Bouřlivý spor o výpověď skončil happy endem

S Martinou S. byl zaměstnavatel dlouhou dobu spokojen. Nastoupila do obchodního oddělení jedné lázeňské společnosti, brzy povýšila na obchodní ředitelku, dostala služební auto a měla velmi volnou pracovní dobu, v níž hodně cestovala za obchodními partnery. A také jí vlastník firmy postupně udělal jednatelem dvou dalších společností.

Po šesti letech ale přišel nečekaný zvrat: Hodinová výpověď pro ztrátu důvěry. Majitel firmy totiž přišel na to, že navázala intimní vztah s jedním z jeho obchodních partnerů – ředitelem zdravotní pojišťovny, se kterým odjela na týden do zahraničí. A že tento utajený vztah trval již delší dobu.

Podle zaměstnavatele tak hrubě porušila své pracovní povinnosti. Nectila zásadu loajality k firmě a zásadu dobrých mravů a mohlo dojít k ohrožení důvěrných informací o společnosti, které svému milenci mohla vynášet.

Ve výpovědi navíc Martině S. vytkl, že masivně zneužívala pracovní prostředky. Fingovala prý služební cesty a autem jezdila za svým milencem – „velmi důležitým obchodním partnerem a otcem rodiny“. „V pracovní době se s využitím pracovních prostředků zaměstnavatele zabývala převážně soukromými záležitostmi,“ stálo ve výpovědi.

Žena se proti hodinové výpovědi bránila u soudu. A sama kontrovala vlastní výpovědí. Tu podala poté, co jí lázeňská firma nezaplatila část mzdy.

U soudu přitom vyplynulo, že Martina S. měla až do uvedené výpovědi partnerský vztah s tehdejším jednatelem. Firma to před soudem připustila – podle ní to ale v žádném případě nebylo důvodem pro její propuštění.

Soud poměrně rychle žalobu zamítl. To, s kým má zaměstnanec intimní poměr, nemůže podle něj zaměstnavatel řešit. „Navázání soukromého vztahu nelze podřadit pod žádné porušení povinností zaměstnance,“ konstatoval. A to, že by Martina S. zneužívala její majetek, firma ani nedoložila – neuvedla například konkrétní fiktivní služební cesty.

Verdikt potvrdil i odvolací soud a firma tak podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Ani u něj nepochodila. Nejvyšší soud zdůraznil, že výpověď musí být dostatečně konkrétní, aby nevznikly pochybnosti, čeho se zaměstnanec dopustil. Neuznal tak argument firmy, že v době výpovědi detaily oněch cest neznal, protože mu je žena tajila.

Současně však běžel druhý spor – v něm zase lázně žalovaly okamžité zrušení pracovního poměru, které jim s měsíčním odstupem oznámila Martina S. Firma jí totiž nezaplatila část její mzdy za měsíc, v němž dostala výpověď.

Firma se hájila tím, že to bylo proto, že jí žena nevrátila 2000 eur, jež si vybrala z pokladny. A také si prý těsně před podáním výpovědi nahlásila fiktivní pracovní neschopnost – když ji totiž kontrolovali doma, opakovaně ji nezastihli. Její postup tak firma označila za účelový. Martina S. totiž navíc začala nárokovat odstupné ve výši 24násobku průměrného výdělku, které měla ve smlouvě, a vyčíslila je na 5,5 milionu.

Soudy ale argument firmy neuznaly a nárok ženy na okamžité zrušení pracovního poměru potvrdily. Nejen proto, že zákoník práce v uvedeném případě firmě nejen neumožňoval mzdu krátit, ale navíc o kontrole neinformovala lékaře ani správu sociálního zabezpečení.

Mimochodem: Jak ukázaly následné spory, uvedené dva tisíce euro z účtů firmy Martina S. vybrala na pokyn majitele firmy, aby za ně koupila kočárek pro jehu dceru. Soudy tak rozhodly, že firmě nezákonným vyplacením uvedené sumy sice vznikla škoda, na které se ale ona sama podílí. A ženě tak soud přikázal vrátit jen polovinu, tedy tisíc euro.

Jak dopadl spor o odstupné ve výši 5,5 milionu korun, rozsudky nepíší. Každopádně případ skončil pro Martinu S. a uvedeného ředitele pojišťovny happy endem: Ještě než soudy skončily všechny spory kvůli uvedené výpovědi, tak si před oltářem řekli ano.