U jádra není dobré být závislý na jediném zhotoviteli, říká Vít Stehlík

Pokud Česko chce růst, mělo by se podle Víta Stehlíka, šéfa pražské pobočky advokátní kanceláře White & Case, soustředit na energetiku a rozvoj dopravní infrastruktury. „Pro naši energetiku je rozvoj jaderných elektráren jediná realistická možnost, jak zajistit dostatek zdrojů,“ říká Stehlík. S dostavbou Dukovan podle něj nynější vláda dělá to, co kabinet před 11 lety nedokázal. Faktem ale je, že se od té doby proměnila unijní energetická politika, která dříve nebyla nakloněna veřejné podpoře při budování reaktorů. Levnější elektřinu nicméně nové zdroje samy o sobě nezajistí. Na zvážení je inspirace z americké regulace trhu s elektřinou, jejímž výsledkem je cena, která je v průměru znatelně nižší než v EU.

Budoucnost pražské pobočky Stehlík vidí nejen v právních službách pro tradiční byznys, s nimiž má celosvětově White & Case velké zkušenosti, ale i v pomoci technologickým firmám a investorům zajímajícím se o start‑upy.

Advokátní kancelář White & Case v Česku od počátku stála poblíž byznysu. Co by z vašeho pohledu měli podnikatelé i stát dělat, aby se domácí ekonomika rozvíjela rychleji?

Je toho celá řada. Z mého pohledu, a podobně to vidí i mnozí z našich klientů, jsou jednou z těch podstatnějších věcí, které českou ekonomiku brzdí, vysoké ceny energií. A nejen ty, ale také jejich nestabilita, což komplikuje investice, plánování a jakékoliv rozhodování, kde jde o návratnost. Tento problém nemá jen česká ekonomika, ale celá Evropa. Ačkoliv se s tím Evropská komise snaží něco dělat, rozdíl v cenách energií mezi starým kontinentem a zbytkem světa i USA je poměrně velký. U nás je to o to horší, že máme nižší kupní sílu než například spotřebitelé v Německu.

Pomůže nám výstavba jaderných elektráren?

Pro naši energetiku a vlastně i celou ekonomiku je to jediná realistická možnost, jak zajistit dostatek zdrojů. Možnosti obnovitelných zdrojů máme docela omezené. Vítr lze u nás využívat jen na malých částech území, na řadě míst tu navíc máme chráněné oblasti a tam je povolovaní těchto zdrojů komplikované. Pokud jde o solární elektrárny, můžeme rozvíjet menší projekty v místě spotřeby, což se ovšem neobejde bez zásadních investic do distribuční soustavy, akumulace a samozřejmě dostatečné kapacity zdrojů základního zatížení. Takže opravdu zbývají jen jaderné elektrárny. Zmínil bych ale i plynové elektrárny, které potřebujeme, abychom mohli odejít od výroby elektřiny z uhlí. To má nastat v polovině 30. let. Do té chvíle se však nové jaderné zdroje nepostaví, v Dukovanech jen v případě nejoptimističtějšího scénáře a ten se pravděpodobně nenaplní. Plynové elektrárny se však dají postavit poměrně rychle a pomohly by překlenout období, kdy už nebudeme využívat uhlí a ještě nebudou dokončeny nové jaderné zdroje.

Nezaspali jsme ale při rozvoji jaderné energetiky? Mnoho let se o něm jen mluvilo, ale bohužel se nic nepostavilo.

Obávám se, že ano. Šlo hlavně o projekt dostavby Temelína, který začal v roce 2009 a v roce 2014 byl opuštěn. Když to zjednoduším, tak proto, že stát nebyl ochoten nabídnout řešení, které by uspokojilo minoritní akcionáře elektrárenské společnosti. Než ČEZ projekt zastavil, tak vláda oznámila, že nehodlá garantovat výkupní cenu elektřiny z rozšířené elektrárny, respektive ani jinak projekt podpořit. Jenomže bez veřejné podpory žádný takto velký projekt realizovat nelze. Abych to uzavřel: to, co se mělo udělat před deseti lety, se dělá až teď. Kdyby v roce 2014 padlo jiné rozhodnutí, tak by sice nové temelínské reaktory ještě nepracovaly, stavba by už byla v pokročilém stadiu a během několika let mohla být dokončena.

Nedopustila se nynější vláda jiné chyby, když vyhlásila tendr? Protože se zdá, že se tím odstartovaly velké problémy. Na jedné straně stojí Korejci, na druhé Francouzi a Česko mezi nimi. V Polsku se bez tendru obešli.

Oba přístupy jsou možné, ať mezivládní dohoda, nebo tendr. Samozřejmě ten komerční, nikoliv podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Šlo ale také o vysoutěžení ceny výhodné pro stát, a proto bych vládě současný tendr nevyčítal. Současně je nutné vyřešit otázku takzvané lokalizace, to jest zapojení domácích dodavatelů z jaderného průmyslu. Lokalizace je významným tématem v podstatě každého jaderného projektu. Rovněž u nás je potřeba zajistit pro domácí jaderný průmysl rozumnou jistotu do budoucna. Není dobré být závislý jen na kapacitách zhotovitelů z jiné země, ať už jde o Francii, Jižní Koreu nebo třeba Ameriku. Nejde přitom jen o výstavbu, ale i o budoucí provoz a servis. Podíl českých firem byl sice deklarován jako poměrně vysoký, objevilo se číslo 60 procent. Tak, jak je ale smluvní vztah mezi KHNP a ČEZ Dukovany nastaven, se podle veřejně dostupných informací nezdá, že by na zmíněná procenta domácí firmy opravdu měly nárok. Jak vysoký podíl českého průmyslu bude, se tedy ukáže až podle konkrétních smluv, které dosud nejsou uzavřeny.

Foto: Lukáš Bíba

Není to tak, že veřejná podpora najednou není problém důsledkem toho, že Evropská unie v energetice ustupuje od liberálního přístupu?

Jde nově o podporu výstavby přes dlouhodobé smlouvy. Problém Evropy skutečně spočíval v tom, že se zavedení modelu liberalizované energetiky potkalo s dočasnou érou, kdy bylo zdrojů dostatek. Což vydrželo řekněme do druhé dekády nového století. Trh tehdy zajišťoval relativně nízké ceny elektřiny, neplánoval se, respektive se nestavěl dostatek nových zdrojů. Zejména právě kvůli nízké ceně elektřiny u takové investice nevycházela návratnost. Liberalizace nemotivovala k obnově zdrojů, což je problém, protože v energetice se plánuje na desítky let dopředu. Teď se to mění, nicméně tato změna přichází poměrně pozdě. Deficit v základních zdrojích je evidentní. Uvidíme také, jak se bude vyvíjet situace ohledně smluvní podpory výstavby „překlenovacích“ plynových elektráren. Ty se plánují jak u nás, tak například v daleko větším množství v Německu. Očekávám, že se bude hojně využívat model kapacitních plateb.

Myslíte si, že až se vámi zmíněný deficit ve zdrojích podaří zaplnit, bude elektřina zase levná?

Tak to si nemyslím. Pokud bychom chtěli docílit alespoň částečného snížení cen za současného stavu, museli bychom změnit systém emisních povolenek, k čemuž ale spíše není politická vůle. Cenu určuje trh, a to dle takzvaných závěrných elektráren, kterými jsou elektrárny plynové, takže do hry vstupuje i cena plynu. Navíc jsou nové zdroje logicky čím dál dražší, zejména ty jaderné. Budeme tedy spíše rádi, když udržíme růst cen na přiměřené úrovni. Nicméně bych uvítal analýzu, proč jsou v Evropě dlouhodobě ceny elektřiny vyšší než v USA. A zda by nepomohlo razantněji vstoupit do regulace s elektřinou. Mám na mysli regulace cen komodity – elektřiny. Při takové regulaci by se mohla ztenčit vrstva spekulace, kdy se cena dostává příliš vysoko nad náklady. Čímž narážím i na drážďanskou burzu, kde se odehrává většina obchodů a kde se pro nás ceny elektřiny určují. V řadě států USA cena elektřiny totiž v principu regulována je. Pokud tedy budeme USA považovat za „Mekku“ kapitalismu, měli bych si seriózně klást otázku, zda benefity volného trhu v této oblasti skutečně převažují nad jeho nevýhodami. Nějakou cestu bych ale určitě hledal, nízká konkurenceschopnost Evropy je opravdu obrovský problém.

Vaše kancelář také poskytuje právní poradenství při výstavbě dopravní infrastruktury, ať jde o dálnice nebo nově o vysokorychlostní tratě. Jaké s těmito projekty máte zkušenosti?

Zastupovali jsme stát při výstavbě dálnice D4, v prvním, a navíc úspěšném dopravním PPP projektu u nás (tedy projektu, kdy stát spolupracuje se soukromým sektorem – pozn. red.). Nyní zastupujeme ministerstvo dopravy na podobném projektu dálnice D35. Naopak soukromou firmu, tedy potenciálního koncesionáře, zastupujeme při projektu železničního spojení z pražského Veleslavína na Letiště Václava Havla. Ukazuje se, že PPP funguje dobře, pokud je projekt dostatečně velký a dobře připravený. Když ho současně doprovází opravdová soutěž, vytváří to také dobré podmínky pro stát. Pokud totiž chceme rozvíjet dopravní infrastrukturu a současně udržet dluhovou kapacitu státu na rozumné výši, tak nezbývá než jít právě touto cestou. Navíc nelze zapomínat, že budování takových staveb obecně přispívá nejen ke zrychlení dopravy, ale také k rozvoji ekonomiky. To samé platí u vysokorychlostních tratí, u nichž jsme se podíleli na přípravě studie proveditelnosti.

Pokud jde o plánované vysokorychlostní tratě, tak jedni – včetně vlády – tvrdí, jak to bude skvělé, avšak jiní se jich hrozí. Hlavně ti, kterým rychlovlaky mají jezdit pod okny, nebo dokonce po jejich pozemcích. Kdo má v tomto sporu pravdu?

Domnívám se, že vysokorychlostní tratě jsou vytyčeny po zohlednění všech relevantních zájmů a že jde, ostatně jako v případě všech obdobných staveb, o kompromis. Samozřejmě, že jejich stavbou někteří lidé budou dotčeni, intenzitu zásahu však v řadě případů mohou zmírnit například protihlukové bariéry. Takže celkový dopad podle mě nebude nepřiměřený tomu, co takové tratě mohou přinést. Jedním z přínosů je i uvolnění stávající železniční sítě pro nákladní dopravu, která je obecně preferovanější než automobilová. Příklad Francie je v tomto ohledu pozitivní, socioekonomický přínos rychlotratí je tam nepochybný.

Pokud však k dohodě nedojde, tak nezbývá než vyvlastnění pozemků. Jenomže to je s ohledem na naši komunistickou minulost citlivá věc. Vyvlastnění, i když za náhradu, tu má trochu jiný zvuk než na Západě. Nemohou pak tisíce lidí říkat, že nový režim je stejný jako ten starý?

Čím více tu bude liniových staveb, tím více bude i dotčených osob. Institut vyvlastnění je ale i u nás zakotven v ústavě, a je tedy možné jej využít, byť za splnění poměrně přísných podmínek. Existující judikatura například klade důraz na to, aby se k vyvlastnění přistupovalo až v okamžiku, kdy neexistuje objektivně méně invazivní alternativa trasy. Faktem je, že veřejnost často o takových stavbách říká, že sice jsou skvělé, ale jen pokud nepovedou v blízkosti jejich obydlí.

Pojďme ještě k advokátní kanceláři White & Case. Můžete jmenovat nejzajímavější případy, kdy jste pomáhali při rozvoji české ekonomiky?

Nejdříve, počátkem 90. let minulého století, šlo o privatizaci mladoboleslavské Škodovky, pak o náš podíl při stavbě jaderné elektrárny v Temelíně, tam jsme poskytovali právní služby při dodávce amerického řídicího systému. Následně jsme se podíleli na významných privatizačních projektech, zejména na privatizaci Unipetrolu či Transgasu, a návazném rozvoji plynárenské infrastruktury. Nyní jsou pro nás důležité zmíněné PPP projekty a pomáhali jsme také řadě českých společností pronikat do zahraničí. Například společnostem PPF nebo EPH, které přerostly český trh. Pomáháme ale také například bohumínské firmě Bonatrans vyrábějící kola pro železniční vozidla. Na jedné straně jsou tedy zájmy velkých společností, které potřebují právní radu, protože třeba často investují. Na druhé stojíme my s našimi letitými zkušenostmi a se stabilním týmem expertů. Naší výhodou oproti domácí konkurenci jsou přirozeně zkušenosti, které máme díky naší globální síti.

Před časem jste ovšem oznámili záměr orientovat se více na technologické firmy. Jak se tento úmysl daří rozvíjet?

Dobře. Dá se to rozdělit na práci pro skutečné hegemony na trhu, například pro Microsoft, Metu nebo společnost Google. Poskytujeme jim, co potřebují, například služby kolem kybernetické bezpečnosti a regulace AI. Musí se teď vypořádat hlavně s požadavky evropského nařízení o umělé inteligenci. Samotné start‑upy nyní, až na výjimky, sice nezastupujeme, nicméně pomáháme jejich investorům. Někteří naši klienti, kteří podnikají v tradičních odvětvích průmyslu, totiž čím dále tím častěji hledají příležitosti v nových technologiích a obecně v nových oborech podnikání.

Zmínil jste umělou inteligenci, jak ji využíváte u vás v kanceláři?

Pomocníkem je nám zejména u právních prověrek. Její nástup je však relativně pozvolný, zatím – alespoň dle mého soudu – nejde o skutečnou revoluci. Pokud vás zajímá, zda nás právníky AI jednou vytlačí, tak jsme o tom teď debatovali v Istanbulu na setkání partnerů White & Case. Vyloučit nelze nic, zatím si však myslíme, že jde primárně o určitý, zcela jistě významný prostředek k zefektivnění práce a zadávání úkolů. I celková kontrola produktu zůstává na člověku. Navíc musíte myslet na to, že když práci juniora necháte dělat AI, tak se tu práci nikdo dostatečně nenaučí. Co se ale stane, až zkušení advokáti odejdou? Určitě existuje velký prostor pro optimalizaci, tak aby každý advokát díky AI odvedl více práce. To bude ale platit pro celou řadu profesí.