Představte si strohý nemocniční pokoj s bílými zdmi a v každém jeho rohu postel. Pacienti, kteří v něm stůňou, mají různé návyky, a tak se vlastně ve dne v noci navzájem ruší. Nemohou se shodnout ani na tom, co si pustí v televizi. Nadto se musí podřizovat přísnému nemocničnímu režimu s jeho specifickým fungováním přizpůsobeným desítky let neměnnému rytmu střídání směn a přetíženým sestrám a lékařům. To je stále nejčastější obrázek tuzemského zdravotnictví. Ke změně však stačí málo. V Česku už máme několik stovek pacientů, kteří mohou stonat doma, zatímco lékaři monitorují jejich základní životní funkce, na dálku sledují například EKG či hladinu cukru v krvi.

Ačkoliv takové služby vítají jak pacienti, tak zdravotnická zařízení, stále je masové rozšíření tohoto moderního způsobu léčení spíše hudbou daleké budoucnosti. Brání mu legislativní vakuum. Na ministerstvu zdravotnictví už údajně vzniká novela, která to má změnit. Jenže její konkrétní parametry zatím resort úzkostlivě tají. Mnoho se v ní prý ještě může změnit.

Z telemedicíny se tak stává „paní Columbová“ – mnozí o ní mluví, ale jen málokdo s ní má vlastí zkušenost nebo alespoň jasnou vizi, co by měla obnášet a zahrnovat. Ta se přitom ve světě dávno vytvořila. Telemedicína má umožňovat permanentní, a nikoliv nárazovou péči, vyžaduje aktivní zapojení pacientů. Stojí na předvídání jejich zdravotního stavu, tedy předcházení obtížím. K tomu může být využita i umělá inteligence.

Jako to bývá v českých podmínkách obvyklé, roli klíčového hybatele tak přebírá byznys. Navzdory chybějícím zákonným mantinelům začíná v Česku „rašit“ celá řada zajímavých telemedicínských projektů. A právě na jejich fungování jsme se v říjnovém vydání Právního rádce podívali podrobněji.

Přeji vám příjemné čtení.

Související