Ač to původně nebylo naším záměrem, jako spojovací linka se květnovým vydáním Právního rádce vine otázka legislativy, regulace a její kvality. Ukazuje se, že docílit výsledků, které si stát sám na začátku psaní zákonů vytkl, není snadné. Výsledkem zákonodárné aktivity jsou pak často bezzubé normy, které sice mění zaběhlé postupy, změny ale nepřináší téměř žádný praktický efekt. Jedna změna pak střídá druhou s podobným – nanicovatým – výsledkem. O tom, jak se v politickém kompromisu postupně ředí a vytrácí původní ambice nových předpisů, se dočtete v hlavním tématu časopisu, které pojednává o stavebním zákoně. Jak se ale ukazuje v dalších textech, nejde zdaleka o jediný předpis, kterému vrtkavé legislativní štěstí nepřálo.

Nejde ale jen o samotnou tvorbu zákonů. Případ odškodnění za takzvanou nemajetkovou újmu, například v podobě poškození dobrého jména firmy, ukazuje, že ani soudy nejsou zcela jednotné v tom, jak si s platnými zákony poradit a jak je vykládat. Výsledek pak připomíná nesynchronizovaný koňský potah, kde jeden táhne hot a druhý čehý.

Přesto se firmy i v takovém regulatorním marastu naučily žít. Jak v rozhovoru upozorňuje vedoucí partner advokátní kanceláře Deloitte Legal Martin Bohuslav, podnikatelský sektor se snaží v regulaci hledat příležitosti, spolupracovat se státem na její tvorbě a tím jí dát alespoň v mezích možností příznivý kurz. Firmy v mezích vymezených platnými zákony často podnikají a inovují i legislativě navzdory. To svědčí o kreativitě českého byznysu, jeho velké životaschopnosti a kvalitě, která drží českou ekonomiku nad vodou, i když právní prostředí tomu zrovna moc nepřeje.

Inu, pusťte se do čtení a posuďte sami, kam se ubírá české zákonodárství a kdo a jak z něj může těžit. A kdo naopak kvůli právním kličkám a mezerám v zákonech nakonec zamíří před soudní stolec.

Přeji vám (v mezích zdejších zákonů) příjemné čtení.

Související