Jak zmírnit rizika spojená s řízením firmy

Současná právní úprava odpovědnosti v zákoně o obchodních korporacích může být pro člena statutárního orgánu velmi riziková. Při porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře po něm může být zejména požadována náhrada způsobené škody, ručení za dluhy vůči vě­řitelům, dorovnání rozdílu mezi dluhy a majetkem společnosti v případě jejího úpadku či vydání prospěchu, který obdržel za poslední dva roky.

Povinnost nahradit společnosti způsobenou škodu je specifická tím, že výše náhrady není omezena. To je zásadní rozdíl například oproti zaměstnanci, který obecně za škodu odpovídá jen do výše 4,5násobku svého průměrného výdělku. Navíc platí, že smluvně omezit nebo zcela vyloučit odpovědnost člena orgánu nelze. Specifickým případem odpovědnosti člena orgánu je pak situace pozdního podání insolvenčního návrhu.

Navíc platí, že pokud člen orgánu nenahradí společnosti způsobenou škodu, ručí jejím věřitelům za dluhy v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitelé svého plnění nedomohou na společnosti.

Přispěl‑li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku společnosti a bylo‑li v insolvenčním řízení rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, insolvenční správce může podat návrh na:

• vydání do majetkové podstaty prospěchu získaného statutárem ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který člen orgánu od společnosti obdržel, a to zpětně až za období dvou let, jedná‑li se o insolvenční řízení zahájené na návrh jiné osoby než dlužníka; a
• poskytnutí plnění do majetkové podstaty, tedy aby insolvenční soud rozhodl o povinnosti člena poskytnout do majetkové podstaty společnosti plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku společnosti, pokud byl na majetek společnosti prohlášen konkurz.

Výše již bylo uvedeno, že odpovědnost statutárního orgánu za škodu v pravém slova smyslu omezit nelze. Nabízí se však možnosti, jak takovou limitaci odpovědnosti „outsourcovat“. V praxi se objevují zejména dva způsoby a neobvyklá není ani jejich kombinace. Jde o D&O pojištění (z anglického directors & officers) a takzvanou indemnifikaci (viz dále). V praxi se objevují i dohody o vypořádání újmy. Jak však uvádíme níže, toto řešení s sebou nese určitá specifická rizika.

D&O pojištění

Pojištění D&O již na českém pojistném trhu nepředstavuje žádnou novinku a s jeho různými variantami se lze setkat v nabídkách významné části zde působících pojišťoven. V rámci nejběžnějšího aranžmá je pojistníkem přímo společnost, která rovněž hradí pojistné. V případě pojistné události je následně plněno přímo samotné společnosti nebo poškozené třetí osobě.

Výše pojistného je u D&O vždy individuální. Zohledňovány jsou zejména předmět podnikání společnosti, finanční ukazatele a samozřejmě taky výše požadovaného pojistného krytí. U sjednávání konkrétního produktu je potřeba věnovat zvýšenou pozornost zejména rozsahu pojistného krytí. Jsou kryty dceřiné společnosti? Jak vysoká je spoluúčast? Kryje pojištění činnost společnosti po celém světě? Jsou kryty související s náklady, jako např. náklady soudního řízení? Dále je potřeba se zaměřit na výluky z pojištění. Standardem bývá například výluka na škodu způsobenou úmyslně či z hrubé nedbalosti. U některých pojišťoven se však uplatní i územní výluky.

V případech, kdy je pojištěná společnost předmětem akvizice či fúze, je vždy potřeba ověřit, jaký vliv má příslušná transakce na trvání pojištění. Nebývá totiž výjimkou, že pojistná smlouva obsahuje ujednání o takzvané change of control (změně ovládání) a jednání člena statutárního orgánu provedená po účinnosti transakce nebudou pojištěním kryta.

Indemnifikace

U indemnifikace dochází k přenesení příslušných rizik spojených s jednáním člena statutárního orgánu na jinou osobu, která je standardně členem skupiny. Například může jít o jediného společníka nebo ultimátní mateřskou společnost. Jelikož se v případě indemnifikace jedná o vnitroskupinové ujednání, zúčastněným osobám nevznikají ve srovnání s D&O pojištěním okamžité náklady v podobě pojistného. Očividnou nevýhodou naopak je, že v případě vzniku škody nedochází k jejímu skutečnému outsourcování, tedy přenesení mimo skupinu, ale naopak musí být v rámci skupiny „odepsána“. Právě z toho důvodu bývá indemnifikace využívána jako doplněk k pojištění, který kryje případnou škodu, jež je z D&O pojištění vyloučena.

V případě, že by se indemnifikace měla řídit českým právem, je potřeba brát ohled na občanský zákoník, který upravuje jednostranný slib ­odškodnění poměrně restriktivně. Doporučujeme tedy zvolit cestu dvoustranné nepojmenované smlouvy, která má však rovněž své limity.

Smlouva o vypořádání újmy

Posledním řešením, se kterým se při outsourcování odpovědnosti členů statutárních orgánů setkáváme, je smlouva o vypořádání újmy. Z obsahového hlediska se jedná o dokument, který společnost a členové jejího statutárního orgánu uzavírají na pravidelné bázi (nejčastěji ročně) a ve kterém společnost prohlásí, že vůči členům statutárního orgánu jednak nemá žádné nároky a jednak pro případ, že by je měla, se jich vzdává.

Názory na tento způsob řešení vzniku škody, zda a v jakém rozsahu se může obchodní korporace takto nároků vzdát, se však liší. Vzhledem k hrozícímu riziku neplatnosti je vždy potřeba znění příslušné smlouvy věnovat patřičnou pozornost.