Spor o odpovědnost za sesuv půdy na rozestavěnou dálnici D8 u Prackovic nad Labem na Litoměřicku se po pěti letech dostal do fáze nepravomocného mezitímního rozsudku. Stát podle něj z větší části neuspěl ve svém požadavku na zaplacení údajné miliardové škody. Nárok mu soudkyně Michala Dvořáková přiznala jen z jedné desetiny. Obě strany přitom avizovaly, že proti verdiktu podají odvolání.

Ředitelství silnic a dálnic se spolu se Správou železnic, jejíž trať sesuv také poškodil, domáhají náhrady škody 1,04 miliardy korun, které musely vynaložit na odstranění následků sesuvu v červnu 2013. Po vydatných deštích se tehdy uvolnil pás zeminy o délce asi 200 metrů na rozestavěnou dálnici. Stavbu spojnice mezi Prahou a Teplicemi to na další dva roky zastavilo. Sesunutá zemina se po dlouhých přípravách začala z místa odstraňovat až v listopadu 2014. V první etapě vyšlo odtěžení na 70 milionů korun, o rok později pokračovala sanace druhou etapou, na kterou ministerstvo dopravy vynaložilo 400 milionů korun. Poslední dostavěný úsek dálnice D8 (Lovosice–Řehlovice) stát zprovoznil až 17. prosince 2016. Kvůli nestabilnímu podloží a pokračujícím zajišťovacím pracím se ale v této části jezdilo jedním pruhem, kompletní provoz bez omezení začal 20. září 2017.

Obě státní příspěvkové organizace spadající pod ministerstvo dopravy začaly záhy po události hledat viníka. Nechaly si vypracovat posudek, k němuž ale nedodaly kompletní data, ačkoliv je měly k dispozici. Zejména šlo o záznam z měření inklinometru v patě zářezu horního pásu dálnice. Prvotní posudek tak ukazoval na firmu Kámen Zbraslav jako viníka sesuvu. Ta to ale odmítá.

Žaloba přišla k soudu v poslední den lhůty předtím, než by se věc promlčela. Miliardu požadují železničáři i silničáři z titulu objektivní odpovědnosti lomu Dobkovičky jako zvlášť nebezpečného provozu. Zdlouhavé projednávání případu by částku na úrocích už více než zdvojnásobilo. Zatím to ale vypadá na straně státu spíše na fiasko.

Nejednotní znalci

Hlavní slovo mají v celém sporu znalecké posudky. Dohromady si jich obě strany nechaly vypracovat na dvě desítky, firma osm, stát dalších třináct. Jejich závěry se rozcházejí podle toho, kdo byl jejich zadavatelem. „Klienta už posudky stály kolem 20 milionů korun,“ vypočítává vynaložené náklady advokát žalovaného kamenolomu Pavel Sedláček. Na druhé straně za znalce nešetřilo ani Ředitelství silnic a dálnic, které jim zaplatilo kolem 15 milionů.

„Znalci se nejsou schopni shodnout ani na tom, zda se to utrhlo zespoda, či shora,“ konstatovala už v únoru 2018 soudkyně Dvořáková a rozhodla, že si nechá zadat revizní posudek. Přiznala však, že bude obtížné najít znalce, který dané problematice rozumí a současně již pro některou ze stran posudek nesepsal.

Stát si nechal vypracovat posudek, ke kterému však nedodal kompletní data, ačkoliv je měl k dispozici. Zejména šlo o záznam z měření inklinometru v patě zářezu horního pásu dálnice.

To byl také důvod, proč žalovaný Kámen Zbraslav hledal pomoc v zahraničí. A předložil dobrozdání profesorů několika zahraničních univerzit. Na tom, že dálnice měla být postavena jinak nebo jinde, se shodly kapacity z Hornické univerzity v Loebenu, profesor Katzenbach z Technické univerzity v Darmstadtu, profesor Grabe z Technické univerzity v Hamburku a jeden z nejuznávanějších evropských znalců v tomto oboru profesor Peter‑Andreas von Wolffersdorff z Drážďan.

Advokáti silničářů upozorňovali na to, že tito experti na stavebnictví nemají od českého ministerstva spravedlnosti kulaté razítko, aby jejich posudky měly v tuzemsku patřičnou váhu. „Nesplňují podmínky dle zákona o znalcích. Jedná se tedy jen o listinné důkazy a znalci mohou být vyslechnutí jen jako svědci. Je ovšem otázkou, k čemu by vypovídali, když nebyli přímými svědky událostí spojených se sesuvem,“ pustila se do znalců advokátka žalobce Andrea Vejběrová. Protistrana ale takovou argumentaci odmítá s odkazem na evropskou směrnici o volném pohybu služeb. „Pokud znalecký posudek zpracoval zahraniční znalec usazený v jiném členském státě Evropské unie, který splnil tamní podmínky pro zapsání do seznamu znalce a tyto podmínky jsou srovnatelné s podmínkami, které jsou vyžadovány u nás, nelze odmítnout znalecký posudek takového znalce s odkazem, že není znalcem v České republice,“ dodává advokát Sedláček.

Soudkyně nakonec oslovila Ústav struktury a mechaniky hornin Akademie věd, který se úkolu ujal a k žádosti soudu svůj posudek dvakrát doplnil. Stejná instituce přitom v minulosti sepsala posudek i pro silničáře se závěrem, že vyvážený štěrk na sesuv vliv měl. Díl viny ale má i Ředitelství silnic a dálnic, neboť svah při stavbě nedostatečně zajistilo. Kdyby stát postupoval správně, svah by se zřejmě utrhl i tak, škoda by ale nebyla tak vysoká. Revizní znalecký posudek potom vyzněl podobně: chyby udělaly obě strany.

Prudké deště a špatný projekt

Znalecký ústav Akademie věd vymezil tři základní příčiny sesuvu: nadměrné srážky a nevhodně zvolený zářez dálnice byly tím hlavním, proč k pádu zeminy došlo. A podle znalců by se kopec s největší pravděpodobností utrhl i bez toho, že na jeho hranu kamenolom navážel vytěženou hlušinu. Soud tento závěr do rozsudku převzal. „Provoz kamenolomu sám o sobě nebyl příčinou sesuvu, přispěl ale ke škodlivému následku,“ konstatovala v odůvodnění soudkyně Michala Dvořáková. Vzhledem k tomu, že šlo o událost z roku 2013, posuzovala nárok podle starého občanského zákoníku. Odmítla přitom, že by se jednalo o obecnou odpovědnost za škodu ani o odpovědnost způsobenou zvlášť nebezpečným provozem. Podmínkou pro to totiž je, že škoda má původ v nebezpečnosti provozu.

Soud dospěl k závěru, že jde o odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností. Následky sesuvu pak podle něho nejsou důlní škodou. Část svahu se totiž utrhla kvůli neobvyklému množství srážek, což je přírodní jev, na který nemá kamenolom a jeho provoz vliv. Sledování hladiny spodní vody, které by mohlo před hrozící nehodou varovat, pak bylo úkolem stavitelů. Ti ale tuto povinnost hrubě podcenili, vycházeli pouze z předpokladů o úrovni podzemní vody a skutečný stav nikdy nezjišťovali.

Kritice soud podrobil i přípravnou fázi stavby dálnice. Ačkoliv kamenolom na daném místě existuje sto let, v podkladech k autostrádě o něm není ani zmínka. Otázka zvýšení hladiny spodní vody přitom podle soudu měla být řešena už na začátku ve stadiu inženýrského průzkumu. A tento průzkum měl posoudit i vliv činnosti lomu na zamýšlenou stavbu. Investor také měl majitele lomu informovat o zahájení stavebních prací pod lomem. Nic z toho se nestalo. Posudek EIA pouze uvádí, že se voda dobře vsakuje do podloží.

Dálnice veďte jinudy, radili experti

První známky naznačující pohyb svahu, který byl nestabilní a docházelo na něm k dílčím sesuvům, se začaly projevovat už tři roky před zavalením dálnice D8. „To, že dané území je porušeno různými typy svahových deformací, bylo dobře známo, přesto začali práci v neošetřeném svahu,“ upozornila soudkyně. Ředitelství silnic a dálnic pak na kopec instalovalo inklinometry, měřící vrty, které prokázaly, že svah není stabilní. Zářez dálnice tak podle soudu neměl být proveden tak, jak proveden byl.

Kvůli jílovému podkladu odborníci zásadně nedoporučovali dálnici vést tímto územím. Už v 90. letech geologové upozorňovali na to, že České středohoří je k sesuvům velmi náchylné. Na podložní křídové usazeniny se historicky usazovaly sopečné horniny. A Labe je obnažilo. Existovalo sedm jiných a podle expertů výhodnějších variant, kudy hlavní tah z Prahy na sever vést. Nejméně riziková alternativa počítala s vybudováním dlouhého tunelu v jiném koridoru. Nedostala se ani do fáze zpracování ekologického certifikátu EIA.

Vybrána byla naopak z pohledu ekologů druhá nejrizikovější trasa. Podle tehdejšího předsedy sdružení Děti Země Miroslava Patrika v tom roli sehrál posudek autorizovaného znalce a profesora pražské přírodovědecké fakulty Jaroslava Paška. „V roce 1996 a ještě i v roce 2004 jako znalec tvrdil, že k sesuvům nemůže nikdy dojít,“ řekl Patrik. Do posudku při srovnání schválené povrchové varianty a varianty s dlouhým tunelem Kubačka napsal, že trasa je projektována tak, že se výstavbou dálnice stabilita svahu neporuší. „Území je postiženo fosilními jevy, které jsou dnes stabilní, a trasa dálnice je důsledně vedena tak, aby stabilitu nejen neporušila, ale naopak zajistila,“ stál si za svým v roce 2004 Jaroslav Pašek. Tato ujištění byla již tehdy v rozporu se stanoviskem České geologické služby z téhož roku. V něm se mimo jiné uvádí, že „lehká pata svahu nutně nemůže udržet stabilitu svahu a dochází ke vzniku sesuvů. K jejich aktivaci většinou dochází po delším období srážkové činnosti.“

Rozpočítávání míry odpovědnosti

Přestože deponie hlušiny na koruně svahu měla na sesutí svahu zanedbatelný vliv, rozsudek provozovateli kamenolomu uložil, aby se na náhradě škody zčásti podílel. A to přesto, že zpětně nelze určit míru, který z faktorů měl na škodní události jaký podíl. Ani autoři revizního posudku se na takovém vyčíslení neshodli. Nakonec na naléhání soudkyně odhadli míru vlivu provozem kamenolomu na necelých 10 procent. Přitom ale soud přiznal, že mnohem významnější než halda kamení na vrcholu kopce byla suť pod svahem. A u ní už nelze rozlišit, jaká část z ní pochází z činnosti lomu a jaká vznikla přirozenými procesy na povrchu v průběhu milionů let.

Soud se tohoto odhadu znalců v rozsudku přidržel. Ředitelství silnic a dálnic přiznal 797 tisíc a a Správě železnic 240 tisíc korun a ve zbytku žalobu zamítl. Jde však o mezitímní rozsudek. Teprve pokud by odvolací soud spoluvinu kamenolomu potvrdil, budou soudy moci řešit případnou výši skutečné škody.

Advokát kamenolomu Pavel Sedláček bezprostředně po vynesení rozsudku potvrdil, že opravného prostředku využije. „Závěry soudu jsou rozporuplné, co se týče hodnocení příčin sesuvu. Skutečná příčina je jinde, a to je podcenění okolností, které na svahu vládly,“ řekl Sedláček. Zároveň označil revizní znalce za podjaté. Znalci totiž vzápětí po svém znaleckém výslechu dostali od státu zakázku na to, aby jako členové takzvané rady monitoringu dohlíželi na pohyby hornin v okolí dálnice D8, a to v rizikovém úseku, kvůli kterému se spor vede. „Neumím si představit, že by můj klient podobně obchodoval s revizními znalci,“ konstatoval Sedláček. Ředitelství silnic a dálnic argumentuje, že znalci z Akademie věd přišli do monitorovací rady právě pro svou odbornost a nezávislost.

V odvolání se Sedláček chce ohradit i proti odhadnuté výši škody. Tvrdí, že stanovení desetiprocentní odpovědnosti neodpovídá tomu, jak míru zavinění kamenolomu odhadli znalci, a navíc tento odhad není ničím zdůvodněn či opřen o výpočty. Rozporuplnost závěrů nalézacího soudu vidí Sedláček v tom, že soud shledává objektivní odpovědnost provozovatele lomu za výsypky nebo deponie, které zadržovaly určitou část srážek. Přitom se ale prý jednalo o skutečnost, kterou zhotovitel stavby musel dobře znát mnoho let předtím, než o umístění dálnice pod prackovický kopec rozhodl. „Koneckonců ta dálnice vede chráněným ložiskovým územím, kde se projevy důlní činnosti vyskytují,“ vysvětlil Sedláček. Podle něj tak bude hledání spravedlnosti v této kauze ještě dlouhé. „Jsme přibližně v pětině celého řízení,“ připojil svůj odhad, jak dlouho případ ještě potrvá.

Spokojeno s verdiktem není ani Ředitelství silnic a dálnic. Jeho mluvčí Jan Rýdl potvrdil, že státu desetinový úspěch nestačí a podá odvolání. Silničáři totiž dál trvají na tom, že sesuv zavinila přítomnost spodní vody. „A podle důlního zákona srážková voda, která projde důlním dílem, je voda důlní. Prošla kamenolomem, který ji koncentroval do malého území, kde se projevil sesuv,“ naznačil Rýdl, kterým směrem se bude argumentace státu v odvolání ubírat.

Obecné ohrožení?

Neúspěch žalujícího státu u soudu současně otevírá otázku možné trestní odpovědnosti za obecné ohrožení. Trestní oznámení v roce 2016 podala organizace Děti Země. Předložili v něm seznam třiceti osob, které by bylo vhodné vyslechnout. Ekologičtí aktivisté považují za viníky vedle bývalého vedení Ředitelství silnic a dálnic a projektantů také tehdejší pracovníky ministerstva životního prostředí, kteří v procesu hodnocení vlivů dálnice na životní prostředí podle nich rozhodovali nezákonně, což prokázaly dvojice rozsudků správních soudů.

Policie však rozsáhlé podání odložila s tím, že nešlo o trestný čin, ale o náhodnou souhru nepředvídatelných událostí. Jestliže se ale nyní soud pustil do rozplétání míry podílu jednotlivých faktorů na škodní události, argument policie tím padá. Vzhledem k době od sesuvu svahu stále není případná trestněprávní odpovědnost za obecné ohrožení promlčena a stíhání viníků se tím může znovu vrátit do hry.

Související