Právo, nebo cenzura? Evropská unie nastavuje pravidla pro digitální média

Kolem mediálního práva je v poslední době hodně živo. Na evropské i české úrovni vzniká celá řada předpisů týkajících se obsahu a jeho sdílení na internetu. Podle advokáta GHS Legal Michala Nohela se legislativa vydala cestou zrovnoprávňování starých médií, jako je tisk nebo rozhlas, a světa internetových platforem. Na digitální sítě a média v důsledku toho nyní míří obrovský balík regulace. Není se ale čemu divit, míní advokát: „Třeba šířit dezinformace jde v elektronických médiích mnohem efektivněji a má to vlastně stejné účinky, jako kdybyste to dělali klasickým vysíláním.“ Evropa tak hledá balanc mezi potřebnou ochranou a nebezpečím nepřiměřené cenzury.

Která z připravovaných novel a směrnic je podle vás pro český mediální trh nejdůležitější?

Děje se toho teď opravdu hodně. Od 15. září je účinný zcela nový zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek. Reaguje na evropskou směrnici z roku 2018. Česko bylo mimochodem poměrně dlouho v prodlení s její implementací a hrozí mu za to pokuta. Tento zákon pokračuje v procesu zrovnoprávňování tradičních a nových médií. Dále je v Poslanecké sněmovně novela autorského zákona, která se zpožděním reaguje na směrnici o autorském právu na evropském digitálním trhu z roku 2019. Dva nejdůležitější body v ní jsou takzvaná daň z odkazu, tedy platby vyhledávačů a sociálních sítí za užívání cizích zpravodajských článků, a přísnější pravidla pro nezákonný obsah na službách pro sdílení obsahu online. Na úrovni Evropské unie máme de facto hotový akt o digitálních službách a akt o digitálních trzích, tedy předpisy, které budou regulovat digitální služby včetně sociálních sítí. Máme nový posílený kodex zásad boje proti dezinformacím. Projednávaná novela o veřejnoprávních médiích je pak spíš politická věc spojená s fungováním malých mediálních rad.

Když mluvíte o zrovnoprávnění médií. Co konkrétně tedy v tomto směru platí?

Máme regulováno standardní rozhlasové a televizní vysílání, audiovizuální mediální služby na vyžádání a nově i platformy pro sdílení videonahrávek, tedy uživatelský obsah. I u videoplatforem typu YouTube tak chráníme například děti před určitými typy nevhodného obsahu, povinně označujeme obchodní spolupráce nebo se respektují pravidla pro umísťování reklamy.

Potřebovala podle vás internetová média nějakou zásadní regulaci? Cítil jste tu potřebu?

Pro tradiční média, vydavatele a novináře, ať už píšou na papír nebo pro monitory, jsou stávající pravidla přirozená a dostačující. Pro ně je odpovědnost za obsah základním principem. Šířením nesmyslů navíc riskují svou značku a své čtenáře. Problém nastal, když se před slovo média dostalo slovo sociální. Sociální média jako prostředky masové komunikace sice tradičním médiím konkurují, za obsah ale odpovídají pouze omezeně, jelikož ho primárně vytváří sami uživatelé. Sociální média se tváří jako neutrální technologické platformy, protože je to pro ně výhodnější. A tak zatímco tradiční média procházejí lehkou evolucí, digitální služby včetně sociálních sítí čeká evropské překvapení. Bylo jen otázkou času, kdy se světy tradičních a nových médií budou muset přiblížit. Ke sjednocení dochází zejména na úrovni nevhodného či zakázaného obsahu, ochrany dětí a reklamy.

Jsou popisované věci opravdu jádrem toho, jak by měly internetové platformy fungovat? Přece to nejsou média, alespoň ne v pravém slova smyslu.

Máte pravdu, že většina platforem médiím nekonkuruje. Digitální služby jsou široká oblast. Patří sem poskytovatelé internetu, online tržiště, e‑shopy, služby sdílené ekonomiky, obchody s aplikacemi, cloudové služby. A sociální sítě, tedy Facebook, Instagram, Twitter. Média obecně jsou nástrojem pro přenos informací směrem k publiku. No a Facebook, Twitter nebo Instagram už mají větší zásah než klasická televize. A třeba o šíření dezinformací, což je teď v Evropě i v souvislosti s válkou na Ukrajině velké téma, je na těchto elektronických médiích mnohem efektivnější a má vlastně stejné účinky, jako kdybyste dezinformace šířila klasickým vysíláním. V tomto ohledu je tedy regulace zapotřebí.

Lež není vždy protiprávní a někteří lidé zaměňují lež a odlišný světonázor. Vznikl proto zesílený kodex zásad boje proti dezinformacím.

Do jaké míry můžeme na internetová média nyní vztáhnout klasická mediální pravidla, jako je například ochrana zdroje nebo právo na odpověď?

Pokud dáme bokem sociální sítě, principy tradičních médií na online zpravodajství aplikovatelné jsou. Tiskový zákon například pracuje s právem na odpověď a s dodatečným sdělením, což jsou dva velmi užitečné nástroje. Právo na odpověď znamená, že když o vás noviny napíšou nepravdivou informaci a vás se to dotkne, máte právo po vydavateli chtít, aby věc uvedl na pravou míru. A zákon je napsaný tak šikovně, že když odpověď uplatníte správně, má vydavatel velmi malý prostor, jak vám nevyhovět. V podstatě musí. Totéž platí o dodatečném sdělení. Když nějaké médium zveřejní informaci z probíhajícího soudního řízení, musí pak, když řízení nějak dopadne, na požádání váš příběh odvyprávět až do konce. Typicky jde o zprošťující rozsudek. Stejná pravidla najdete i v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání. Otázkou je, jestli tyto povinnosti platí také pro online zpravodajské weby, protože žádný zákon o internetovém zpravodajství, který by je obsahoval, neexistuje.

Jak bojovat proti dezinformacím? Nastavování pravidel je kombinací respektu k hospodářské soutěži, k otevřenosti a transparentnosti se závazky platforem vůči uživatelům a vlastní značce, říká Michal Nohel.

Foto: Tomáš Nosil

A podle vás platí, nebo neplatí?

Judikatorně se pohybujeme v sinusoidě. V roce 2018 Nejvyšší soud řekl, že neplatí. O dva roky později vydal Ústavní soud ve věci společnosti Borgis nález, který si všichni vyložili tak, že automaticky na všechny vydavatele online zpravodajských serverů platí tiskový zákon. A v praxi teď máme řadu řízení, která říkají, že tomu tak není, že Ústavní soud tehdy posuzoval specifickou situaci Borgisu, kde je tištěné Právo a jeho online internetová mutace, a dovozoval z toho, že by bylo nespravedlivé, pokud by tento vydavatel uveřejnil reakci v tištěných novinách, ale už ne v jejich online mutaci. K jinému výsledku soudy docházejí u onlinu, který žádnou tištěnou variantu nemá. Tam podle dosavadních rozhodnutí právo na odpověď a dodatečné sdělení automaticky aplikovat nelze. Nyní se čeká, jak to dopadne u vyšších soudů.

Jak se mohou lidé dovolávat práva na odpověď?

V zákoně jsou stanoveny poměrně krátké lhůty, jak pro poškozeného, tak pro vydavatele. Když rychle, tedy do 30 dnů od uveřejnění článku, požádáte médium o stručnou odpověď, která uvádí věc na pravou míru, de facto musí vyhovět. Vydavatel má osm dnů na uveřejnění odpovědi a poškozený pak případně 15 dnů na podání žaloby. Je potřeba dodržet lhůtu a držet se podstaty věci. Pak je velká pravděpodobnost, že pokud půjdete k soudu, nemůžete prohrát.

Nyní jsme ve fázi, že do online světa pronikají pravidla z offline světa. Někde úplně a někde částečně. Není to z právního pohledu divné nebo zmatené?

Jeden komplexní mediální právní předpis platný pro žurnalistiku na papíře, ve vysílání i na internetu bych si přál, ale nevěřím v něj. Právní praxe si ale poradí i bez něj. Pokud jde o digitální prostředí obecně, co je nezákonné offline, by mělo být nezákonné i online. Tak zní motto aktuální evropské digitální legislativy. Evropa našla minimální standard toho, co je tabu v reálném i digitálním světě. Padělky, terorismus, rasismus, hate speech, dětská pornografie či nepovolená reklama. Ani v jednom z těchto světů ale neřešíme psychologické nebo sociální dopady platforem a sociálních sítí, což nás dle mého časem doběhne.

Nejrůznějších zpravodajských a informačních webů, časopisů, které nevycházejí déle než dva tři roky, je na trhu velké množství. Jak v té změti poznat dobrá a kvalitní média?

Pro mě je dobré to, které člověka, než o něm píše, požádá o vyjádření a stanovisko. V každé redakci by měl být nějaký odvolací mechanismus, že když někdo napíše dobrou žádost o odpověď, automaticky by ji tam neměli zamítat, ale minimálně se nad ní zamyslet. Na druhé straně, a to by měli pochopit zejména mí advokátní kolegové, tisková odpověď není PR článek o dané osobě.

Velkým tématem v mediálním světě jsou aktuálně fake news a dezinformace. Po vypuknutí války na Ukrajině český stát některé weby dokonce uzavřel, což sice dává logiku, na druhou stranu to vyvolalo obavy z cenzury. Jak hodnotíte nastavování regulace v této oblasti?

Evropa dezinformace po Ukrajině a po covidu identifikovala jako jedno ze zásadních témat. Komisařka Věra Jourová je v tomto velmi aktivní. Celou digitální legislativou se nese pojem nezákonný obsah, tedy obsah, jehož šíření je z povahy věci trestné. To znamená terorismus, xenofobie, rasismus, diskriminace či dětská pornografie. A pak tu máme dezinformace, které jsou zvláštní kategorií. Je to jistý druh lži. Jenže lež není vždy protiprávní. Někteří navíc tyto lži často úmyslně zaměňují za odlišný světonázor. Nyní se na evropské i národní půdě hledají nástroje, jak s tímto fenoménem bojovat. Spíš než dezinformace zakazovat nebo potlačovat, Evropa spěje k tomu je vysvětlovat a upozorňovat na ně. Vznikl proto zesílený kodex zásad boje proti dezinformacím, který staví na tom, že by se dezinformace a fake news měly lépe identifikovat, být lépe a viditelně označovány. Hodně se mluví o demonetizaci a odstřihnutí dezinformačních portálů od reklamy a zisků z ní. To je ale těžká věc. Věra Jourová k tomu potřebuje jak platformy, tak součinnost reklamního průmyslu. Jenže dezinformace celému tomuto ekosystému generují velké zisky. Pro internetovou platformu aktivní uživatel znamená spoustu uživatelských dat pro dražší cílenou reklamu. Je to podle mě začarovaný kruh. Na druhou stranu úplné vypnutí dezinformačních webů je také na hraně. Kdyby tyto věci probíhaly podle jasných pravidel a byly přezkoumatelné, aby se dotčené subjekty mohly bránit, posílilo by to legitimitu takových opatření.

Do jaké míry bude evropský kodex boje proti dezinformacím v praxi vymahatelný? Nejde o zákon ani o směrnici.

Podle mediálních výstupů kolem kodexu to skoro vypadá, jako kdyby nebylo potřeba řešit žádnou vymahatelnost. Společnosti se předhánějí, která dřív bude signatářem a začne pravidla z kodexu uplatňovat jako první. Otázka je, jestli to bude v praxi skutečně fungovat, anebo si bude muset dodržování kodexu Evropská unie nějak vynutit. Akt o digitálních službách pamatuje na krizové situace spojené s veřejnou bezpečností a veřejným zdravím a dává komisi vůči velkým platformám silné nástroje. Bez větších legislativních aktů si tak v tomto dodržování kodexu může vymoci.

Evropská komise deklaruje, že vymahatelnost kodexu posílí právě připravovaný akt o digitálních službách. Bude to tak?

Akt je chytrá horákyně. Měl odkazovat na kodex, ale nakonec na to unijní zákonodárci šli jinou cestou. Platformy, které mají více než 45 milionů uživatelů, tedy například Twitter, Facebook YouTube a Instagram, budou muset systematicky posuzovat rizika svých služeb a jejich dopady do základních občanských práv, do plurality médií, voleb, veřejné bezpečnosti a podobně. Pracuje se dokonce i s kategorií negativního zásahu do duševní pohody člověka. Tyto služby budou muset systematicky zmírňovat rizika všech těchto hrozeb úpravou svých služeb, smluvních podmínek, algoritmů, doporučovacích systémů či reklamy. Jelikož se v Evropě bojíme slov cenzura a cenzurovat, protože vůči nim svoboda slova vždy vyhraje, jdeme na to touto cestou. Zákonodárci dezinformace v aktu o digitálních službách tak trochu schovali, ale všechna navržená opatření vedou k jejich omezení.

Kam jste v diskusi o boji proti dezinformacím dospěli v Seznamu, kde jste dlouho řídil právní oddělení?

Seznam šel podle mě jedinou správnou cestou a tou je maximální otevřenost a současné stanovení jasných podmínek, co musí web splňovat, aby se zprávy z něj mohly na službách Seznamu objevit. Zobrazované weby například nesmí šířit dezinformace a weby se zpravodajským či politicko‑publicistickým obsahem musí získat rating Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Vedle toho je v pravidlech Seznamu i řada dalších pojistek typu, že musíte mít koupené a licenčně vypořádané fotky, jsou tam požadavky na samotný obsah včetně zdrojování a citování.

O co se mohou platformy při nastavování interních pravidel pro boj s dezinformacemi opřít?

Závazný právní předpis pro to není. Půjde o kombinaci respektu k hospodářské soutěži, k otevřenosti a transparentnosti a toho, že máte nějaký závazek vůči uživatelům a vlastní značce. Navenek by nepůsobilo dobře, kdyby se třeba pod logem Seznamu objevovala ruská propaganda. A opravdu jediné východisko je transparentní a dostatečně konkrétní pravidla sepsat. Obsah, který na svém webu nechcete, podle nich vyřadíte a budete připraveni tento krok obhájit před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.