Vstup na zahraniční trhy může být i pro úspěšné podnikatele oříškem. Podstatnou roli v tom hrají odlišná právní i kulturní pravidla. „V Anglii je například největší volnost smluvního vztahu. Můžete si víceméně dohodnout vše, co si přejete. Když to řeknu s nadsázkou, můžete tam při vyjednávání kontraktu být zlý, vypočítavý a zkoušet různé kličky,“ vysvětluje Jan Stejskal, partner ve společnosti Dentons a expert na přeshraniční transakce. V rozhovoru pro Právního rádce představuje odlišnosti mezi českým a angloamerickým přístupem k právu a přibližuje, na co se připravit při přeshraničním prodeji či koupi firmy.
Jste oprávněn vykonávat advokacii nejen v České republice, ale i v Anglii, ve Walesu a ve státě New York. Jaké rozdíly mezi těmito oblastmi vnímáte?
Pokud bych měl dát formální učebnicovou odpověď, tak by hlavní rozdíl spočíval v tom, že v Česku a obecně na kontinentu máme hlavně kodifikované právo, které vychází ze zákonných norem, které soudy aplikují. V anglosaském světě je výrazně zakořeněná soudcovská tvorba práva formou precedentu, která se aplikuje společně se zákonnými normami. To ale neznamená, že by třeba v Anglii nebyly základem právního řádu psané zákony nebo že by se u nás precedenty ignorovaly. Ten rozdíl je v praktické realitě výrazně jemnější a ne tak dramatický.
A jaké jsou hlavní praktické rozdíly?
Z pohledu své praxe obchodního a smluvního právníka bych nejvíce zdůraznil, že v Anglii je největší volnost smluvního vztahu. Můžete si víceméně dohodnout vše, co si přejete. Pokud to umíte dobře napsat, tak to soud, pokud to není něco vyloženě protiprávního, pravděpodobně podrží. Když to řeknu s nadsázkou, můžete tam při vyjednávání kontraktu být zlý, vypočítavý a zkoušet různé kličky. V Americe je to podobné, ale už tam existuje určitá forma předsmluvní odpovědnosti, která volnost v jednání lehce omezuje. U nás je předsmluvní odpovědnost výraznější, čímž soudům více umožňujeme zpětně vstupovat do smluv a různě je narovnávat či poupravovat. Zároveň ve smlouvách spoléháme na mnoho podmínek, které vyplývají přímo ze zákona pro specifické typy smluv. V Británii a Americe je smluvní forma volnější a od zákonných podmínek se častěji odchyluje.
Projevuje se to nějak v běžném životě?
Ano, například v rozsahu smluv. Moje česká nájemní smlouva má například tři strany. Když jsem bydlel v Anglii, měl podobný kontrakt stran 48. Výhoda je, že v Anglii všichni obsah smlouvy detailně znají, protože si ho vyjednaly.
Jaké jsou kvůli těmto rozdílům požadavky na právníky u nás a v Anglii a USA?
Klienti v anglosaské oblasti očekávají obrovské množství detailů, které se budou rozebírat a řešit. Český klient někdy předpokládá, že každá transakce bude vypadat podobně snadno jako ta třístránková smlouva. Při přeshraničních transakcích musíme jako právníci balancovat mezi tím, že to nechceme zbytečně komplikovat, a tím, že musíme klientům naznačit, že míra detailu, která je běžná v zahraničí, je jiná než u nás. Co je ale společné pro všechny oblasti, je to, že klienti očekávají praktické rady. Někdy to ale vypadá tak, že právník mluví spíše, jako by stál před zkušební komisí, a nikoliv před klientem, který chce koupit auto nebo prodat byt.
Běžný americký investor je zvyklý investovat do určitého typu společnosti. Ve chvíli, kdy jde o jiný, například české s. r. o., se celý proces zpomalí.
Nejsou Češi zvyklí na jednoduché transakce znevýhodněni při zahraničních akvizicích?
Záleží na typu klienta. Pokud jde o velký korporát nebo investiční fond, tak ta očekávání budou u Angličanů, Američanů i Čechů dost podobná. Ač jsme stále země s relativně mladým tržním hospodářstvím, tak jsme se v tom, jak vyjednáváme transakce a jaká máme tržní očekávání, dost posunuli. Trochu složitější to ale může být pro české podnikatele, kteří posledních 30 let vymýšleli nějaké fantastické produkty či služby a budovali značku a nyní poprvé a pravděpodobně naposledy přijde moment, kdy musí vstoupit do transakčního světa. Často jsou zvyklí na to, že svůj leckdy miliardový byznys na začátku budovali právě s pomocí těch třístránkových smluv a najednou jim nějaký právník začne vykládat, že bude potřeba kontrakt o 150 stranách, ve kterém se vše bude rozebírat do nejmenších detailů.
Dá se takový přístup změnit?
Většinou se to narovná při samotném vyjednávání, protože vidí, že druhá strana takový postup očekává a vyžaduje, jelikož jde o velké peníze. Ty jsou rozhodující. Z hlediska práva vlastně není zas tak velký rozdíl mezi tím, jestli kupuji firmu, nebo pomeranč. Obojí je kupní smlouva. Liší se to spíše v tom, jakou míru rizika jsem ochoten snášet. Ani do pomeranče, ani do firmy na první pohled nevidím a nevím, jestli se v nich neskrývá něco nepěkného. Pár korun za pomeranč jsem ochoten případně odepsat. Několik miliard za firmu se ale bude odepisovat podstatně hůře, a tak se smluvně ochráním. To je úvaha, na kterou nakonec přijdou i ti podnikatelé, kteří s velkými transakcemi nemají předchozí zkušenosti.
Může se vám nezřídka stát, že právní praxi vykonává v Anglii někdo, kdo má vystudované přírodní vědy či anglickou literaturu.
Máte zkušenosti s angloamerickým vzdělávacím systémem. V čem se liší tamní právní profesní příprava od té naší?
Rozdíly jsou zásadní a významně formují to, jak hotový právník vypadá. Tím prvním je už samotná délka studia. V Británii musíte studovat tři roky na univerzitě a pak absolvovat roční kurz schválený advokátní komorou. U nás má magisterské studium minimálně pět let. V Americe musíte nejprve absolvovat čtyřleté studium na college a pak tři roky postgraduálního studia. V Británii tak můžete jako v zásadě hotový právník nastupovat do prvního zaměstnání přibližně v 22 letech, u nás v 24 a v USA třeba až v 27. V Anglii a Americe zároveň není běžné pracovat při škole s výjimkou prázdnin či studovat dvě školy naráz. U nás, co slýchám od kolegů, je naopak obvyklé pracovat takřka po celou dobu studia a kombinovat různé obory. Z mého pohledu je to trochu sporné, protože si myslím, že škole je prostě potřeba dát čas, protože formuje vaše myšlení a cit pro specifika oboru.
A co obsah a forma studia? Jsou i tam nějaké podstatné rozdíly?
V Anglii se hodně klade důraz na samostudium nad rámec přednášek. To je založeno na vlastních právních rešerších a pravidelném psaní menších akademických prací. Leckdy jde sice o kratší, zhruba pětistránkové eseje, ale píšete třeba tři týdně. Díky tomuhle výcviku jsem měl už po škole docela dobrou schopnost strukturovaného a úderného psaní, které jde rovnou k podstatě věci bez zbytečné vaty, což je pro práci v advokacii výhoda. V Americe je také důraz na samostudium, ale není to tolik o psaní. Jádrem jsou přednášky metodou sokratovského dialogu, kdy vyučující pomocí otázek ověřuje, zda studenti správně pochopili domácí studium. Studium v České republice jsem neabsolvoval, ale co vím od kolegů, tak je zde kladen důraz hlavně na znalosti, zatímco různým dovednostem a práci se zdroji se věnujeme spíše méně. Co lze ale naopak na českém přístupu vyzdvihnout, je to, že dělá záběr přes celý obor práva.
V angloamerickém světě to tak nefunguje?
Je to tam mnohem více selektivní. Paradoxně to může skončit tak, že ve výsledku se profesně věnujete něčemu, co jste dříve vůbec nestudovali. Anglie je pak specifická v ještě jedné věci. Abyste se tam stal právníkem, nemusíte vůbec studovat právo. Není to vůbec výjimečné, platí to zhruba až o 50 procentech tamních právníků. Pokud jste studovali ty tři roky jiný obor, tak stačí u tamní komory absolvovat dva jednoleté kurzy. Během nich vás učí právní etiku a zhuštěnou verzi toho, co se studuje na univerzitě. Může se vám tedy nezřídka stát, že právní praxi vykonává v Anglii někdo, kdo má vystudované přírodní vědy či anglickou literaturu. Osobně se domnívám, že to do určité míry ovlivňuje profesní kvalitu těchto lidí, jelikož vzdělání získali v úplně jiném oboru a nejsou zvyklí na právní uvažování, které se formuje právě během univerzitního studia. Vidím to i na sobě. Tím, že jsem první univerzitní vzdělání získal v Anglii, tak i dnes je moje uvažování o právu hodně anglické, ačkoliv jsem oprávněn vykonávat praxi i ve státě New York a České republice, kde nyní profesně působím.
Z hlediska práva není zas tak velký rozdíl mezi tím, jestli kupuji firmu, nebo pomeranč. Liší se to hlavně v tom, jakou míru rizika jsem ochoten snášet.
Je pro vás toto anglické právní uvažování výhodou?
Vlastně to nějakým způsobem definuje to, čím se v profesním životě zabývám. Věnuji se v zásadě jen přeshraničním věcem, ty české řeší kolegové, kteří české právo podrobně studovali a lépe se v něm vyznají. Výhodou je to, že přeshraniční transakce u nás a střední Evropě jsou v současné době dělány nejčastěji podle anglického práva nebo následují anglickou tradici. Takže mi to pomáhá neskutečně. Alternativou pro české klienty by bylo tu transakci řešit s někým z Londýna, ten ale zase obvykle nebude znát tu českou stranu rovnice. Ta přemosťovací funkce, když znáte obě prostředí, je velkou přidanou hodnotou.
Jak v praxi takové přemosťování vypadá?
Například investoři z Ameriky budou očekávat, že se vše vyjedná a zdokumentuje přes videokonference, virtuálně se smlouva podepíše, pošlou se peníze a tím je vše vyřešeno. A mým úkolem je jim vysvětlit, že u nás se bude muset jít za notářem, možná se budou peníze skládat do jeho úschovy a budou potřeba ověřené plné moci a apostily. Osvětlit toto Američanovi nebo třeba i Angličanovi může být fuška, jelikož se s něčím takovým nikdy nesetkali a třeba notář je u nich doma funkce, která v Anglii spadá pod arcibiskupa z Canterbury. A tyhle kulturní rozdíly pak samozřejmě fungují i opačným směrem. Když se v tomto vyznáte, tak jste schopni strany uklidnit, nebo je naopak upozornit, že to, co druhá strana dělá, je nestandardní i podle zvyklostí její země.
Jan Stejskal
Partnerem v týmu Corporate/M&A pražské kanceláře Dentons. Zaměřuje se na přeshraniční transakce v regionu střední a východní Evropy, zejména v České republice. Poskytuje poradenství fondům private equity, family offices, finančním institucím, start-upům a korporacím při akvizicích, joint ventures, investicích a korporátním financování.
V jednotlivých státech jsou různé formy obchodních společností. Jaká je to komplikace pro mezinárodní transakce?
V praxi je to určitě břímě navíc, protože každý typ společnosti má nějaká specifika. Typický americký investor skoro výhradně investuje do stejného typu společnosti, často do takzvané Delaware C-Corp nebo LLC. Jsou to formy podnikatelsky přívětivé a dobře je znají, díky čemuž transakce probíhají jako na běžícím pásu. Ve chvíli, kdy jde třeba o české s. r. o., tak se celý tento téměř automatizovaný proces zpomalí a vy najednou musíte řešit různé odlišné nuance. I když jde třeba o drobnosti týkající se jiného způsobu rozhodování jednatelů či svolávání orgánů, je to najednou něco nového, co se investor i právník musí naučit. Ač většinou nejde o nepřekonatelný problém, vyžaduje to více práce a energie. Stalo se nám například, že jsme měli investora, který chtěl vstoupit do české společnosti. Tam mu řekli fajn, ale musíte do čtrnácti dnů poslat ověřenou plnou moc a my to tady zprocesujeme. Investor se zeptal, zda se toto bude muset dělat před každou valnou hromadou, a když se dozvěděl, že ano, z transakce vycouval s tím, že se mu to časově nevyplatí.
Česká nájemní smlouva bude mít průměrně jen několik stran. Podobný kontrakt v Anglii může mít klidně i kolem padesáti.
Dá se s tímto něco dělat?
Vždy záleží na tom, jak dobrou firmu máte. Pokud produkujete něco, co zajímá celý svět, tak ji investoři koupí, i kdyby byla zabalená v krabici od bot. Právní forma má svůj význam, ale hlavní je to, čeho se týká byznys samotný. Velké téma to ale bude u start-upů a začínajících společností, u nichž se byznys teprve buduje. Tam jakákoliv komplikace, navíc způsobená obskurní formou společnosti, snižuje její atraktivitu. I české právo má některé oblasti, kde se trochu střílíme do vlastní nohy. Když například jako investor přijdete do Česka a budete si chtít koupit podíl v s. r. o., bude to probíhat úplně jinak, než když budete kupovat akcie. Většina lidí na světě se bude ptát, proč tomu tak je. Já sám na to ani po dvaceti letech nemám odpověď. Máme tady nějaké teorie o tom, že u podílu se předpokládá nějaký osobnější vztah k té firmě než u akcie, ale z praktického pohledu tam žádný zásadní důvod pro rozdílnost nevidím. Obecně by se dalo uvažovat, jestli by některé právní náležitosti nešlo zjednodušit a více přiblížit postupům 21. století.
Evropská komise nyní diskutuje takzvaný 28. režim, který má podnikatelům nabídnout jednotnější právní rámec. Může to tyto problémy vyřešit?
Pozitivní je určitě to, že se členské státy Evropské unie snaží posunout k režimu, který má být zjednodušující a propodnikatelský. Potíž je v tom, že zatím vůbec nevíme, jaké bude finální provedení. Podobných pokusů jsme měli už více. Dříve propagovaná evropská společnost je dnes v praxi takřka nevyužívaná. Z mého pohledu bude rozhodující, zda se opravdu vytvoří nějaký soběstačný nadnárodní režim, jak současný návrh Evropské komise předpokládá, či zda to bude opět podřízeno jednotlivým národním právům. Pozitivní bude už jen to, pokud EU vytvoří jednotný korporátní rámec organizace společností. Pokud to navíc bude celé digitalizované, bude to velké plus, jelikož společnosti půjde zakládat rychle a bezbolestně. Na straně druhé je vždy pravděpodobné, že národním právem budou společnosti nadále ovlivněny v některých každodenních právních vztazích. Myslím, že se to bude týkat třeba práv zaměstnanců či daňových povinností. U těchto vztahů je politicky nemožné, aby byly vytaženy na evropskou úroveň.
Může to být pro chystanou úpravu problém?
Podle mě to není něco, co bychom nutně měli vnímat jako chybu či problém. I zmiňovaný delawarský model, který je upřednostňován v USA, upravuje jen korporátní části. Delawarská firma, která podniká v Kalifornii, stále platí daně v Kalifornii a práva zaměstnanců vyplývají z tamní úpravy. V ideálním případě by 28. režim mohl fungovat podobně jako vylepšená delawarská varianta. Důležité ale není pouze to, jak bude výsledek vypadat, ale i to, jak bude v praxi následně aplikován. Už dnes často narážíme na to, že firmy nechtějí zvolit zahraniční, z hlediska mezinárodních transakcí výhodnější formu kvůli obavám z toho, že ztratí kontrolu a přehled nad některými procesy. Pokud budeme mít výbornou evropskou formu společnosti, která ale bude využívána hodně v Belgii, minimálně v Rumunsku a v České republice zůstane dominantní s. r. o., tak to přílivu investorů nepomůže. Tentokrát má ale nová úprava silnou podporu v podnikatelské a startupové sféře, a tak je důvod k optimismu v tom, že by mohlo dojít k adopci napříč Evropskou unií.
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Jan Beránek



