduje 17 soudců a dostane se k němu jen zlomek případů. Česká vláda přitom v daném sporu figurovala jako takzvaná třetí strana a dávala k němu právě kvůli případu Michalákové komentáře a vyjádření. V případě Michalákové se však ani po tomto rozhodnutí názor ESLP nezměnil.

ESLP v současné době řeší další podobné případy a tak je možné, že Barnevernet v budoucnu svoje praktiky zmírní. Avšak současným rodičům‑stěžovatelům podle Hasenkopfa nepomůže. „Můžeme doufat ve změny v budoucnu, ale pro rodiny, které již byly rozděleny, se nic nezmění. Systém zde chybu nepřizná, a když ano, tak až po mnoha, mnoha letech. Stačí se podívat, kolik dětí v kauzách, ve kterých štrasburský soud shledal porušení práva na rodinný život, se vrátilo k rodičům. Ani jedno, pokud vím, norské úřady obstruují, jak mohou. Sami jsme nejvíce zvědavi na přezkoumání případu norsko‑slovenské Maxine, odebrané neslyšící matce, která si sama prošla norskou pěstounskou péčí, ve věku 10 týdnů – v jejím případě štrasburský soud pochybení shledal, ale to ještě zdaleka neznamená, že se Maxine kdy vrátí k rodičům. Systém sám se nepolidštil ani trochu, stejně jako se nezměnili lidé na něm zainteresovaní. Ty změny jsou jen kosmetické,“ říká Hasenkopf.

Podle Bokové norská legislativa týkající se ochrany nezletilých mírně povoluje, ale zázraky očekávat nelze. „Já jsem v Norsku sledovala spíše ty starší případy, z doby ještě před rozhodnutím ve věci kauzy Strand Lobben, nevím tedy, jak postupují v aktuálních případech. Mám však informace, že reagovali na řadu rozhodnutí ESLP změnou zákona o ochraně dětí, a pokud jde o kritizované omezené styky, tak se momentálně snaží kontakty nastavovat rozsáhleji než dříve,“ říká Boková s tím, že dané kroky vnímá spíše jako snahu předejít dalším rozhodnutím ESLP než jako skutečnou změnu. „Pochybuji, že by vyvíjeli dostatečnou aktivitu směrem k návratu dětí do původní rodiny,“ uzavírá Boková.

Související