Požadavky na novou vládu? Právo, které bourá formalismus a drží prst na tepu doby

Rodící se vládní koalice ANO, SPD a Motoristů bude s největší pravděpodobností v příštích čtyřech letech udávat legislativní směr a ovlivňovat právní trendy v České republice. Podobu zákonodárné politiky nové vlády s napětím očekávají nejen občané, ale i český byznys. Určité indicie nabízí zveřejněný návrh programového prohlášení. Špičky koaličních stran si v něm mimo jiné za své priority kladou modernizaci civilního procesu i přiblížení občanského práva potřebám digitální doby. Velké ambice pak má vznikající vláda i v oblasti zaměstnanosti a trhu práce.

Právní rádce ve spolupráci s oslovenými odborníky přináší přehled konkrétních otázek souvisejících s pracovním právem, sporovou agendou a digitální regulací, které trápí byznys a kterým by se budoucí ministři a poslanci měli věnovat, aby byli v naplňování svého prohlášení úspěšní.

Transparentní a digitalizované pracovní právo

Na tom, že prvním velkým legislativním úkolem, který na nové představitele moci výkonné čeká v oblasti pracovního práva, bude úspěšná transpozice unijní směrnice o transparentním odměňování, se shodují všichni oslovení odborníci. Předpis, který by měl být do národního práva převeden nejpozději do 7. června 2026, zásadním způsobem ovlivní práva zaměstnanců, náborovou politiku zaměstnavatelů i systém odměňování. „Byť jsou hlasy, že transpozici budeme dělat jen v nejmenším rozsahu, tak i tento nejmenší rozsah bude zásadní. Ochutnávku již přinesla poslední novela, která zaměstnavatelům zakázala zaměstnance nutit, aby nesdělovali nikomu výši své mzdy – i taková maličkost přinesla mnoho předělávání jak pracovních smluv, tak pracovních řádů,“ představuje dopady Nataša Randlová, expertka na pracovní právo a partnerka v advokátní kanceláři Randl Partners.

Na novou vládu však čekají i další úkoly, které sice na rozdíl od požadavků směrnice nemají jasně stanovenou lhůtu, avšak jejich splnění bude nezbytné pro zachování konkurenceschopnosti českého pracovního trhu. V této souvislosti lze zmínit například prohlubování digitalizace pracovněprávní agendy, a to nejen ve vztazích zaměstnanec–zaměstnavatel, ale i při komunikaci s veřejnou mocí. „Některé státní úřady třeba stále nejsou schopné přijímat pracovní smlouvy v elektronické podobě, ačkoliv je takto lze již roky uzavírat, nebo je spousta evidencí při kontrolách opakovaně vyžadována v písemné formě,“ přibližuje svou zkušenost Michael Mráček, advokát ve společnosti Dentons, který se pracovněprávní agendou zabývá ve své praxi. Dodává, že stát by se měl primárně zaměřit na odbourání požadavku striktně papírové formy u některých povinností a celkové zjednodušení a zefektivnění komunikace se zaměstnavateli.

S Mráčkovým názorem souzní i další oslovení odborníci. „Praxi by například zásadně prospělo, kdyby bylo jednoznačně stanoveno, jaké formy elektronického podpisu, případně za jakých konkrétních podmínek, naplňují písemnou formu. Dále si lze představit ještě větší rozvolnění elektronického doručování důležitých pracovních dokumentů,“ zmiňuje možné konkrétní změny Michal Peškar, partner ve společnosti Randl Partners.

Menší administrativní zátěž a formalismus a naopak větší rychlost a efektivita jsou tématem, kterému by se měli noví zákonodárci věnovat i v oblasti přístupu zahraničních pracovníků na český trh. Docílení pozitivních změn v této oblasti přitom možné je, jak ukazují některé případy z praxe. „Pokud je možné docílit toho, aby například žádost o zaměstnaneckou kartu byla vyřízena do 30 dnů v rámci Programu klíčový a vědecký personál, mělo by být nejen možné, ale i žádoucí, aby proces získávání příslušných oprávnění byl takto efektivní i v ostatních případech,“ konstatuje Ladislav Mádl, advokát ve společnosti Randl Partners a expert na přeshraniční zaměstnávání.

Zefektivnění a zrychlení povolovacích procesů podporuje i Michael Mráček z advokátní kanceláře Dentons. Zároveň však dodává, že stát by neměl v této oblasti rezignovat na ochranu českého pracovního trhu, ale i zajištění bezpečnosti země. „Bylo by vhodné nastavení rovnováhy mezi existencí rychlého, spolehlivého a nekomplikovaného procesu v případech, kdy je to užitečné, jako jsou běžné zaměstnanecké karty nebo mobilita seniorních či vysoce kvalifikovaných pracovníků, a přísným přístupem omezujícím příchod pracovníků z různých důvodů problematických zemí,“ domnívá se advokát.

Boj proti formalismu i technologickým hrozbám

Na potřebě modernizovat procesní právo se shodují odborníci z různých justičních profesí i byznysových sektorů. K tomu, že by se nové vládě podařilo v jejím funkčním období přijmout zbrusu nové procesní zákoníky, které by nahradily ty z 60. let, jsou však spíše skeptičtí a domnívají se, že bude spíše zvolena cesta dílčích změn. Ty by měly především posílit elektronizaci soudního řízení a zároveň reagovat na rozvoj nových technologií.

Dle experta na sporovou agendu Lukáše Vacka z advokátní kanceláře Aegis Law Česká republika na poli elektronizace dlouhodobě zaostává. „Ideální by bylo, aby byl soudní spis veden čistě elektronicky, účastníci řízení by do něj měli vzdálený přístup a například se přes tento systém také doručovalo. Přesně takto mimochodem funguje například Nizozemský obchodní soud,“ říká advokát.

Zároveň konstatuje, že kompletní elektronizace je spíše hudbou budoucnosti a v současnosti by stačilo, aby se alespoň částečně změnil soudní přístup k elektronickým dokumentům. „Běžnou praxí například je, že protistrana zašle své vyjádření spolu s jeho přílohami datovou schránkou a soud má tedy vyjádření i přílohy v elektronické podobě. Přesto vám ale zašle elektronicky jen samotné vyjádření, a někdy ani to ne, a abyste získal jeho přílohy, nutí vás soud jet přes celou republiku nafotit si přílohy vytištěné do spisu,“ přibližuje svou zkušenost Vacek.

Nadměrná regulace všech aspektů moderních technologií může přinést nechtěné následky v podobě ztráty konkurenceschopnosti. Stát by se měl spíše zaměřit na vytvoření srozumitelných a technologicky neutrálních základních pravidel.

Foto: Shutterstock

Dle odborníků by měl zákonodárce adekvátně reagovat na změny, které do soudního procesu přináší nové technologie, zejména umělá inteligence. Tyto změny se netýkají pouze možnosti podvrhnout důkazy pomocí takzvaných deepfake technologií, ale i hrozeb, které na první pohled nemusí působit příliš nebezpečně. „V důsledku jednoduché dostupnosti zdrojů budou soudy zaplavovány extrémním množstvím dat, judikátů, článků a názorů, jelikož velké jazykové modely umělé inteligence tato data lehce, levně a rychle zpracují,“ říká místopředseda Vrchního soudu v Praze a spoluzakladatel Centra pro digitalizaci a umělou inteligenci v justici Roman Horáček.

Soudce varuje, že podobný nadměrný příval informací může soudy kompletně zahltit a v konečném důsledku i paralyzovat, nebo alespoň podstatným způsobem zpomalit jejich rozhodovací činnost.

Odpovědí na výše uvedené změny pak podle Horáčka může být i nová procesní úprava. Na druhou stranu však upozorňuje, že díky rychlosti změn se v procesní oblasti nelze spoléhat pouze na zásah zákonodárce. „Nadále nezastupitelnou roli bude mít soudce, jelikož v důsledku naznačených změn bude právo reálnou situaci ne vždy dostatečně reflektovat,“ uzavírá soudce.

Vedle soudních řízení se dá uvažovat i o legislativních změnách v úpravě alternativních řešení sporů, zejména pak v úpravě rozhodčího řízení. Dle advokáta Vacka by zákonodárce měl zvážit, zda nesnížit rozsah subsidiárního uplatňování občanského soudního řádu v těchto řízení. Daná změna by pak mohla přispět k odstranění formalismu a k zefektivnění a zrychlení celého procesu. „Umenšení aplikace občanského soudního řádu mohlo vést ke vzniku rozhodčích řádů, které nebudou kopírovat běžný průběh soudního řízení, ale například účastníkům umožní jen jedno až dvě rozsáhlá meritorní vyjádření, což je běžný postup v zahraničních arbitrážích, který velmi dobře umožňuje předem připravit podrobný harmonogram celého řízení,“ představuje jednu z možných výhod Vacek.

Méně regulace a více koncepce u technologií

Výše zmiňovaný nástup nových technologií neovlivňuje pouze pracovní trh a sporovou agendu, ale právo obecně. Významným úkolem pro novou vládu proto bude přijmout obecnou legislativní strategii, jak k těmto novým výzvám přistupovat. „Legislativa ze své podstaty reaguje pomalu – legislativní proces, národní i evropský, trvá roky, zatímco technologický cyklus se počítá v měsících. Právo je reaktivní, nikoliv proaktivní. Snaží se řešit problémy, které již nastaly, místo aby předcházelo těm budoucím,“ představuje základní problém, se kterým se dnešní zákonodárci potýkají, Tomáš Ditrych, vedoucí partner advokátní kanceláře Mavericks.

Právní povinnosti související s novými technologiemi přitom často vychází z požadavků stanovených Evropskou unií, které legislativci musí promítnout do vnitrostátního práva. „Je třeba si uvědomit, že ‚práce‘ spojená s touto novou legislativou ovšem nekončí tvorbou zákona, a mnohdy podzákonných předpisů, ale je potřeba se vypořádat s nezbytnou analýzou dopadů na regulované subjekty a vytvořit dostatečný prostor a podmínky pro jejich implementaci,“ představuje celou šíři legislativního úkolu Patrik Walas, digital legal affairs manager ve společnosti Vodafone Česká republika. Zároveň dodává, že častým problémem v českém prostředí je absence podzákonných předpisů, které jsou k úspěšnému implementačnímu a transpozičnímu procesu nezbytné.

Legislativní situaci podle Romana Horáčka komplikuje i rozpolcenost ve společnosti, kdy se vedle sebe objevují protichůdné požadavky na úplnou digitalizaci i na ústavně zakotvené právo na platby v hotovosti. „V těchto extrémech se zákonodárce může orientovat pouze ztěžka. Přesto však právní úprava doznala významných pozitivních změn, například v oblasti elektronického podpisu, Aktu AI, datových schránek, elektronické identity občana a další. Jsem proto nadále mírný optimista,“ konstatuje soudce.

Oslovení odborníci varují před tím, že by zákonodárci neměli podléhat dojmu, že je třeba legislativně upravit veškeré aspekty nových technologií. Přemíra regulace totiž může být kontraproduktivní a v konečném důsledku omezit českou a v širším kontextu evropskou konkurenceschopnost.

„Pevně věřím, že cestou, jak zvládat technologický vývoj, by neměla být snaha regulovat vše do posledního detailu, ale spíše vytyčení základních pravidel, která obstojí v čase a jsou srozumitelná pro trh. To pak nejlépe funguje v kombinaci s kvalitní komunikací a edukací a důslednějším vynucováním těchto páteřních pravidel,“ konstatuje Walas.

S Tomášem Ditrychem se shoduje v tom, že při tvorbě základních pravidel by měli zákonodárci volit technicky neutrální jazyk. „To znamená, že zákon by neměl specifikovat, jakou technologií má být něčeho dosaženo, ale co má být výsledkem. Místo ‚musíte používat AES‑256 šifrování‘ by měl zákon říkat ‚musíte zajistit odpovídající úroveň bezpečnosti dat‘,“ vysvětluje advokát ze společnosti Mavericks.

Ditrych dále dodává, že vedle nastavení základních principů by měl zákonodárce postupovat tak, aby adresátům právních norem vytvořil určitý prostor pro experimentování, například skrze zákonné výjimky pro výzkum. Výsledné předpisy by měly být výsledkem dialogu s experty, a to nejen z akademické sféry, ale i z praxe. V neposlední řadě by měly obsahovat mechanismy umožňující jejich rychlou aktualizaci bez nutnosti měnit celý zákon.