Ruský útok na Ukrajinu má mnoho důsledků. Od utrpení Ukrajinců přes růst cen energií až po změny v energetických politikách evropských zemí. Vzhledem k tomu, že souběžně s vojenskými akcemi Rusko nasadilo také energetické zbraně, dostává se pozornosti právě energetice. Jedna z nejvášnivějších diskusí se rozpoutala okolo dalšího osudu Green Dealu. Mnozí se začali ptát, zda ruský vpád na Ukrajinu neznamená konec této evropské politiky.

Nehodlám bránit nebo hanět konkrétní politiky nebo zamýšlená opatření. Jde mi spíše o to, nabídnout jiný pohled na problematiku energetické tranzice.

Nejprve špatné zprávy. Je pravděpodobné, že v důsledku současné krize se zpomalí odklon od uhlí a krátkodobě porostou emise. Už se projevila slabina vnitřního trhu Evropské unie s energiemi. Jakkoli bylo jeho vnitřní fungování jednou z výkladních skříní evropské integrace, absence nástrojů vnější dimenze energetické politiky jej vydala na milost externím dodavatelům.

Jsou ale i dobré zprávy. Ukazuje se, že přechod k nízkouhlíkovým zdrojům se nejenže nevylučuje s vyšší energetickou bezpečností, ale naopak ji podporuje. V situaci, kdy je EU v dodávkách ropy a plynu závislá na externích dodavatelích, znamená snižování jejich spotřeby zvyšování bezpečnosti dodávek. Tím spíš, když se odřízneme od nespolehlivého a nebezpečného Ruska. To, že energetická politika musí reflektovat geopolitická rizika, je teď už snad více než jasné. A o potřebě spolupráce evropských zemí při budování infrastruktury už snad také nikdo nepochybuje.

Martin Jirušek

je uznávaný expert na energetickou bezpečnost a geopolitiku. Působí jako odborný asistent na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně. Je spoluautorem řady publikací zabývajících se zejména ruským vlivem na tuzemský energetický sektor a byznys.

Dalším důležitým aspektem je míra plnění zelených cílů. I pokud cíl klimatické neutrality do roku 2050 nebude naplněn zcela, může přinést výrazné environmentální a ekonomické benefity. Nehledě na to, že se diskuse pohledem „všechno, nebo nic“ zbytečně vyhrocuje v situaci, kdy i v těch relativně bezbolestných opatřeních máme výrazné mezery.

Česko je v obnovitelných zdrojích pozadu. Zejména rozvoj fotovoltaiky stagnuje od druhé poloviny minulé dekády. Země naopak může zelenou politiku jednoduše aplikovat v provozu budov různých státních institucí. Tady jsou možné úspory ve stovkách milionů korun ročně.

Ani přechodný nárůst emisí v období pokrizové adaptace nemusí znamenat, že energetická tranzice v EU selhala. Je pravděpodobné, že nevýhodná ekonomika využívání uhlí tento zdroj postupně tak jako tak vytlačí a křivka emisí se opět stane sestupnou. Flexibilní zásobovací řetězce a infrastruktura spolu s decentralizací zvýší odolnost energetických sektorů a omezí vydíratelnost unie dodavateli.

Možná jsou to spíše ambiciózně formulované cíle než jejich reálný dopad, co kritiky Green Dealu dráždí. Jakmile jich není stoprocentně dosaženo, berou to jako potvrzení, že celá politika byla špatně od úplného začátku. Cíle jsou však takto formulovány schválně. Díky vysokým ambicím je konečný výsledek lepší, než by byl s cíli nastavenými realisticky, třebaže ambicím nedostojí na sto procent. Prakticky je to chytré. Nakolik je takový postup vhodný politicky, je už pro jinou debatu.

Související