Investice do kryptoměn jsou rizikovější než například akciové trhy a nehodí se proto pro každého. „Své mamince nebo kadeřnici bych takovou investici rozmluvila,“ říká v rozhovoru Lucie Balýová, advokátka a insolvenční správkyně, která se kryptoměnám a právu v IT dlouhodobě věnuje.

Bitcoiny a další kryptoměny už nejsou záležitostí jen úzké skupiny skalních fanoušků. Jakou úlohu má v tomto ryze technologickém odvětví právo?

Bez přehánění se jen krčí v koutku a bojí se, co se stane, protože tuhle oblast úplně nestíhá. Objevují se už první záblesky regulace na evropské úrovni, ale trochu se obávám, že to legislativci berou za nesprávný konec. Snaží se je zregulovat jako obvyklý okruh finančních nebo fintechových služeb.

V čem právo pokulhává oproti technologickému vývoji?

Právo nemá šanci stihnout vývoj. Podle mého by právo mělo vždy ten vývoj následovat, ale tak dva kroky nazad, a co se týče tohoto segmentu, tak je tak pět kroků zpátky.

Co bude potřeba, aby tu ztrátu dohnalo?

Lidi, kteří tomu rozumí. Na úrovni legislativy je takových bohužel nedostatek.

Co s vámi klienti nejčastěji v souvislosti s kryptoměnami řeší?

Jeden velký okruh otázek jsou daně. S tím, jak se rozvinulo masivní investování do kryptoměn, i díky chytrým aplikacím, které lze univerzálně a jednoduše používat, lidé začínají řešit, jak danit. A jestli to vůbec danit mají. Druhá velká skupina klientů je překvapená, že to není zabezpečená investice. Tak, jak trhy padají, rázem zjišťují, že přicházejí o peníze, a jsou překvapeni, že tu není žádná ochrana.

Dá se to tou rizikovostí připodobnit k obchodování s akciemi?

Je to velmi podobné. Kdo se rozhodne investovat do kryptoměn, musí počítat s tím, že o každou korunu, kterou do toho dá, může přijít. A pokud s tím investor není takto srozuměn, ať od toho dá ruce pryč a peníze investuje jiným způsobem. Můžete velmi rychle skončit na nule. Myslím si, že už se nebude opakovat scénář toho, že někdo zázračným způsobem zbohatne, ale lidí, co zázračně zchudnou, bude hodně.

Jak tomu předejít?

Posílit v lidech finanční gramotnost. Vysvětlit jim, že kryptoměny rozhodně nejsou bezpečným přístavem pro jejich investice. Že to jsou v zásadě virtuální peníze, které za sebou nemají podstatný majetkový substrát, jenž by je chránil nebo udržoval jejich cenu. Vysvětlit jim, jak to funguje, že to není vhodný nástroj na ukládání větší části jejich úspor.

Vy sama máte kryptopeněženku?

Mám. A ano, přišla jsem také o dost peněz.

Dá se na kryptoměnách i vydělat?

Určitě. Stačí počkat, nebo mít štěstí.

A o jakých časových horizontech se bavíme?

V zásadě roky. Ten, kdo loni investoval s vidinou toho, že cena pořád poroste, momentálně tratí vyšší desítky procent. A kdo ví, co bude. Třeba to půjde zpátky, a třeba ne.

Se znalostí všech těchto rizik doporučila byste běžnému spotřebiteli, aby se o kryptoměny zajímal?

Ve chvíli, kdy se mě na krypto ptá moje kadeřnice nebo maminka, je jasné, že minimálně vědí o tom, že to existuje. Nemyslím si ale, že ony jsou vhodné osoby pro to, aby se o kryptoměnu blíže zajímaly jako o investici. Byť nemám nic ani proti klasickým penězům, kryptoměny jsou hlavně platebním nástrojem.

Pokud neutopím svůj čas v tom, že opíšu do rozsáhlých smluv polovinu občanského zákoníku, neznamená to, že jsem svoji práci odvedla hůř.

Může právo udělat něco pro to, aby tento platební nástroj byl bezpečnější?

To úplně zařídit nejde. Regulace by měla postoupit směrem k ochraně spotřebitelů, k jejich větší informovanosti. Nemyslím si však, že je zde prostor pro regulaci, která by ochránila drobné střadatele. Je třeba zdůrazňovat, že kryptoměny nejsou primárně investiční nástroj.

Čili opět paralela s obchodováním s akciemi? Měl by spotřebitel dostávat podobné penzum informací jako při investici od akcií?

Ano, z mého pohledu jsou kryptoměny dokonce rizikovější než investice do akciových trhů. Takže minimálně stejná nebo obdobná úroveň informovanosti by tam být měla.

Co vede některé podniky k tomu, že přijímají výlučně jen platby v kryptoměnách?

Snaha se zviditelnit. Napsat, že přijímáte bitcoiny jako platbu za běžné zboží nebo služby, je otázka reklamy. A mohou třeba i spekulovat na změnu hodnoty. Teď se jim to nevyplácí. Otázka je, co bude za půl roku.

Zmiňovali jsme otázku bezpečnosti. Jsou podvody v kyberprostoru hůře odhalitelné než v reálném světě?

Není náhodou, že u všech ransomwarových útoků, kdy se útočníkům podaří zašifrovat důležitá data a požadují výkupné za jejich dešifrování, je toto výkupné požadováno v zásadě jen v kryptoměnách. Tok peněz je hůře vysledovatelný. Nechci říct, že je to absolutně neodhalitelné, v IT je jen velmi málo možností za sebou nezanechat digitální stopu, ale ta obtížnost a míra mezinárodní spolupráce by byla tak mimořádná, že na to pachatelé spoléhají.

Když oběť zaplatí v bitcoinech, je nějaká šance, že peníze dostane zpátky?

Ze zahraničí jsou příklady, že se podařilo tu platbu vrátit. Ale budou to jen promile případů. A navíc se s tím spousta obětí nerada chlubí. Nechtějí riskovat reputační riziko, že přiznají slabinu ve svých systémech, které útočník využil. Že došlo k napadení jejich dat. Takže raději zaplatí, dostanou se k datům, pouštějí to z hlavy a snaží se tomu předejít do budoucna.

Ransomwarových útoků bylo poslední dobou poměrně dost i v tuzemsku, aktuálně se s následky jednoho takového vypořádává Ředitelství silnic a dálnic. Měla by státní organizace platit výkupné za ukradená data?

S teroristy se sice nevyjednává, ale je to spíše otázka manažerského rozhodnutí, jestli upřednostníte snahu udržet tvář za cenu toho, že všechno budujete znovu prakticky od nuly, pracně se dostáváte k datům a některá třeba i definitivně ztratíte, nebo si řeknete: nedá se nic dělat, zaplatíme, ať pokračujeme dál.

Na druhou stranu, pokud mají ransomwarové útoky takové následky, pak tyto podniky zřejmě hrubě podcenily otázku prevence a záloh…

Problém je, že nikdo vám neřekne dopodrobna, jak rozsáhlý ten útok byl, jestli třeba nedošlo i k napadení záloh. Nikdo se tím nepochlubí.

Čím vás právo informačních technologií okouzlilo natolik, že se mu v rámci advokátní činnosti věnujete se zvýšenou pozorností?

Myslím, že to přišlo samo s časem. Od školy jsem pracovala v telco společnosti, což částečně jde ruku v ruce s IT. A pak už mně to – nechci říct, že zůstalo, protože to zní tak, že to na mě zbylo, ale je to zajímavý a dynamický obor práva. Navíc reguluje něco, co každý zná a každý používá.

Je mnoho žen, které se věnují právu IT?

Čím dál tím víc. A díky bohu za to. V právu jako takovém je pořád ještě převaha mužů. Ale z toho, jak se dívám kolem sebe, ty nejlepší a nejdynamičtější z nás jsou kolegyně.

Z čeho tak usuzujete?

Přistupujeme k tomu jinak. Obecně k právu ženy přistupují s větší empatií a snaží se víc pochopit problém klienta. A ti klienti na to začínají slyšet. Nikdo už dnes není zvědavý na to, že mu napíšete krásnou osmdesátistránkovou smlouvu, pokud jí nerozumí. Klienti reagují na to, že se snažíte vyřešit jejich problém, a to rychle, efektivně a třeba i levněji.

To zní skoro jako vize pro advokacii 2.0.

To já doufám. Už nemáme tolik času na akademická řešení problémů, vyskytují se pořád nové a nové výzvy a my musíme být schopni na ně promptně zareagovat. Jako v šachové partii se dívat několik tahů dopředu, proaktivně předvídat, co bude dál, a vymýšlet, jak pomoci klientům. A pak už není čas ztrácet čas.

Lidé přežívající v rámci šedé zóny s větším počtem exekucí se do insolvence nehrnou. Nevidí v ní žádný přínos.

A není to pak na úkor kvality té právní pomoci? Taková instantní advokacie, kdy hledáme rychlé řešení, aniž bychom se zaobírali tím, zda je skutečně to nejlepší?

Pokud neutopím svůj čas v tom, že opisuju do těch rozsáhlých smluv polovinu občanského zákoníku, neznamená to, že jsem svoji práci odvedla hůř. Znamená to, že jsem se věnovala problému a řešila jeho podstatu bez toho, abych klientovi poskytla spoustu vaty, která pro něj může znít odborně, ale z našeho pohledu by to bylo jen opakování něčeho, co problém vůbec není.

Vedle advokacie se věnujete i řešení úpadků jako insolvenční správkyně. Co vás vedlo k tomu si okruh činností rozšířit?

V době, kdy jsem začala koncipovat, jsem uvažovala o tom, čemu se věnovat v budoucnu jako advokátka. A v tu dobu přišla kolegyně s tím, že se připravuje na zkoušky insolvenčního správce, a mně to přišlo jako dobrý nápad. Dělali jsme pro klienty vymáhání pohledávek, kde insolvencí bylo dost. Po půl roce intenzivní přípravy jsem zjistila, že to je komplexní obor, a už jsem u něj zůstala. Je to zajímavá symbióza, protože v insolvencích řešíme následky chybných rozhodnutí, co se děly při podnikání, a o to lepší služby jsme díky tomu schopni poskytovat v advokátní části. Víme, čemu se vyhnout a co nakonec způsobilo problémy.

Jak v právu IT, tak i v insolvencích je regulace stále častěji nastavována ze strany Evropské unie. Dá se stíhat to sledovat?

V oblasti insolvencí rozhodně ano, regulace mají stabilnější a klidnější legislativní proces. V IT mi přijde, že regulace přeskakuje a střečkuje. Snaží se reagovat na populární témata. Když to vztáhneme na kryptoměny, zákonodárci moc nevědí, jak virtuální peníze pořádně uchopit. Jestli se k tomu stavět jako k jinému druhu peněz nebo k nějaké komoditě. Kdežto u insolvencí je legislativní proces mnohem lépe předvídatelný. Známe vize a legislativa je postupně naplňuje.

V začátcích účinnosti insolvenčního zákona nebylo výjimkou, že správcovské zkoušky složily klidně učitelky na mateřské dovolené. Je něco takového myslitelné i dnes?

Insolvence jsou právní téma s vysokými nároky na odborné zázemí, částečně v oboru ekonomie, ale hlavně práva. Z pohledu procesů insolvence jsou tam otázky, které neprávník nevyřeší. Myslím, že je dobře, že je tato profese omezena jen pro lidi s právnickým a ekonomickým vzděláním. Zatímco svého advokáta si můžete vybrat, insolvenčního správce vám přidělí stát a vybírat si nemůžete. Vstupní bariéra, která teď existuje, jak z pohledu vzdělání, tak z pohledu praxe a odbornosti, je nastavena správně.

Zaznamenáváte, že by v souvislosti s ekonomickou krizí a válkou na Ukrajině stoupal počet insolvencí? Nebo v jakém časovém horizontu se takový vzestup dá čekat?

Zatím se nic neděje, je takový klid před bouří. Očekávali jsme, co udělá uvolnění covidových opatření. Subjektivní pocit je, že k velmi mírnému nárůstu problémů dochází. Ale spíš v oblasti řešení podnikových financí. Ještě se neřeší úpadek, ale řeší se, co bude dál, protože situace není dobrá. Počty osobních bankrotů jsou na víceméně stejné úrovni. Víc než válka na Ukrajině zatočí se situací třeba zdražování hypoték a inflace. Projeví se to se zpožděním několika měsíců. Lidé zpravidla vyčerpají své úspory, pak se to snaží řešit v rodině. Protože třeba půjčka na bydlení nebo náklady spojené s bydlením jsou něco, co se lidé snaží za každou cenu zaplatit. A když už na to nemají, tak ta situace je už opravdu tak špatná, že není kam sáhnout.

Co by se jim dalo poradit? Jak nepřepadnout přes okraj propasti?

Řešit to co nejdřív. Smířit se s tím, že situace třeba nebude mít řešení takové, že udrží všechna aktiva. Ale rozhodně kontaktovat banku, zkusit se s ní domluvit, jestli nepřistoupí například na rozložení splátek do delšího časového úseku. Refinancování teď rozhodně nemá cenu s ohledem na úroveň úrokových sazeb, ale doporučila bych zkusit dluhy konsolidovat, a pokud lidé dojdou k zjištění, že to nejde, tak to netlačit před sebou a neprohlubovat problém, ale začít ho řešit třeba insolvencí. Ona může lidem zásadně pomoci, byť si to v okamžiku krize neuvědomují.

Hypotéka ale bývá zajištěna zástavním právem a před jeho výkonem insolvenční řízení neochrání…

Pak je potřeba se smířit s tím, že něco nevyšlo. Že ta nemovitost bohužel udržet nepůjde. Ale v insolvenci půjde najít řešení třeba takové, že se podaří najít jiné bydlení, umoří se dluhy a máte časový horizont, kdy začínáte znovu s čistým štítem. Což je vždy lepší než před sebou tlačit exekuce jako balvan a dál ho nabalovat. Praxe ukazuje, že v těch posledních měsících před úpadkem dochází k nárůstu pohledávek rychlejším tempem. Lidé se snaží vytloukat klín klínem, což je cesta do pekel. A zároveň tam naskakují další pohledávky jako smluvní pokuty, příslušenství a dalších náklady, které stejně po vás na konci někdo bude chtít zaplatit.

Mgr. Lucie Balýová

Advokátka a insolvenční správkyně vystudovala práva na Univerzitě Karlově v Praze. Praxi zahájila v kanceláři Rowan Legal, kde se věnovala veřejným zakázkám z oblasti GDPR a IT. Nyní se věnuje insolvencím v advokátní kanceláři Žižlavský. Je autorkou monografií k veřejným zakázkám a komentáře k právnickým osobám v novém občanském zákoníku. Vyučuje insolvenční právo na Vysoké škole podnikání a práva.

Advokátka a insolvenční správkyně Lucie Balýová
Advokátka a insolvenční správkyně Lucie Balýová
Foto: Lukáš Bíba

Nenahrává současná doba růstu úrokových sazeb spíše dlužníkům, těm, co splácí závazky a s každým procentem zvýšeného úroku reálně platí míň?

Pro některé určitě je to výhodnější. Pokud si půjčili před rokem, dvěma, třemi peníze, reálně splácí méně. Ale pořád tady je otázka cash flow. A když peníze nejsou, tak prostě nejsou. Na druhou stranu nikdo nemá zájem na tom, aby se lidé dostali do finančních problémů. Banka chce každý měsíc svou pravidelnou splátku a mít pokoj místo toho, aby řešila nákladné zesplatňování úvěru. A to je třeba si uvědomit. Proto znovu říkám: řešte to s nimi včas, protože jejich zájem je, aby situace byla udržitelná, ne aby se potom řešil velký problém.

Co podnikové finance, jak to tam vypadá? Dá se odhadnout, jak na tom budou podniky?

Ty, na které dopadl covid, se finančně značně vyčerpaly. A už teď vidíme z praxe, že se to snaží řešit i cestou úpadku. Pak je tu spousta společností, kterým covid paradoxně pomohl. Ale lidé všeobecně začínají šetřit. Takže si myslím, že to na ně dopadne se zpožděním. Ve chvíli, kdy nevíte, jaká vám přijde faktura za plyn, nepořídíte si novou sedačku.

Série novel insolvenčního zákona postupně snížila hranici pro oddlužení, změkčila pravidla, nastavuje i pro podniky lepší možnosti dobrovolné reorganizace; ukazuje se, že je to dobrá cesta?

Měli jsme větší očekávání. Že to pomůže širšímu spektru lidí. Ale nápad v insolvencích se nijak zásadně nezměnil. Spíš máme pocit, že lidé, kteří měli zájem jít touto cestou, už této možnosti využili. A že to další změkčování pravidel nemá dopad, jaký se čekal. Byť ta pravidla jsou měkčí a je velká skupina lidí, kteří by mohli insolvencí úspěšně projít, ti lidé to řešit tímto způsobem nechtějí.

Co je to za typ lidí, o kterých mluvíme?

Lidé, co mají větší počet exekucí, přežívají i v rámci šedé zóny, netrápí je to v běžném životě. Oni si nechtějí vzít hypotéku nebo další půjčku. Mají nějakým způsobem zajištěno, kde bydlet, mají zajištěný příjem, třeba i načerno. A proč by pak do té insolvence šli? Je to v životě netrápí, nepředstavuje to pro ně žádnou překážku.

Nejsou ale právě vícečetné exekuce tím, na co zákonodárce při snižování bariéry pro vstup do oddlužení cílil?

Taková byla teorie a idealisticky jsme si to mysleli všichni. Ale nevidíme lidem do hlavy a teď se ukazuje, že je tu spousta lidí, kterým je to úplně jedno.

Je to proto, že nedokážou posoudit přínos z toho, že jednou budou bez dluhů?

Oni nevidí přínos v tom, že se budou pět let škrtit a dávat někomu svoje peníze. Protože třeba své dluhy primárně ani splácet nechtějí. A když na konci budou bez dluhů, co to pro ně bude znamenat? Že se budou moci nechat zaměstnat oficiálně? A budou muset začít platit třeba i odvody? To jsou lidé, kterým šedá ekonomika vyhovuje a které žádnou nabídkou nepřinutíme, aby z ní vystoupili. Vedle toho tu máme malou skupinu lidí, kterým snížení prahu pro vstup do insolvencí opravdu pomohlo. Třeba starobní důchodci. Teď je to jen o tom, jak řídká oka ta insolvenční síť bude mít. Kdo bude chtít propadnout, propadne nebo proleze.

Jak hodnotíte Milostivé léto?

Spousta kolegů by nesouhlasila, protože právníci obecně zastávají postoj, že dluhy se mají platit. Ale myslím si, že pokud tady byli lidé, kterým to pomohlo, tak proč ne. Jsou klienti, pro které to mohlo být řešení. Vrátit tyto lidi zpátky do ekonomického života je ve výsledku pro společnost přínosné.

Mělo by se toto odpuštění veřejnoprávních dluhů opakovat?

Ještě jedno kolo by prospělo. Ne každý se o této možnosti dozvěděl včas. Navíc ne všichni zvládli projít celým procesem sami. Někteří potřebovali externí pomoc. A pokud na to budeme všichni víc připraveni, i třeba ze strany neziskových organizací, bude to jen ku prospěchu.

Ovlivnilo vaši práci v advokacii nebo insolvencích mateřství?

Víc jsem se naučila spolupracovat s kolegy a delegovat práci. Musím se na ně víc spolehnout. A paradoxně mi to pomohlo se zaměřit na užší specializaci než se snažit pojmout větší porci práce. Práci si víc vybírám.

Podporuje dostatečně Česká advokátní komora své členky, které se věnují mateřským povinnostem?

Myslím si, že ne, ale doufám, že se to s novým vedením změní. Očekávala bych třeba podporu zkrácených úvazků pro advokátní koncipientky. Myslím si, že požadavek na hlavní pracovní poměr je s ohledem na běh času, vzdělávání v právu a v advokacii naprosto v rozporu s tím, co společnost chce. Odkládat mateřství kvůli tomu, že nám stavovská organizace nedovolí praxi prodloužit kvůli zkrácenému úvazku, je podle mě špatně. Zkušenosti tak zásadně nezastarávají, aby se nemohly rozložit do šesti let. Protože pokud by tomu tak bylo, tak by bylo namístě advokáty po čase přezkušovat, což se samozřejmě neděje.

Vedle všech vyjmenovaných aktivit se věnujete i výuce na vysoké škole. Jste přísnou přednášející?

Nejsem zastáncem toho, studenty drtit. Já je spíš chci zaujmout, a pokud se jim ten obor bude líbit, tak jim nabídnout nadstandardní možnost vhledu. A pokud je to nebaví, nevadí. Mě také spousta věcí ve škole nebavila a nebyla jsem nadšená z toho, že mě někdo drtil z práva sociálního zabezpečení. I když pokud bych se mu víc věnovala, třeba bych nebyla v souvislosti s mateřskou tak překvapená.

Související