S narůstajícím časem a energií, které firmy věnují udržitelnosti, roste také potřeba dosažené výsledky hodnotit. Validovat pokrok dovnitř společnosti, odhalit mezery, které ještě má v přístupu k životnímu prostředí, společnosti i vlastnímu řízení. Navenek pak podnikatelé a manažeři chtějí mít také jasno v tom, jak si stojí v porovnání s konkurencí. Roste tak zájem o takzvaný ESG rating, tedy hloubkovou prověrku toho, jak na tom firma v udržitelnosti je. Rating zatím není povinný a pohybuje se poněkud v legislativním vakuu. Podle Jana Sůry, partnera a advokáta kanceláře Portos, by se ale do budoucna měl stát důležitým majákem pro investory, kam vložit peníze. Evropští legislativci už pro to ostatně začínají chystat pole.

Co přesně znamená ESG rating?

ESG rating zatím žádnou oficiální definice nemá. Příslušná evropská legislativa, která by v tom měla udělat jasno, se teprve připravuje. Nicméně jde většinou o komplexní hodnocení aktuálního stavu udržitelného podnikání ve všech složkách tohoto pojmu. Zahraniční společnosti, ale třeba i některé české banky, si nechávají dělat zahraniční – obvykle americké – ratingy udržitelnosti. Tam je ale problém, že pohled na udržitelnost v Americe je značně odlišný od evropského pojetí. Evropská koncepce hodnotí, jak má udržitelné podnikaní ve třech hlavních pilířích – environmentální, sociální a odpovědné řízení – nastavené samotná společnost. Kdežto americké ratingy spíš přinášejí pohled zvenčí, to znamená, která rizika z pohledu udržitelného podnikání jsou pro danou společnost nejzásadnější a která ji i nejvíce ohrožují.

Co tedy podnik ze zahraničního ratingu vyčte? Jakou pro něj má vypovídací hodnotu?

Zahraniční ratingy můžou mít vypovídací hodnotu právě z pohledu varování před možnými riziky. Na druhou stranu, jak už jsem řekl, o evropském pohledu na udržitelnost nám neříkají naprosto nic. A co je podle mě jejich největší slabina, že společnostem ani neřeknou, jestli splňují požadavky legislativy.

Jak daleko je příprava pravidel pro rating ušitý na míru Evropě?

Na úrovni Evropské unie probíhá diskuse a příprava jednotné regulace, která by rating standardizovala a dala mu jednotnou metodiku. Tak aby měl vypovídací hodnotu, jak pro společnosti samotné, tak pro investory. Jejím cílem je zřídit jednotné místo, kde by subjekty, které chtějí nabízet rating, byly certifikovány nebo evidovány. Tomuto účelu by mohly sloužit stejné nástroje, které Evropský orgán pro cenné papíry a trhy využívá například pro agentury typu Moody’s. Dalším cílem připravované regulace je dát ratingu jasnou metodiku. Poskytovatelé ratingových služeb by tak měli evropské agentuře rozkrýt svou vlastní metodiku. V neposlední řadě chce vznikající legislativa omezit také to, aby tyto poskytovatelé ratingu hodnoceným společnostem souběžně nabízeli další služby, jako je například poradenství nebo audit. Jde totiž o to, aby byl rating skutečně nezávislý.

Dosavadní soukromé ratingy mají jen váhu reputace firem, které je provádějí. Některé ani neodpovídají evropskému pojetí udržitelnosti.

Navzdory dosavadnímu legislativnímu vakuu už ale i v Česku vznikají určitá hodnocení. Česká bankovní asociace například připravila dotazník, který mapuje, jak jsou firmy s udržitelností daleko. Internetový srovnávač Heureka má také vypracovanou metodiku, podle které hodnotí, zda jsou e‑shopy udržitelné, či nikoliv. Dá se to také považovat rating, případně jakou hodnotu může takovéto hodnocení pro firmy mít?

To, co jste zmínila, jsou všechno soukromé aktivity. Ty mohou mít maximálně takovou váhu, jaká je reputace subjektů, které je provádějí. Například to, co dělá taková Česká bankovní asociace a koneckonců i banky, je v podstatě proces zaměřený primárně na sběr dat. Je tady řada hodnocení, která se sice ratingem nazývají, ale v podstatě jím nejsou.

Jan Sůra

Je partnerem advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný. Ve své praxi se soustřeďuje na poskytování právních služeb a poradenství klientům, kteří působí ve strategických oborech, jako jsou automobilový průmysl, bankovnictví nebo doprava. Věnuje se komplexním projektům podnikatelské adaptace na nové oblasti národních a evropských politik.

Co tedy ratingem není?

Mám na mysli různé žebříčky, srovnání nebo dílčí certifikace, což nejsou ratingy. Může to být například certifikace energetické náročnosti budov, certifikáty zelených budov, ale třeba i různé ISO certifikáty. Pak jsou tu různé žebříčky, které se sice tváří jako rating, ale neřekl bych, že jsou založené na nějaké nezávislé nebo zpětně ověřitelné metodice.

I vaše advokátní kancelář se podílí na jednom ratingovém projektu – Corporate Sustainability Index. Můžete přiblížit, o co se jedná?

Corporate Sustainability Index jsme vyvinuli ve spolupráci s Hospodářskou komorou a CRIF, který mimo jiné dělal i bankovní dotazníky. Abychom našemu hodnocení dodali váhu a nezávislost, máme ho postavené na evropsky a česky zatím jediném relevantním pohledu, a to na zákonných kritériích pro nefinanční reporting a taxonomii. To je dnes jediné tvrdé vodítko, kterého se dá chytnout. Součástí našeho ratingu je zaprvé potvrzení, že data, která společnost sbírá, jsou ve správné struktuře, že splňují legislativní požadavky pro nefinanční reporting. A pak máme ještě kvalitativní část, tedy jak si hodnocená společnost v těch kritériích stojí. To znamená porovnáváme i podobné společnosti v podobném segmentu. Na základě informací, které firmy do dotazníků vloží, pak dostanou i individualizovaný ratingový stupeň podobně, jako to známe z ekonomického hodnocení.

Jak si stojí společnosti, které jste už hodnotili?

Největší práce v současné době je získat a dát dohromady potřebná data. Ale jsou to všechno oblasti, které společnosti už dělají. Klíčové oblasti jsou už koneckonců i samostatně regulované. To platí od řízení společnosti až po vztah k zaměstnancům a ochranu životního prostředí, takže to není tak, že by společnosti začínaly úplně od nuly. A když se jim podaří potřebná data získat, zjišťujeme, že si stojí ve výsledku docela dobře. Většinou opravdu odpovědně produkují svoje výrobky, odpovědně se chovají v rámci svojí kmenové činnosti vůči životnímu prostředí, ale i vůči zaměstnancům a zákazníkům. V některých oblastech sice mají deficity, ale všeobecně na naší stupnici vycházejí s dobrými výsledky. Společnosti jsou vlastně přirozeně motivovány k tomu, aby inovovaly, aby se chovaly odpovědně a aby při současných cenách energii hledaly alternativní zdroje energie a snižovaly svou energetickou náročnost. Legislativa to dohání až sekundárně.

Proč by si už nyní měly firmy chtít udělat rating nebo nějaké nezávislé hodnocení, když to ještě není legislativně nařízeno ani ukotveno?

Myslím, že ještě dlouho ani nebude. Pokud se to v budoucnu změní, bude se to týkat spíš velkých firem nebo třeba společností, které jsou kotované na burze. Bude to ale především podklad pro investory. Ostatně už dnes si řada společností nechává rating dělat, protože to má přidanou hodnotu pro jejich podnikání. Náš rating například slouží jako příprava na nefinanční reporting. Dá se ale použít i v jiných případech. Například banky vyžadují od klientů, aby dali data o svém chování a stavu do standardizované struktury. Stejně tak se to dá použít i pro jakéhokoliv jiného obchodního partnera. V zahraničí už je dnes standardem, že pokud nemáte rating, tak se už obtížně účastníte zadávání veřejných zakázek. A přichází to i do oblasti dotací.

Jak by měly firmy vybírat, od koho si nechají rating udělat, aby byl relevantní?

Například banky mají seznamy certifikačních společností, které využívají a považují za relevantní pro hodnocení udržitelnosti budov. A když přijde developer do banky, dostane seznam společností a od jedné z nich musí certifikát přinést. Obecně je důležité, aby to byla společnost nezávislá, nedělala žádné audity, žádné poradenství. Pro tvorbu ratingu by také měla mít čitelnou, porovnatelnou a zpětně ověřitelnou metodiku, na základě které ho dělá. A v neposlední řada jde o to, aby když už si klient dá tu práci, sesbírá data, tak aby je mohl zpřístupnit i nějakému dodavateli nebo obchodnímu partnerovi a ten si z toho mohl vybrat data důležitá pro něj.

České firmy si nevedou v udržitelnosti špatně. Jsou přirozeně motivovány k tomu, aby inovovaly a chovaly se odpovědně. Legislativa to dohání až sekundárně.

Říká se, že společnosti s vysokým ESG ratingem nemusí být nutně ty nejudržitelnější, ale spíš ty, které jsou dobře připravené na změny. Je to tak?

Nemyslím si, že by to tak být mělo. Ale jsou společnosti, které se v zájmu zlepšení ESG ratingu zbaví provozů, budov a tím přenesou energetickou náročnost a emise na nového vlastníka. Z pohledu udržitelnosti se nic nezmění, protože budova tam pořád stojí a kouří stejně, ale společnosti se významně zlepší rating. Tak by to ale být nemělo. Rating by měl být komplexní a měl by dávat ucelený pohled na všechny složky podnikání společnosti a její chování.

Dá se říct, v jakých odvětvích si už společnosti ve větší míře pořizují rating?

Nemyslím si, že by existovalo specifické odvětví, kde by společnosti rating nějak výrazněji poptávaly. Jestli jde něco sledovat, a to platí průřezově od dodavatele pro automobilový průmysl až po IT společnosti, tak o rating mají největší zájem ty společnosti, které jsou ve větší míře součástí dodavatelských řetězců.

Co ovlivňuje cenu, kterou firma za rating zaplatí?

Liší se to podle velikosti společnosti a trochu i odvětví, ve kterém podniká. Záleží také na tom, jestli je to holdingová struktura, jestli se výsledek konsoliduje. Platí, že je jednodušší dělat rating pro IT společnost než pro společnost, která podniká v chemickém průmyslu. IT společnost má pronajatou jednu kancelář, a je tak snazší sehnat data a spočítat uhlíkovou stopu než u někoho, kdo má výrobní závod.

Související